Context of Gruzie

Gruzie (gruzínsky საქართველო, Sakartvelo) je stát na rozhraní jihovýchodní Evropy a jihozápadní Asie ležící na východním okraji Černého moře v regionu Kavkazu. Sousedy Gruzie jsou na severu a severovýchodě Rusko, na jihu Turecko a Arménie a na jihovýchodě Ázerbájdžán. Na oficiálním území Gruzie leží dvě autonomní republiky Adžárie a Abcházie, kterou však gruzínská vláda nemá pod kontrolou, protože je de facto ovládána a vojensky obsazena Ruskem a fakticky na jejím území funguje formálně nezávislá Republika Abcházie. Na dalším Ruskem okupovaném gruzínském území byla vyhlášena Republika Jižní Osetie.

Rozloha země, včetně Abcházie a Jižní Osetie, je 69 700 kilometrů čtverečních. Počet obyvatel se pohybuje okolo 4 milionů (3,7 milionu bez okupovaných území). Jedná se o unitární stát a parlamentní republiku s demokratickým režimem. Hlavní a největší město je Tbilisi.

Gruzie má prastarou kulturu. Ibérské království exi...Číst dál

Gruzie (gruzínsky საქართველო, Sakartvelo) je stát na rozhraní jihovýchodní Evropy a jihozápadní Asie ležící na východním okraji Černého moře v regionu Kavkazu. Sousedy Gruzie jsou na severu a severovýchodě Rusko, na jihu Turecko a Arménie a na jihovýchodě Ázerbájdžán. Na oficiálním území Gruzie leží dvě autonomní republiky Adžárie a Abcházie, kterou však gruzínská vláda nemá pod kontrolou, protože je de facto ovládána a vojensky obsazena Ruskem a fakticky na jejím území funguje formálně nezávislá Republika Abcházie. Na dalším Ruskem okupovaném gruzínském území byla vyhlášena Republika Jižní Osetie.

Rozloha země, včetně Abcházie a Jižní Osetie, je 69 700 kilometrů čtverečních. Počet obyvatel se pohybuje okolo 4 milionů (3,7 milionu bez okupovaných území). Jedná se o unitární stát a parlamentní republiku s demokratickým režimem. Hlavní a největší město je Tbilisi.

Gruzie má prastarou kulturu. Ibérské království existovalo již ve 4. století př. n. l. Gruzínci byli také jedním z prvních národů, který přijal křesťanství – ve 4. století. Středověké Gruzínské království (1008–1490) bylo regionální velmocí, která prožila svůj vrchol za Davida IV. Stavitele a Tamary Gruzínské ve 12. století. Bylo však vyvráceno Mongoly a země pak byla nucena strpět sérii cizích nadvlád – Osmanů, Peršanů a nakonec, od 19. století, i Rusů. Pokus o samostatný stát v roce 1917 ztroskotal již po pěti letech, kdy byla Gruzie násilně začleněna do Sovětského svazu. Samostatnost se jí podařilo získat až v dubnu 1991. Po nekrvavé růžové revoluci v roce 2003 začala Gruzie prosazovat silně prozápadní zahraniční politiku a začala usilovat o vstup do NATO a Evropské unie. To brzy vedlo ke zhoršení vztahů s Ruskem, které aktivovalo své národnostní menšiny a motivovalo je k separatismu. V jednom okamžiku toto setrvalé napětí dokonce vyústilo v krátkou válku. V oblasti Kavkazu je tak Gruzie „ostrůvkem západu“, neboť sousední Ázerbájdžán sází na Turecko, kdežto Arménie na Rusko.

Gruzie je rozvojová země. Podle Mezinárodního měnového fondu je z hlediska hrubého domácího produktu v paritě kupní síly na obyvatele 78. nejvyspělejší zemí světa, což zhruba odpovídá úrovni Bosny a Hercegoviny nebo Brazílie (odhad k roku 2021). Z hlediska prosté velikosti ekonomiky (HDP PPP) je na 110. místě na světě, její ekonomika je tedy zhruba stejně mohutná jako estonská, lotyšská či honduraská.

Gruzie je členem Rady Evropy, Asijské rozvojové banky, Evropské banky pro obnovu a rozvoj, OBSE nebo GUAM, což je platforma regionálního partnerství čtyř postsovětských zemí – Gruzie, Ukrajiny, Ázerbájdžánu a Moldavska.

More about Gruzie

Basic information
  • Currency Gruzínský lari
  • Native name საქართველო
  • Calling code +995
  • Internet domain .ge
  • Speed limit 110
  • Mains voltage 220V/50Hz
  • Democracy index 5.31
Population, Area & Driving side
  • Population 4573192
  • Oblast 69700
  • Driving side right
Historie
  • Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Gruzie.
     Pohár kultury Šulaveri-Šomu

    Na základě vykopávek v oblasti Dmanisi v regionu Kvemo Kartli bylo dokázáno, že se předchůdci dnešních lidí v této oblasti vyskytovali již před 1,8 milionem let. V 6. tisíciletí př. n. l. Gruzii osídlil první zemědělský národ, tzv. Kultura Šulaveri-Šomu, který se zabýval pěstováním obilí a ovoce, zejména vinné révy.[1][2] V Gruzii byly nalezeny nejstarší důkazy o konzumaci vína v podobě 8000 let starých sklenic.[3] Kultura rozvinula patrně též metalurgii.[4]

