Osmanlı İmparatorluğu ( Osmanská říše )

Osmanská říše (zastarale též Otomanská říše, turecky Osmanlı İmparatorluğu nebo Osmanlı Devleti, možno psát i malé písmeno), oficiálně Vznešený osmanský stát (دولت عالیه عثمانیه, turecky Devlet-i ʿAlīye-i ʿOsmānīye), v (západní) Evropě také označovaná jako Turecká říše (nebo jednoduše Turecko) byla historicky jedna z největších a nejmocnějších říší v prostoru Středomoří. Existovala od středověku až do 20. století, zasahovala na tři světadíly – Asii, Evropu a Afriku. Do značné míry byla územním nástupcem Byzantské říše. Zanikla po první světové válce transformací do Turecké republiky.

Byla založena na sklonku 13. století v severozápadní Anatolii ve městě Söğüt (dnešní provincie Bilecik) oghuzským kmenovým vůdcem Osmanem I., po jehož dynastii získala název. Po roce 1354 se Osmané dostali do Evropy a s dobýváním území na Balkáně byly osmanské beyliky přeměněny na transkontinentální impérium. V roce 1453 Osmané pod vedením Mehmeda II. dobyli Konstantinopol, čímž ukončili existenci Byzantské říše.

Říše měla od 16. století zcela islámský charakter Božího státu, ve kterém již od počátku vládli sultáni dynastie Osmanů. Během 16. a 17. století, na vrcholu své moci pod vládou Sulejmana I., byla Osmanská říše mnohonárodnostní, mnohojazyčná říše, která ovládala téměř celou jihovýchodní Evropu, části střední Evropy (jejich moc zasahovala až na dnešní Slovensko), západní Asie (Levanta, Mezopotámie, Zakavkazsko), části východní Evropy (oblast Černého moře), severní Afriky (středomořské pobřeží) a také Africký roh. Na počátku 17. století se říše skládala z 32 provincií a četných vazalských států. Některé z nich byly později absorbovány do Osmanské říše, zatímco jiným se v průběhu staletí dostalo různých stupňů autonomie.

Díky své poloze byla Osmanská říše mostem mezi evropským a asijským kontinentem. S Konstantinopolí (Istanbulem) jako hlavním městem a kontrolou zemí podél Středozemního moře byla osmanská říše po dobu šesti století v centru interakcí mezi východním a západním světem. Zatímco v říši panoval názor, že po smrti Sulejmana vstoupila do období úpadku, není tento názor většinou akademických historiků podporován. Říše si v průběhu 17. a 18. století nadále udržovala pružnou a silnou ekonomiku, společnost a armádu. Během dlouhého období míru v letech 1740 až 1768 však osmanský vojenský systém zaostával za svými evropskými soupeři – Rakouskem a Ruskem. Osmani následně koncem 18. a počátkem 19. století utrpěli těžké vojenské porážky, což je podnítilo k zahájení komplexního procesu reforem a modernizace, známých jako Tanzimat. Během devatenáctého století se osmanský stát, i přes další územní ztráty, zejména na Balkáně, kde se objevilo několik nových států, stal mnohem silnějším a organizovanějším. Osmanská říše uzavřela na počátku 20. století spojenectví s Německem, od čehož si slibovala, že unikne diplomatické izolaci, která přispěla k nedávným územním ztrátám, a tak vstoupila do první světové války na straně Ústředních mocností. Zatímco se Říše během konfliktu do značné míry držela, bojovala vnitřními nepokoji, zejména s Arabskou revoltou v arabských provinciích. V tomto období také páchala brutální zvěrstva proti Arménům, Asyřanům a pontským Řekům.

Porážka říše a následná okupace části jejího území spojeneckými silami po skončení první světové války vedla k jejímu rozdělení a ztrátě jejího území na Středním východě, které bylo rozděleno mezi Spojené království a Francii. Pro Turecko úspěšná válka za nezávislost proti okupačním silám vedla ke vzniku Turecké republiky v srdci malé Asie a ke zrušení osmanské monarchie.