Çatal Hüyük

Turecké území patří k nejstarším trvale obydleným oblastem na planetě. První sídla vznikla již v neolitu. V Göbekli Tepe lze spatřit nejstarší známou umělou stavbu na světě, chrám postavený kolem roku 9600 př. n. l.[1][2] Çatal Hüyük je dokonce často nazýváno prvním městem historie, objeveno bylo senzačně až roku 1958.[3][4][5] Socha zvaná Muž z Urfy, nalezená nedaleko města Urfa a stará zhruba 11 tisíc let, je označována za „nejstarší naturalistickou sochu člověka v životní velikosti“.[6] Prvními známými etniky na území Turecka byli Chattijci a Churrité mluvící kavkazskými jazyky. Žili zde okolo roku 2300 př. n. l. Zhruba za tři století byli pohlceni indoevropskými Chetity.[7]

 Lví brána ve městě Chattušaš

První říší, která na území dnešního Turecka ve starověku existovala, byla právě Chetitská říše. Přibližně v době od 18. do 13. století př. n. l. Hlavní město Chattušaš se nacházelo v blízkosti dnešní turecké obce Boğazkale. Říše zanikla buď pod náporem mořských národů, nebo kvůli suchu a nedostatku potravin.[8] Poté se nejdůležitějším státem v oblasti stala Frýgie, dokud ji v 7. století př. n. l. nerozvrátili Kimmeriové.[9][10] Mezi nejvýznamnější nástupnické státy Frýgie patřily Lýdie, Kárie a Lýkie. Lýďané a Lykané mluvili indoevropským jazykem, ale tento měl i neindoevropské prvky. Hlavním lýdským městem byly Sardy. Zde sídlící král Kroisos byl prvním panovníkem, který nechal razit mince jako platidlo. Byly nejprve z elektra (slitina zlata a stříbra). Jeho mincovny však postupem času přišly na metodu, jak oba kovy separovat, a vyrazily tak nejstarší zlaté mince na světě.[11] Na území východního Turecka zasahovala v 9.–6. století př. n. l. říše Urartu, s metropolí Tušpou (dnešní Van).[12][13] Vyvrácena byla Médy.

 Ruiny starořeckého Afrodisia, roku 2017 zapsány na seznam Světového dědictví

Už od 12. století př. n. l. bylo západní pobřeží dnešního Turecka kolonizováno aiolskými, dórskými a ionskými Řeky.[14] V 8. století př. n. l. Řekové kolonizovali celé severní (Pontos) a jižní pobřeží. Oblast se stala důležitou součástí starořecké civilizace, Řekové území nazývali Malá Asie nebo Anatolie. Ležela zde Trója, kde se odehrává známá zápletka řecké mytologie.[15] Tróju založili již Chetité, další města zakládali sami řečtí kolonisté: Milét, Efez, Halikarnass (dnešní Bodrum), Pergamon, Afrodisias, Smyrna (nyní İzmir). Založili i dnešní Istanbul, pod názvem Byzantion, okolo roku 667 př. n. l.[16] Právě z Anatolie přišla do Řecka řada jeho klasiků: otec dějepisu Hérodotos se narodil v Halikarnassu, první řecký filozof a vědec Thalés v Milétu, proslulý kynik Díogenés pocházel ze Sinópé (dnešní Sinop). V Milétu vznikla i celá filozofická škola zvaná mílétská (patřili k ní Anaximandros či Anaximenés). Milét založil více kolonií než kterékoli jiné řecké město.[17] V Efezu se nacházel Artemidin chrám, jeden ze sedmi divů antického světa.[18] Krom řeckých kmenů zde žili též Thrákové (zejm. v dnešní evropské části Turecka) a posléze i Keltové (v oblasti, již Římané později nazývali Galacie).[19]

 Mithridatés VI. na minci

Celé dnešní Turecko bylo během 6. století př. n. l. dobyto perskou Achaimenovskou říší. Známé řecko-perské války začaly, když se právě řecké městské státy na pobřeží Anatolie v roce 499 př. n. l. vzbouřily proti perské nadvládě. Peršané prohráli, ale v Malé Asii se perská dynastie udržela zejména v Pontu (Mithridatés I. zde roku 281 př. n. l. založil Pontské království).[20][21] Roku 334 př. n. l. celou Anatolii dobyl Alexandr Makedonský.[22] Po jeho smrti se rozpadla na několik helenistických států (Bithýnie, Kappadokie, Pergamon a Pontos). Mnoho řeckých obyvatel se usadilo ve vnitrozemských částech Anatolie, což vedlo k helenizaci celé oblasti.[23][24] Tyto státy neměly však dlouhého trvání a do konce 1. století př. n. l. všechny ovládla Římská říše.[25][26] Římané měli větší problémy jen s dobytím Pontu, kde vzdoroval Mithridatés VI.[27]