    ...Číst dál
    Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Gruzie.
     Pohár kultury Šulaveri-Šomu

    Na základě vykopávek v oblasti Dmanisi v regionu Kvemo Kartli bylo dokázáno, že se předchůdci dnešních lidí v této oblasti vyskytovali již před 1,8 milionem let. V 6. tisíciletí př. n. l. Gruzii osídlil první zemědělský národ, tzv. Kultura Šulaveri-Šomu, který se zabýval pěstováním obilí a ovoce, zejména vinné révy.[1][2] V Gruzii byly nalezeny nejstarší důkazy o konzumaci vína v podobě 8000 let starých sklenic.[3] Kultura rozvinula patrně též metalurgii.[4]

     Zlatý pohár kultury Trialeti

    Ve 4. až 3. tisíciletí př. n. l. ji vystřídala po vlně několika dosud neidentifikovaných kmenů Kura-arakská kultura.[5] Ta byla ve 2. tisíciletí př. n. l. vytlačena novou kulturou Trialeti (či Trialeti-Vanadzor), která přinesla do oblasti pokročilejší znalosti staveb budov a architektury.[6]

    Na konci 2. tisíciletí př. n. l. se objevil nejstarší dosud známý státní útvar na území Gruzie: Diaochie.[7] Jednalo se o rozsáhlý kmenový svaz, který vznikl kolem 12. století př. n. l. po rozpadu říše Chetitů a zaplnil mocenské vakuum v oblasti. Existence Diaochie je doložena v písemnostech sousední říše Urartu.

    Celá oblast se během této epochy vyhnula silnější kolonizaci ze strany Chetitů, Peršanů, Médie a Kimmerijců. Na tom měla zásluhu i dosavadní jednotnost kartvelských (gruzínských) kmenů, které se teprve v 1. tisíciletí př. n. l. začaly od sebe odlišovat a rozpadly se na Svany, Zany a Kartvelce, což vedlo ke vzniku několika různých jazyků: svanštiny, megrelštiny, lazštiny a gruzínštiny. Zatímco Svanové ovládli pohoří Velkého Kavkazu, Zanové (Megrelové a Lazové) osídlili pobřeží Černého moře a kartvelské kmeny se přesunuli do gruzínského vnitrozemí, zejména na východ země. Kvůli přerušeným kontaktům se tyto tři oddělené národy dále vyvíjely samostatně a daly vzniknout dvěma kolébkám gruzínské kultury a státnosti. Byly jimi království Kolchida a Kavkazská Ibérie.

    Kolchida a Kavkazská Ibérie
    Podrobnější informace naleznete v článku Království Ibérie.
     Starověké státy Kolchida a Kavkazská Ibérie

    Kolchidu dle řeckých bájí navštívil ve 2. tisíciletí př. n. l. Iásón s argonauty při cestě za Zlatým rounem.[8] Během let 1000 a 550 př. n. l. pak Řekové pobřeží Kolchidy zkolonizovali a založili mnoho přístavů: Naessus, Pitijis, Dioscurias, Guenos, Fasis, Apsaros nebo Rizos. Udržovali s Kolchy přátelské styky.[9] Řečtina se stala hlavní řečí Kolchidy.

     Farnavaz I.

    V 4. století př. n. l. byl vytvořen starověký gruzínský stát Kartli, který existoval do 6. století. Tento útvar je také nazýván Kavkazská Ibérie. Jejím nejvýznamnějším panovníkem byl král Farnavaz I. Dle tradice král vytvořil gruzínské písmo (užívané dodnes), což ale současní historikové považují za nepravděpodobné.

    V 1. století obsadili území dnešní Gruzie Římané a učinili z ní jednu ze svých nejvýchodnějších provincií (Lazicum). Od 3. století si ovšem království Lazika na Římu vybojovalo značnou autonomii. Po rozdělení Říma na západní a východní část se stalo formálně součástí Východořímské říše, neboli Byzance. Od prvních století našeho letopočtu se v Gruzii praktikoval Mithrův kult, tedy verze zoroastrismu.[10] V roce 337 král Mirian III. přijal křesťanství jako státní náboženství, což dalo velký podnět k rozvoji literatury i umění a sehrálo klíčovou roli při formování sjednoceného gruzínského národa.[11][12] Zoroastrismus ale nezmizel hned, až do 5. století byl druhým hlavním náboženstvím, zejména na východě země.

     Bagrat III

    V dobách oslabování Byzantského impéria se tohoto území nejdříve zmocnili Sásánovci, později Arabové. Arabové přišli k hranicím iberského knížectví v roce 645 a donutili jeho eristaviho (knížete) Štěpána II. opustit byzantskou příslušnost a uznat arabského chalífu jako svého nového nadřízeného.[13]

    Z arabského vlivu se Ibérie vymanila až na počátku 9. století, když eristavi Ašot I. z jihozápadogruzínského rodu Bagrationů využil oslabení Arabské říše a prohlásil svůj rod za novou dědičnou vládnoucí dynastii, opět pod patronátem Byzance. Jeho nástupce Ardanase IV. pak formálně ještě jako byzantský vazal přijal v roce 888 po více než 300leté odmlce iberskou královskou korunu. Korunován byl už ne jako vládce Ibérie, ale jako „král všech Gruzínců“. Jeho potomek Bagrat III. pak dokázal přibližně kolem roku 1000 sjednotit okolní rozdrobené feudální jednotky v Gruzii (zejm.Abchazské království a Bagratovská Ibérie) pod jedinou vládu a položil tak základ existence Gruzínského království.

    Gruzínské království  Šota Rustaveli skládá k nohám královny Tamary epos Muž v tygří kůži

    Období vlády Bagrationů od konce 11. do počátku 13. století, zejména vláda Davida IV. (vládl 1089–1125) a jeho vnučky Tamary (1184–1213), patří k vrcholným epochám gruzínských dějin.[14][15][16] David v roce 1121 rozhodným způsobem porazil mnohem větší tureckou armádu v bitvě u Didgori a znovu získal Tbilisi, od starověku držené muslimy.[17] Za Tamařiny vlády Gruzie dominovala na celém Kavkaze a rozkládala se na velké části dnešního Ázerbájdžánu i Arménie a zasahovala až do východního Turecka a severního Íránu. Důkazem kulturního rozmachu na dvoře královny Tamary je i slavný epos Muž v tygří kůži, v němž je vyjadřována oddanost a láska ke královně. Toto zlaté období bylo násilně ukončeno mongolskou invazí. Z mongolské nadvlády vymanil Gruzii Jiří V. Zářivý.[18] Ten byl posledním velkým králem sjednoceného gruzínského státu. Po jeho smrti místní vládci bojovali za nezávislost na centrální vládě až do úplného rozpadu království v 15. století.[19] Poslední ránu jednotě Gruzie pak uštědřil středoasijský dobyvatel Tamerlán.[20]

     Giorgi Saakadze

    Království se definitivně zhroutilo roku 1466. Vláda se rozdrobila mezi drobná knížectví (abchazské, kachetinské, eretínské, tao-klardžetské) a tři menší království – Imeretské, Kachetské a Kartlijské. Gruzie byla v ohrožení jak ze západu z Turecka, tak z východu z Persie – Turci a Peršané získávali postupně vliv v jednotlivých knížectvích. Pod nátlakem těchto dvou velkých impérií se podařilo část obyvatelstva islamizovat. V 17. století načas obnovil slávu Gruzie vojevůdce Giorgi Saakadze, ale po jeho zavraždění persko-turecká agrese ještě zesílila.[21][22] V 18. století byl nejúspěšnější ve znovudobývání nezávislosti Erekle II. (či též Heraklius II.). Nakonec ale usoudil, že z tlaku Íránu a Osmanů je jedinou cestou podrobit se Rusku a v roce 1783 podepsal s Ruským impériem Georgijevskou smlouvu, která z jeho Kartlijsko-kachetského království činila ruský protektorát.[23]

    Nadvláda Ruského impéria  Bitva u Krcanisi

    Iraklijovy naděje byly marné, Rusko ho zradilo. Nejenže neposkytlo žádnou pomoc, když Íránci vtrhli v roce 1795 do Gruzie a po osudové bitvě u Krcanisi vyplenili Tbilisi a zmasakrovali jeho obyvatele.[24] V roce 1801 dokonce svrhli jeho bagrationskou dynastii, která byla deportována ze země.[25] V létě roku 1805 ruské jednotky na řece Askerani poblíž Zagamu porazily íránskou armádu během rusko-perské války a začlenily Tbilisi do svého impéria. Ruská nadvláda nad východní Gruzií byla stvrzena v roce 1813 Gulistánskou smlouvou, kterou Rusové s Íránem uzavřeli.[26] Poté bylo v roce 1810 i západogruzínské Imeretské království anektováno carem Alexandrem I. Poslední imeretský král a poslední gruzínský bagrationský vládce Šalomoun II. pak zemřel v exilu v roce 1815, po marných pokusech získat v zahraničí podporu a shromáždit vojsko proti Rusku.

     Ilja Čavčavadze

    S Rusy kolaborovala zvláště gruzínská šlechta.[27] Přesto se v roce 1832 malá skupina šlechticů pokusila o převrat a obnovu gruzínské monarchie.[28] Příkladem kariéry Gruzínce v carských službách je slavný generál Pjotr Bagration. Do roku 1867 se podařilo Rusům anektovat zbylá gruzínská území pod osmanskou vládou, kromě přístavů Suchumi a Batumi, které získali až po rusko-tureckých válkách. Do konce 19. století vliv carství a rusifikace země natolik zesílil, že se obyvatelstvo začalo bouřit a začal růst gruzínský nacionalismus. Intelektuálním vůdcem tohoto odporu byl především Ilja Čavčavadze.[29] Při ruské revoluci roku 1905 vypukl i v Gruzii ozbrojený boj, který vedli zejména menševici (umírnění sociální demokraté), jež se stali ústřední silou gruzínské politiky. Souběžně vypukla rolnická vzpoura v Gurii, potlačená až roku 1907.[30] Toho roku byl také za záhadných okolností zavražděn Čavčavadze. V podezření byla carská tajná policie Ochranka, ale i gruzínští bolševici (již tehdy vedení Stalinem), kteří umírněného socialistu Čavčavadzeho rovněž nenáviděli.[31]