 Starořímská knihovna v Efezu

Někteří Anatolané se v římské civilizaci prosadili, například geograf Strabón, narozený v dnešní Amasyi. V římských časech na území Turecka psali své rané dějiny i křesťané. Podle Skutků apoštolů to byla Antiochie (nyní Antakya), kde byli následovníci Ježíše poprvé nazváni právě křesťany. Apoštol Pavel z Tarsu žil nějaký čas v Efezu, pravděpodobně pracoval jako výrobce stanů.[28] Působil tam snad i apoštol Jan, napsal zde prý své epištoly.[29] Dle tradice v Efezu zemřela i Ježíšova matka Marie.[30] Další slavná postava raného křesťanství, Svatý Mikuláš, se narodil v Pataře a působil v Myře.[31] O oblast Turecka ale jevili stále větší zájem i římští císaři. První tam zavítal Hadrianus roku 123 (kvůli svému milenci Antinoosovi z Klaudiopole, dnešního Bolu). Nechal zde rozšířit císařský kult a vyzdobit řadu měst, především starých řeckých sídel.[32] Císař Konstantin Veliký se pak v roce 324 rozhodl do Anatolie přesídlit plně a vybudovat zde na základech Byzantia (Istanbulu) nové výstavní město, které nazval nejprve Nový Řím a později Konstantinopol.[33][34] Roku 330 ho pak prohlásil novým hlavním městem Římské říše a usídlil se zde (do té doby žil v Nikomédii, dnešním İzmitu). Svolal i první křesťanský koncil do dnešního İzniku.[35][36] Další konstantinopolský císař Theodosius I. pak v roce 380 prohlásil křesťanství oficiálním státním náboženstvím a na prvním konstantinopolském koncilu v roce 381 pomohl ustavit nicejské vyznání jako ortodoxní doktrínu pro všechny křesťany.[37] Jeho smrt v roce 395 znamenala ovšem definitivní rozpad Říma na dvě části, západní a východní. Celé území dnešního Turecka připadlo východořímské, tedy Byzantské říši. Konstantinopol se stal na příštích deset století jejím hlavním městem.

 Hagia Sofia

O východ Turecka Byzantinci museli svést dlouhý zápas se Sásánovskou říší v tzv. římsko-perských válkách, ale nakonec uspěli.[38] V 6. století za panování Justiniána I. dosáhla říše svého největšího územního rozsahu. V 7. století, za vlády Herakleia, řečtina nahradila latinu v pozici oficiálního jazyka říše a Byzanc díky tomu zachránila mnoho ze starořeckého dědictví.[39] Dokladem vzdělanosti byl rozsáhlý lexikon Suda.[40] Symbolem architektonických dovedností se stal chrám Hagia Sofia (postaven 532–537), po tisíc let největší uzavřený prostor na světě.[41] Země se stala epicentrem křesťanství, v jehož čele stál sám císař (tzv. cézaropapismus), což byl významný rozdíl oproti západu, kde se moc císařská a duchovní (papežská) rozdělily.[42] Díky tomu nicméně získala Byzanc velký vliv na vývoj křesťanství, většina prvních koncilů se uskutečnila na jejím území.[43] To ale západ začal vnímat úkorně, a tak došlo nakonec roku 1054 k tzv. velkému schizmatu a cesty západního (římskokatolického) a východního křesťanství (pravoslavného) se rozešly.[44] K neblahým důsledkům patřilo i to, že západní křižáci během čtvrté křížové výpravy roku 1204 vyplenili Konstantinopol, a Byzanc tak osudově oslabili.[45][46]

 Rozsah Osmanské říše roku 1566 „Bulharské mučednice", malba z roku 1877, zobrazující znásilnění bulharských žen osmanskými bašibozuky při potlačení Dubnového povstání.

Od 11. století pronikali na území dnešního Turecka turečtí Seldžukové.[47] Byzanc jim čelila v sérii konfliktů. Po porážce v bitvě u Mantzikertu v roce 1071 ztratila Byzanc na úkor seldžuckých Turků většinu Malé Asie, celý její východ.[48][49] Seldžukové na tomto území založili Rúmský sultanát.[50] Ten započal s šířením turečtiny a islamizací, v níž velkou roli sehrával súfismus a jeho kazatel Rúmí.[51] Sultanát se nakonec rozpadl pod tlakem mongolských nájezdníků. Vzniklo pak množství tzv. anatolských bejliků, menších knížectví (Ajdinský, Dulkadirský aj.). Jeden z těchto bejliků, se sídlem ve městě Söğüt, se stal nakonec jádrem mohutné expanze, to když se do jeho čela postavil v roce 1299 Osman I. Vznikla tak Osmanské říše, muslimský stát, který započal s výboji do Evropy, Asie i Afriky.[52]