    Zakavkazská a Gruzínská republika  Noe Žordanija, gruzínský předseda vlády (1918–1921)

    Po únorové revoluci roku 1917 gruzínští menševici pod vedením Noa Žordaniji zůstali věrní Prozatímní vládě v Petrohradě. Avšak když se říjnovou revolucí chopili v Rusku moci bolševici, Gruzínci již neviděli k loajalitě důvod. Byl ustanoven výbor Zakavkazský komisariát, což byla společná vláda nacionálních stran všech tří budoucích kavkazských sovětských republik. Ten rozhodl o odtržení od Ruska a vytvoření Zakavkazské demokratické federativní republiky. Existovala až do doby, než Ázerbájdžán začal požadovat politickou i ekonomickou orientaci na Turecko, s čímž nemohli představitelé Arménie a Gruzie souhlasit.

     První gruzínský parlament (1918)

    Gruzie se tak osamostatnila a 26. května 1918 vyhlásila Gruzínskou demokratickou republiku.[32][33] Prezidentem se stal Nikolaj Čcheidze, premiérem Žordanija. Byla zrušena cenzura a uzákoněna svoboda slova. Byl zaveden demokratický pluralismus a parlamentarismus. Pasivní i aktivní volební právo získaly i ženy. V únoru 1919 se konaly první svobodné volby, umírnění sociální demokraté získali 81 procent hlasů. Byla zavedena osmihodinová pracovní doba a provedena pozemková reforma. Každý rolník dostal do soukromého vlastnictví pozemek dostatečně velký na to, aby zajistil potřeby své rodiny.[34]

    Krátká gruzínsko-arménská válka v roce 1918, která vypukla kvůli sporným územím, byla ukončena britskou intervencí.[35] Gruzínci se také zapojovali do ruské občanské války podporou bělogvardějců.[36]

    Nová republika po svém vzniku požádala Německo o ochranu, čemuž bylo vyhověno, ale reálné dopady tento tah nikdy neměl. Roku 1920 byla podepsána mírová smlouva s RSFSR, kterou ruští bolševici uznali nezávislost Gruzie za podmínky, že bude povolena bolševická strana v Gruzii a zastavena pomoc bělogvardějcům. Ruské bolševické vedení ale porušilo veškeré smlouvy a Rudá armáda se nakonec zmocnila země silou.[37]

    Sovětská okupace  Rudá armáda v Tbilisi roku 1921

    V únoru 1921 Rudá armáda přivedla místní bolševiky vedené Filippem Macharadzem k moci. Menševická vláda byla nucena uprchnout do francouzského exilu.[38] Byla vyhlášena Gruzínská SSR. V rámci ní byla zřízena Adžarská ASSR na jihu, Abchazská ASSR na severozápadě a Jihoosetská autonomní oblast. Byl učiněn i pokus o integraci s Arménií a Ázerbájdžánem v Zakavkazskou SFSR, která se však 5. prosince 1936 rozpadla.

    V roce 1924 vypuklo protisovětské srpnové povstání, které bylo potlačeno.[39] Jeho hrdinou byl především Kakuca Čolokašvili. V následných represích bylo zavražděno přes 10 tisíc Gruzínů, dalších 20 tisíc bylo deportováno na Sibiř.

    Z Gruzie pocházel sovětský diktátor Josif Stalin a jeho blízcí spolupracovníci Sergo Ordžonikidze a Lavrentij Berija, který byl ve 30. letech neomezeným pánem Gruzie a od roku 1938 obávaným šéfem sovětské tajné policie NKVD. Za druhé světové války bojovalo v řadách Rudé armády 700 000 Gruzínců, polovina z nich padla. Gruzínské povstání na Texelu bylo poslední bitvou druhé světové války v Evropě.

     Eduard Ševardnadze

    Po zveřejnění Chruščovova odsouzení Stalina v roce 1956, vehnalo stalinistické politbyro gruzínských komunistů do ulic tisíce komsomolců, aby za Stalina demonstrovali – stálo to život téměř 100 mladých lidí. Předmětem diskusí je, nakolik měly tyto demonstrace nacionalistický charakter.[40]

    V 70. letech se do čela gruzínských komunistů dostal Eduard Ševardnadze. Když vypukly v roce 1978 v Gruzii demonstrace proti rusifikaci a na obranu gruzínštiny, postavil se Ševardnadze na stranu protestů a vyjednal s centrální mocí nebývalé ústupky.[41][42]

    Ve druhé polovině 80. let sehrál Ševardnadze důležitou úlohu jako reformátor v týmu Michaila Gorbačova a ministr zahraničí prosazující ukončení studené války.[43]

    Pád SSSR a nezávislost  Zviad Gamsachurdia v bunkru při puči roku 1992

    Dne 9. dubna 1989 sovětské vojenské jednotky brutálně zasáhly proti demonstraci žádající nezávislost Gruzie ve Tbilisi. Zabili přitom 21 lidí, z toho 17 žen. Tato událost je známa jako tbiliský masakr.[44] Vedla k vlně nespokojenosti a protisovětských nálad, a to i v komunistické části společnosti. V listopadu 1989 Nejvyšší sovět Gruzínské SSR prohlásil, že země je od roku 1921 okupována. Na jaře roku 1990 byly schváleny zákony vedoucí k zárukám vlastní nezávislosti,[45] byla odstraněna vedoucí úloha komunistické strany v zemi; nezávislost pak byla vyhlášena 14. listopadu 1990. Gruzie se jako jedna z mála nových republik nestala členem SNS, nakonec však z hospodářských důvodů do společenství vstoupila (vystoupila až v roce 2008 jako následek tehdejší války v Jižní Osetii). V následujícím roce byl v nezávislých volbách zvolen za prezidenta nacionalista Zviad Gamsachurdia,[45] který měl v úmyslu zrušit autonomní postavení Jižní Osetie a Abcházie.[46]

     Revoluce růží

    Protože se nejvyšší sovět snažil rozhodnutí zrušit, začaly v zemi s přičiněním ruských tajných služeb vypukat nepokoje, které se přenesly i do autonomních republik, žádajících také nezávislost, čemuž nebylo vyhověno. Autonomní republiky se otevřeně postavily proti snaze nového gruzínského vedení zrušit jejich autonomii a vytvořit z Gruzie jednotný národní stát.[46] V letech 1991 a 1992 se situace natolik zhoršila, že vypukly mezi Osety a Gruzíny ozbrojené střety, nesoucí znaky občanské války. Po uklidnění situace v roce 1995 se do čela země dostal politický veterán Eduard Ševardnadze, který se k moci dostal již v roce 1992, ale až do smrti Gamsachurdii probíhaly vnitřní boje o moc.[45] Vládnout vydržel jako prezident země až do růžové revoluce v roce 2003. K vyjádření tendencí, které se vyvinuly v postkomunistických společnostech ve východní Evropě a ve střední Asii na začátku 21. století se používá pojem barevná revoluce.

     Michail Saakašvili a George Bush

    Během této „růžové“ revoluce protestovaly tisíce lidí v čele s pozdějším prezidentem Michailem Saakašvilim proti Ševardnadzeho vládě, která nevyřešila základní hospodářské a politické problémy – chudobu a korupci. Roku 2004 byl Saakašvili zvolen prezidentem už demokratickou cestou, kdy získal 95 % hlasů. Opozice tvrdila, že volby byly zmanipulované a že se na volebním výsledku podepsaly dary od nadací amerického miliardáře George Sorose a dalších nadací financovaných vládou USA.[47][48][49] Saakašvili po nástupu k moci prosadil úpravy gruzínské ústavy, aby vytvořil „superprezidentský systém“ a soustředil veškeré pravomoci v exekutivě. Gruzínským parlamentem byly schváleny zákony, kterými byla snížena nezávislost soudní moci či podle kterých jsou ústřední i volební komise sestavovány pouze z lidí jmenovaných prezidentem. Postupně byla eliminována plná svoboda tisku, bylo omezeno vysílání.[50][51]

     Demonstrace požadující odstoupení prezidenta Saakašviliho

    V roce 2006 se v Gruzii konaly demonstrace, při nichž lidé žádali odstoupení prezidenta. Policie proti demonstrantům brutálně zasáhla a začala zatýkat představitele opozice. Roku 2007 protesty přerostly v masové demonstrace, při nichž lidé kritizovali dramatický pokles životní úrovně a korupci. Prezident vyhlásil „výjimečný stav“, zakázal nestátní média, zakázal veřejná shromáždění a začal podnikat nedemokratické kroky proti svým politickým oponentům.[52] Koncem listopadu 2007 Saakašvili z funkce odstoupil, ale již v lednu 2008 se konaly volby, při nichž byl zvolen znovu prezidentem a které opozice označila jako zmanipulované.

    V květnu 2008 se v Gruzii konaly parlamentní volby, v nichž zvítězila vládnoucí Sjednocená národní strana prezidenta Saakašviliho, která získala 63 % hlasů. Opozice označila tyto volby za zfalšované.[53]

    V říjnu 2012 v parlamentních volbách zvítězila opoziční koalice Gruzínský sen miliardáře Bidziny Ivanišviliho. Prezident Saakašvili uznal porážku a oznámil, že jeho strana odchází do opozice.[54]

    Válka v Jižní Osetii
    Podrobnější informace naleznete v článku Válka v Jižní Osetii (2008).
     Ruské vojenské základny v Abcházii v roce 2016[zdroj?]

    1. srpna 2008 začala válka v Jižní Osetii mezi Gruzií a jihoosetinskými separatisty. Ta pak začala 7. srpna nabírat na síle, když se na stranu Jižní Osetie přidalo Rusko poté, co podle zprávy pozorovatelů OBSE gruzínská armáda zaútočila nerozlišující dělostřeleckou a raketometnou palbou na správní středisko Jižní Osetie Cchinvali.[55] Gruzíni žijící na území Jižní Osetie byli donuceni opustit domovy.