 První obléhání Vídně 1529

Za vlády Murada I. (1362–1389) začal expandovat na Balkán.[53] Roku 1453, za vlády Mehmeda II., dobyl poslední baštu Byzantské říše, hlavní město Konstantinopol.[54] Poslední byzantský císař Konstantin XI. padl v průběhu bojů. Po skončení reconquisty, která měla za následek vyhnání nekřesťanů z Pyrenejského poloostrova a jižní Itálie, velké množství sefardských Židů a andaluských muslimů emigrovalo do Osmanské říše.[55] Usadili se především v Istanbulu, Izmiru, Soluni, Burse a Edirne. V roce 1517 Selim I. rozšířil osmanskou nadvládu do Alžírska a Egypta. Ovládl též Rudé moře, což vedlo k dlouhodobému souboji s Portugalci o kontrolu nad obchodem v Indickém oceánu. Války o kontrolu nad Středozemním mořem vedli Osmani zejména s Habsburským Španělskem, Janovskou republikou a Benátskou republikou. Osmani však měli zálusk i na habsburskou střední Evropu (habsbursko-turecké války), roku 1529 byla Turky poprvé obležena Vídeň, roku 1683 podruhé.[56][57] Papežové se pokoušeli evropské mocnosti sjednocovat v boji proti Turkům do válečných koalic zvaných Svatá liga. Od 16. do 20. století vedla Osmanská říše také dvanáct válek s Ruskou říší.[58] Na východě Osmani bojovali s Íránem, počínaje bitvou na Čaldiránské rovině roku 1514 až do první poloviny 19. století. Turci se zapojovali i do konfliktů daleko od svých hranic, například v dnešní Indonésii či na Filipínách.[59][60] Za Sulejmana I. (1520-1566) dosáhla říše svého územního i kulturního vrcholu, vládla 25 milionům lidí.

 Oblasti s tradičním řeckým osídlením v Malé Asii před vysídlením a genocidou Řeků v letech 1914–1922

Od konce 17. století však začalo vytlačování Osmanské říše z Evropy, z velké části díky posilování Ruska. Toto vytlačování bylo do značné míry završeno během balkánských válek na počátku 20. století. O většinu svých rozsáhlých arabských držav přišla Osmanská říše v důsledku první světové války, do níž vstoupila na straně ústředních mocností a byla poražena. Frustrace etnických Turků (často těch, co museli opustit ztracená území) z tohoto vývoje přinesla některé otřesné masakry křesťanů známé jako hamídijské masakry, arménská genocida, asyrská genocida či řecká genocida.[61][62][63][64] Byly při nich vyvražděny miliony lidí. Sultán jako hlava Osmanské říše měl až do 19. století absolutní (neomezenou) moc. Osmanská kultura se tak stala symbolem největšího možného konzervatismu. To vedlo k zaostávání říše a budilo to od 19. století odpor i v samotném jádru říše, dnešním Turecku. Reformy Tanzimat započaté sultánem Abdulmecidem roku 1839, jež vyvrcholily roku 1876 přijetím ústavy, zaručením základních práv a o rok později dokonce svoláním prvního parlamentu, úpadek říše nezastavily.[65] To radikalizovalo liberálně a nacionalisticky naladěné mladoturecké hnutí, jež nakonec vyvolalo povstání roku 1908.[66] Mladoturci po něm ovládli zemi. Avšak místo liberálních reforem přišla vláda triumvirátu mladotureckých pašů (Talat Paša, Enver Paša a Džamal Paša), kteří říši zatáhli do světové války, iniciovali řadu masakrů a nakonec způsobili její úplný zánik.[67]

 Mustafa Kemal Atatürk ve městě Adana v roce 1923

Osmanská říše zanikla definitivně v roce 1923, kdy Mustafa Kemal Atatürk založil Tureckou republiku. Po kemalistické revoluci, turecké válce za nezávislost a řecko-turecké válce došlo roku 1923 k nahrazení Sèvreské smlouvy, která připravila Turecko o velkou část území, novou mírovou smlouvou z Lausanne. Tato smlouva byla uzavřena mezi Tureckem na jedné straně a Spojeným královstvím, Francií, Itálií, Řeckem a jejich spojenci na straně druhé dne 24. července 1923 na dobu 100 let. Její platnost tedy vyprší dnem 24. července 2023.[68] Smlouva znamenala mj. velkou výměnu obyvatelstva mezi Tureckem a Řeckem.[69][70] Atatürk (vášnivý náboženský skeptik, patrně i ateista) poté sekularizoval a zmodernizoval turecký stát. Připravil celou řadu reforem, mj. udělil volební právo ženám (1934), zavedl latinské písmo a křesťanský kalendář.[71] Také přenesl sídlo prezidenta, vlády a parlamentu z Istanbulu do Ankary, která byla do té doby malým městem uvnitř Anatolie.