    Jižní Osetie obývaná Osety, kteří žijí i v sousední ruské republice Severní Osetie-Alanie, usiluje stejně jako Abcházie o nezávislost na Gruzii od roku 1990 v souvislosti se snahou Gruzie odtrhnout se od bývalého SSSR a faktickou nezávislost, kterou Gruzie nikdy neuznala, získala Jižní Osetie po první gruzínsko-osetinské válce v letech 1991–1992 a po referendu místních obyvatel v lednu 1992.[56]

    12. srpna potvrdilo Rusko stažení svých jednotek z Gruzie.

    14. srpna schválil gruzínský parlament vystoupení ze Společenství nezávislých států poté, co president Saakašvili označil postup Ruska za agresi a gruzínský postup za defenzívní.[57][58]

    26. srpna byly Ruskou federací uznány samostatné státy Jižní Osetie a Abcházie. Uznání samostatnosti odsoudil americký prezident George W. Bush a další západní politici, kteří v konfliktu podporovali Gruzii.[59]

    Na summitu EU, který probíhal na začátku září, prohlásil ruský prezident Dmitrij Medveděv, že Rusko stáhne své vojáky z gruzínského území, avšak v Abcházii a Jižní Osetii ozbrojené síly ponechá. S důsledky ozbrojeného konfliktu se země stále ještě potýká. Jedná se např. o nestabilní politickou situaci či dlouhodobý odliv obyvatelstva.[60]

    HAMON, Caroline. From Neolithic to Chalcolithic in the Southern Caucasus: Economy and Macrolithic Implements from Shulaveri-Shomu Sites of Kwemo-Kartli (Georgia). Paléorient. 2008, roč. 34, čís. 2, s. 85–135. Dostupné online [cit. 2022-04-12]. ISSN 0153-9345.  HAMON, Caroline. Macrolithic tools of georgian sites of the Shulaveri-Shomu culture (VIIIe-Ve millenium B.C.). Paléorient. 2009, roč. 34, čís. 2, s. p. 85. Dostupné online [cit. 2022-04-12]. (anglicky)  KEYS, David. Now that's what you call a real vintage: professor unearths 8,000-year-old wine. The Independent [online]. 2003-12-28 [cit. 2022-04-12]. Dostupné online. (anglicky)  STOELLNER, Thomas. Th. Stöllner. I. Gambashidze, The Gold Mine of Sakdrisi and early Mining and Metallurgy in Transcaucasus and the Kura-Valley System. In: Problems of Early Metal Age Archaeology of Caucasus and Anatolia. Proceedings, November 19-23, 2014, Tblisi, 101-124. www.academia.edu. Dostupné online [cit. 2022-04-12].  ROVA, Elena. The Kura-Araxes Culture in the Shida Kartli region of Georgia: An overview. Paléorient. 2014, roč. 40, čís. 2, s. 47–69. Dostupné online [cit. 2022-04-12]. DOI 10.3406/paleo.2014.5635.  SCHAEFFER, C. F. A. Archæological Discoveries in Trialeti: Caucasus. Journal of the Royal Asiatic Society of Great Britain and Ireland. 1944, čís. 1, s. 25–29. Dostupné online [cit. 2022-04-12]. ISSN 0035-869X.  SUNY, Ronald Grigor. The Making of the Georgian Nation. [s.l.]: Indiana University Press 444 s. Dostupné online. ISBN 978-0-253-20915-3. (anglicky) Google-Books-ID: riW0kKzat2sC.  DOUMAS, C. What did the Argonauts seek in Colchis?. Hermathena. 1991, čís. 150, s. 31–41. Dostupné online [cit. 2022-04-12]. ISSN 0018-0750.  DREWS, Robert. The Earliest Greek Settlements on the Black Sea. The Journal of Hellenic Studies. 1976, roč. 96, s. 18–31. Dostupné online [cit. 2022-04-12]. ISSN 0075-4269. DOI 10.2307/631221.  TSETSKHLADZE, Goca Revazovic. The Cult of Mithras in Ancient Colchis. Revue de l'histoire des religions. 1992, roč. 209, čís. 2, s. 115–124. Dostupné online [cit. 2022-04-13]. DOI 10.3406/rhr.1992.1605.  HORN, Cornelia B. St. Nino and the Christianization of Pagan Georgia. Medieval Encounters. 1998-01-01, roč. 4, čís. 3, s. 242–264. Dostupné online [cit. 2021-05-24]. ISSN 1570-0674. DOI 10.1163/157006798X00151. (anglicky)  SUNY, Ronald Grigor. The Making of the Georgian Nation. [s.l.]: Indiana University Press 444 s. Dostupné online. ISBN 978-0-253-20915-3. (anglicky) Google-Books-ID: riW0kKzat2sC.  CLARKE, Nicola. The Muslim Conquest of Iberia: Medieval Arabic Narratives. [s.l.]: Routledge 274 s. Dostupné online. ISBN 978-0-415-67320-4. (anglicky) Google-Books-ID: vortm36aOdkC.  Georgian History for Newbies: Georgia’s Medieval Golden Age. Georgia starts here [online]. 24. 1. 2017 [cit. 2021-05-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-05-24.  DZAGNIDZE, Baia. A Brief History of Georgia's Only Female King. Culture Trip [online]. [cit. 2021-05-24]. Dostupné online.  DONVITO, Filippo. The lioness of the Caucasus: Queen Tamar of Georgia. Medieval Warfare. 2014, roč. 4, čís. 2, s. 19–24. Dostupné online [cit. 2022-04-13]. ISSN 2211-5129.  PEACOCK, A. C. S. Georgia and the Anatolian Turks in the 12th and 13th Centuries. Anatolian Studies. 2006, roč. 56, s. 127–146. Dostupné online [cit. 2022-04-13]. ISSN 0066-1546.  LANG, D. M. Georgia in the Reign of Giorgi the Brilliant (1314-1346). Bulletin of the School of Oriental and African Studies, University of London. 1955, roč. 17, čís. 1, s. 74–91. Dostupné online [cit. 2022-04-13]. ISSN 0041-977X.  METREVELI, Roin. Critical Periods in the History of Georgia (15th Century). Bulletin of the Georgian National Academy of Sciences 15/3/2021 [online]. [cit. 2022-04-13]. Dostupné online.  PIENARU, Nagy. The Timurids and the Black Sea. [s.l.]: Brill Dostupné online. ISBN 978-90-04-42244-5. (anglicky) DOI: 10.1163/9789004422445_007.  XEČ'UAŠVILI, Gigo. Sak'art'velos gmiri: didi mouravi Giorgi Saakadze. [s.l.]: [s.n.] 252 s. Dostupné online. (gruzínsky) Google-Books-ID: 2A5VtwAACAAJ.  LANG, D. M. Georgia and the Fall of the Ṣafavī Dynasty. Bulletin of the School of Oriental and African Studies, University of London. 1952, roč. 14, čís. 3, s. 523–539. Dostupné online [cit. 2022-04-13]. ISSN 0041-977X.  GVOSDEV, Nikolas K. The Treaty of Georgievsk (1783) and its Aftermath. Příprava vydání Nikolas K. Gvosdev. London: Palgrave Macmillan UK Dostupné online. ISBN 978-1-4039-3278-5. DOI 10.1057/9781403932785_4. S. 46–62. (anglicky) DOI: 10.1057/9781403932785_4.  MAISURADZE, Davit. The Fateful Battle of Krtsanisi. GeorgianJournal [online]. 2015-09-16 [cit. 2022-04-13]. Dostupné online. (gruzínsky)  RHINELANDER, L. HAMILTON. Russia's Imperial Policy: The Administration of the Caucasus in the First Half of the Nineteenth Century. Canadian Slavonic Papers / Revue Canadienne des Slavistes. 1975, roč. 17, čís. 2/3, s. 218–235. Dostupné online [cit. 2022-04-13]. ISSN 0008-5006.  Golestan Treaty. Encyclopaedia Iranica [online]. [cit. 2022-04-13]. Dostupné online. (anglicky)  SUNY, Ronald Grigor. Russian Rule and Caucasian Society in the First Half of the Nineteenth Century: The Georgian Nobility and the Armenian Bourgeoisie, 1801–1856. Nationalities Papers. 