Turecko zůstalo po většinu druhé světové války neutrální, ale 23. února 1945 vstoupilo do závěrečných fází války na straně spojenců.[72] Poté, co Turecko, inspirováno Atatürkovým antikomunismem, bojovalo jako součást západních sil v korejské válce[73], vstoupilo v roce 1952 do NATO a stalo se hrází proti sovětské expanzi do Středomoří.[74]

 Kurdské bojovnice v Sýrii během turecké invaze do Afrínu

K největším vnitřním problémům 2. poloviny 20. století v Turecku patřila kurdská otázka. V Turecku žije jedenáct až čtrnáct milionů Kurdů a vztah turecké vlády k této národnostní menšině nebyl zcela vyřešen. Od roku 1984 bojují kurdští separatisté za samostatný kurdský stát a turecko-kurdský konflikt si vyžádal na 40 000 životů.[75] Jen v roce 2015 zabila turecká armáda přes 2 000 kurdských povstalců.[76] Kurdský problém se přelil i do tureckého postoje k občanské válce v Sýrii, kde Turecko podporovalo protivládní povstalce, včetně syrské odnože al-Káidy[77], a v březnu 2018 obsadilo Afrín v Sýrii, odkud vytlačilo syrské Kurdy.[78] Následovaly další turecké akce v ostatních částech severní Sýrie a vytlačování kurdských milic, kterým pomáhaly relativně malé jednotky Spojených států (v okamžiku turecké invaze v oblasti působilo asi 1 000 vojáků USA). V reakci na události z října 2019 uvalila americká vláda osobní sankce na tři turecké ministry. Americký prezident Donald Trump také oznámil svůj záměr zavézt přísné ekonomické sankce vůči Turecku.[79][80] Telefonicky vyzval prezidenta Erdogana, aby invazi do Sýrie a boje proti Kurdům zastavil.

Dalším problémem se stala neschopnost vyrovnat se s vlastní minulostí, turecká vláda například striktně popírá genocidu Arménů, kterou spáchala Osmanská říše v průběhu první světové války, a samotné „uznání“ arménské genocidy je v Turecku trestným činem.[81]

V létě 1974 podniklo Turecko invazi na Kypr, jejímž důsledkem bylo faktické odtržení Severního Kypru.[82][83]

 Erdonagnovi příznivci po pokusu o vojenský převrat v roce 2016

V Turecku se po druhé světové válce rozvinul v zásadě demokratický systém, ovšem narušovaný mocí armády, která ho několikrát dočasně suspendovala vojenskými puči (zejm. 1960 a 1980).[84][85] Armáda byla na druhou stranu strážkyní kemalistické a sekularistické tradice.[86][87][88] Oslabení role armády v turecké společnosti uvolnilo prostor neo-osmanismu a pan-islamismu, zejména po zmařeném puči v roce 2016.[89][90][91] Ten proběhl 15. července 2016, kdy se část turecké armády pokusila o vojenský převrat v reakci na údajné potlačování principů sekulárního státu režimem prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana.[92] Pokus o převrat byl potlačen již po několika hodinách. Následovaly rozsáhlé čistky v armádě, policii, justici, médiích a školství. 160 000 lidí bylo propuštěno nebo postaveno mimo službu.[93] Bylo zatčeno 77 000 lidí včetně občanů členských států EU.[94] Sto sedmdesát novin, televizních stanic a vydavatelství bylo zakázáno, přes sto novinářů bylo uvězněno. Čtvrtina poslanců, většinou opozičních, byla zbavena imunity a došlo k zatýkání představitelů opoziční prokurdské HDP.[95] Evropská unie v reakci na tyto represe zmrazila přístupové rozhovory s Tureckem, které neformálně začaly v roce 2005.[96]

Dne 16. dubna 2017 se v Turecku konalo ústavní referendum. Navrhované změny turecké ústavy zahrnovaly zavedení prezidentského systému, který by nahradil stávající parlamentní systém.[97] Referendum skončilo poměrem 51,3 % ku 48,7 % ve prospěch změn.[98] Zároveň však tento těsný výsledek ukázal rozpolcenost turecké společnosti mezi její městskou částí, která většinově hlasovala proti záměru prezidenta Erdoğana posílit jeho pravomoci, a spíše venkovskými oblastmi, které se zřetelně vyslovily pro jeho návrh. Zavedení prezidentského systému podle mnoha pozorovatelů zesílilo autoritářské tendence.[99][100]