1979/ed, roč. 7, čís. 1, s. 53–78. Dostupné online [cit. 2022-04-13]. ISSN 0090-5992. DOI 10.1080/00905997908407851. (anglicky)  JONES, Stephen F. Russian Imperial Administration and the Georgian Nobility: The Georgian Conspiracy of 1832. The Slavonic and East European Review. 1987, roč. 65, čís. 1, s. 53–76. Dostupné online [cit. 2022-04-13]. ISSN 0037-6795.  TSIPURIA, Bela. Ilia Chavchavadze: Georgia’s Cultural Saint and a Saint of the Georgian Orthodox Church. [s.l.]: Brill Dostupné online. ISBN 978-90-04-39513-8. (anglicky) DOI: 10.1163/9789004395138_013.  CHARLES SCHUYLER, Neuhauser. The 1902 – 1906 Gurian Republic: A Socio-Cultural Reading of a Georgian Peasant Rebellion. , 2020 [cit. 2022-04-13]. Thesis. . Dostupné online. SIMASHVILI, Tengiz. Joseph Jughashvili (Stalin) and Murder of Ilia Chavchavadze. www.allgeo.org [online]. [cit. 2022-04-13]. Dostupné online.  JANELIŻE, Otʻar. The Democratic Republic of Georgia, 1918-1921. [s.l.]: Georgian National Museum 93 s. Dostupné online. ISBN 978-9941-8-0096-2. (anglicky) Google-Books-ID: rr4MyAEACAAJ.  JONES, Stephen F. The Making of Modern Georgia, 1918-2012: The First Georgian Republic and its Successors. [s.l.]: Routledge 395 s. Dostupné online. ISBN 978-1-317-81593-8. (anglicky) Google-Books-ID: XMQTAwAAQBAJ.  From Revolutionary Struggle to Social Emancipation | Heinrich Böll Stiftung | Tbilisi - South Caucasus Region. Heinrich-Böll-Stiftung [online]. [cit. 2022-04-13]. Dostupné online. (anglicky)  PARTSKHALADZE, George; ANDERSEN, Andrew. Armeno-Georgian War of 1918 and Armeno-Georgian Territorial Issue in the 20th Century. www.academia.edu. Dostupné online [cit. 2022-04-13].  KENEZ, Peter. The Relations between the Volunteer Army and Georgia, 1918-1920: A Case Study in Disunity. The Slavonic and East European Review. 1970, roč. 48, čís. 112, s. 403–423. Dostupné online [cit. 2022-04-14]. ISSN 0037-6795.  JONES, Stephen. The Establishment of Soviet Power in Transcaucasia: The Case of Georgia 1921-1928. Soviet Studies. 1988, roč. 40, čís. 4, s. 616–639. Dostupné online [cit. 2021-05-24]. ISSN 0038-5859.  SMITH, Jeremy. The Georgian Affair of 1922. Policy Failure, Personality Clash or Power Struggle?. Europe-Asia Studies. 1998, roč. 50, čís. 3, s. 519–544. Dostupné online [cit. 2022-04-13]. ISSN 0966-8136.  28.08.1924: Communist genocides. Georgia: August Uprising against Russian Soviet rule. Communists won. Executed 12,578, more than 20,000 deported. timenote.info [online]. [cit. 2021-05-24]. Dostupné online. (anglicky)  BLAUVELT, Timothy. Status Shift and Ethnic Mobilisation in the March 1956 Events in Georgia. Europe-Asia Studies. 2009, roč. 61, čís. 4, s. 651–668. Dostupné online [cit. 2022-04-13]. ISSN 0966-8136.  TIMES, Craig R. Whitney; Special to The New York. Soviet Georgians Take to Streets To Save Their State Language. The New York Times. 1978-04-15. Dostupné online [cit. 2022-04-13]. ISSN 0362-4331. (anglicky)  WHITNEY, Craig R. A Second Soviet Republic Wins Its Language Fight. The New York Times. 1978-04-19. Dostupné online [cit. 2022-04-13]. ISSN 0362-4331. (anglicky)  Zemřel sovětský reformátor a pozdější gruzínský prezident Ševardnadze. iDNES.cz [online]. 2014-07-07 [cit. 2022-04-13]. Dostupné online.  KRUPKA, Jaroslav. Ubíjeli lidi polními lopatkami. Od masakru v Tbilisi uběhlo 30 let. www.dotyk.cz [online]. 2019-04-09 [cit. 2023-05-12]. Dostupné online.  ↑ a b c KOLEKTIV AUTORŮ. Všechno o Zemi: Místopisný průvodce světem. 2. vyd. Praha: Výběr Reader's Digest, 2000. ISBN 80-86196-17-8. S. 226.  ↑ a b Georgia: Abkhazia and South Ossetia. Encyclopedia Princetoniensis. [online]. Dostupné online.  Archivovaná kopie. www.blisty.cz [online]. [cit. 2008-05-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-09-28.  Ian Traynor: US campaign behind the turmoil in Kiev. the Guardian [online]. 2004-11-26 [cit. 2021-02-04]. Dostupné online. (anglicky)  Průběh voleb v Gruzii je neregulérní. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2021-02-04]. Dostupné online.  http://www.osce.org/documents/rfm/2007/06/25176_en.pdf Archivováno 8. 7. 2010 na Wayback Machine. (anglicky) http://www.osce.org/item/27827.html http://antiwar.com/justin/?articleid=11878 Ve volbách v Gruzii vítězí prozápadní vláda | Svět. Lidovky.cz [online]. 2008-05-21 [cit. 2021-02-04]. Dostupné online.  Saakašvili uznal porážku, opozici se splnil Gruzínský sen. www.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2012-10-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-04-10.  "Georgia Claims on Russia War Called Into Question ". The New York Times. 6. listopadu 2008. Jižní Osetie usiluje o nezávislost již od rozpadu SSSR [online]. ČT24 [cit. 2008-08-14]. Dostupné online.  Georgia to leave alliance of ex-Soviet states [online]. CNN [cit. 2008-08-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-08-13. (anglicky)  Georgian parliament votes to quit CIS [online]. China View [cit. 2008-08-14]. Dostupné online. (anglicky)  "Rusko uznalo nezávislost Jižní Osetie a Abcházie". Aktuálně.cz. 26. srpna 2008. Gruzie | Člověk v tísni. www.clovekvtisni.cz [online]. [cit. 2017-03-09]. Dostupné online. 
    Read less

Phrasebook

Ahoj
გამარჯობა
Svět
მსოფლიო
Ahoj světe
Გამარჯობა მსოფლიო
Děkuji
Გმადლობთ
Ahoj
ნახვამდის
Ano
დიახ
Ne
არა
Jak se máte?
Როგორ ხარ?
Dobře, děkuji
Კარგი, მადლობა
Co to stojí?
Რა ღირს?
Nula
Ნული
Jeden
ერთი

Where can you sleep near Gruzie ?

Booking.com
487.420 visits in total, 9.187 Points of interest, 404 Destinations, 46 visits today.