Založení státu a Vikingové  Nástěnné malby z Bohuslän

Území Švédska bylo obýváno již v době bronzové. Nejstarší obyvatelé byli zřejmě lovci a sběrači, kteří se živili tím, co jim poskytovalo moře (dnes označované jako Baltské moře). Švédsko má vysokou koncentraci pravěkých nástěnných maleb, přičemž nejvíce jich najdeme v provincii Bohuslän.[1] Nejstarší jsou však ty z provincie Jämtland, jsou datovány do období kolem roku 9000 př. n. l.

Není známo, kdy Švédské království vzniklo, ale už v roce 98 římský historik Tacitus psal o panovníkovi, který vládl nad zemí Svealand.[2] Historici ale většinou považují za vznik Švédska spojení území Svealand a Götaland pod jednoho panovníka, krále jménem Erik Vítězný (970–995).

 Mapa vikingských výprav

Začátkem středověku patřili Švédové mezi Vikingy, bojovné kmeny, které v 8.–11. století expandovaly ze severských zemí (dnešní Norsko, Dánsko a Švédsko) do mnoha částí Evropy a po nějakou dobu je ovládaly. Švédští Vikingové pronikali zejména na východ, kde byli známí jako Varjagové. V Rusku založili vládnoucí dynastii Rurikovců.[3] Po Volze se dostali až do arabských zemí a po Dněpru do Černého moře a Byzance, kde začali sloužit jako osobní garda byzantských císařů.[4]

Vikingové byli pohané. Přechod ke křesťanství byl složitý, postupný a občas násilný. Podle Adama Brémského byl v Dánsku pokřtěn již Erik Vítězný, zapomněl však na křesťanskou víru poté, co se vrátil do Švédska. Pokřtěn byl také druhý švédský král Olof Skötkonung, syn Erika Vítězného, a to okolo roku 1008. Podle Adama Brémského sice Olof až do své smrti zůstal křesťanem, ale protože většina Švédů byli stále pohané, jeho křesťanské aktivity se omezily jen na již pokřesťanštěnou provincii Götaland. Podle legendy byl Olof ve Stockholmu umučen poté, co odmítl obětovat pohanským bohům.

Christianizace  Erik IX. a biskup Jindřich se plaví do Finska, pozdně středověké vyobrazení švédské křížové výpravy

Christianizace však v 11. a 12. století nakonec byla úspěšná a přispěla ke vzniku jednotného švédského státu. Násilnou cestu si při prosazování křesťanství zvolil zejména král Stenkil, první panovník z rodu Stenkilů, který Švédsku vládl od roku 1060. Ještě Anund Gårdske (vládl kolem roku 1070) však byl svržen, když vydal zákaz lidských obětí v chrámu v Uppsale. Také Inge I. Švédský (1079–1084, 1087–1105) měl být svržen kvůli zákazu pohanských obětí. Právě Inge však roku 1087 znovudobyl Uppsalu, která byla náboženským centrem staré víry celého Švédska (a možná celé Skandinávie).[5] Starý chrám zapálil, zabil pohanského vzdorokrále Blot-Svena a znovu uzmul pro sebe trůn. To je v christianizačním procesu patrně zásadní mezník. Během vlády Karla VII. bylo ve Švédsku založeno první arcibiskupství, v roce 1164. Švédské kostely se tím pádem mohly zcela odpoutat od závislosti na dánském arcibiskupství v Lundu. Šlo o důležitý krok k suverenitě Švédska a ohrazování se vůči vlivu Dánů, nejmocnějších Skandinávců ve středověku. Nejuctívanější švédskou světicí se stala Brigita Švédská.

Brzy se Švédsko stalo samo šiřitelem křesťanství. Švédské křížové výpravy proti pohanským kmenům také začlenily ve 13. století do švédského státu i území dnešního Finska (zejm. zásluhou jarla Birgera Magnussona z Bjölbo, který od roku 1250 vládl jako regent za svého syna, nezletilého krále Valdemara Birgerssona). V roce 1359 král svolal první švédský parlament, Riksdag, do nějž byli pozváni zástupci měst, šlechtici i duchovní.

Kalmarská unie  Kalmarská unie

Chod švédských dějin pak změnil Albrecht Meklenburský, kterého na trůn dotlačila švédská šlechta, aby omezila panovnickou moc. Když se však Albrecht pokusil chomout vlivných šlechticů odhodit, obrátili se tito s žádostí o pomoc na dánskou královnu Markétu I. Tím nevědomky uvrhli Švédsko na delší čas pod dánskou hegemonii. Markéta totiž neváhala, Albrechta sesadila, sama uzurpovala trůn a nově spojila Dánsko a Švédsko (tedy i Norsko) do jednoho státu, jemuž se začalo říkat Kalmarská unie (1389).[6] Švédský král tak od té doby sídlil v Dánsku.

 Stockholmská krvavá lázeň

V 15. století vzdorovali Švédové snaze centralizovat moc pod korunu Dánska, což vyústilo v ozbrojené konflikty. K nejznámějším patří povstání, které v roce 1434 vedl švédský šlechtic a majitel dolů Engelbrekt Engelbrektsson.[7] Roku 1435 byl zvolen vůdcem stavovského sněmu (Riksens ständer), který sídlil ve městě Arboga, čímž vzpoura dostala charakter stavovského povstání. Sněm načas převzal vládu v zemi a Engelbrektsson se stal jejím regentem. Ostatní šlechtici měli ovšem trochu jiné představy než Engelbrektsson a nakonec upřednostnili jako vůdce sněmu Karla Knutssona, zatímco Engelbrektsson byl krátce poté zavražděn, čímž se sněmu definitivně otevřela cesta k dohodě s králem. Kýženou suverenitu to však nepřineslo. Další velká rebelie vypukla proti centralizačním snahám Kristiána II. Dánský král odpověděl terorem. 7. listopadu 1520 nechal uvěznit a popravit 82 vedoucích švédských šlechticů. Tento masakr, který vešel do dějin jako Stockholmská krvavá lázeň[8], vyvolal ve Švédsku mohutné povstání v čele s Gustavem Vasou. Toto povstání už Kalmarská unie nepřežila.

Samostatný stát a evropská velmoc  Gustav Vasa obviňuje katolické kněze ve Västerås

Švédsko se nakonec odpojilo v roce 1521, kdy Gustav založil dědičnou monarchii (dynastie Vasovců vládla až do roku 1659), a tím moderní švédský stát. Gustav Vasa je tak Švédy považován za otce národa.[9] Krom toho, že vytvořil silnou centrální vládu (zejm. s pomocí německých úředníků), ovlivnil švédskou kulturu tím, že podporoval zavedení protestantismu. Důvodem byla patrně snaha získat církevní majetek k pokrytí dluhů z osvobozenecké války, jež měl Vasa zejména vůči hanzovnímu městu Lübeck, bez něhož by jeho revoluce sotva uspěla a jemuž také po nástupu na trůn udělil monopol na obchod v Baltském moři.[10] V roce 1527 svolal Vasa takzvaný reformační sněm do Västerås, přerušil styky s papežem a na sněmu se postavil do čela švédské národní církve. V roce 1530 nová církev převzala augsburské vyznání. Nejvyšším knězem nové církve (svým způsobem premiérem země) se stal Olaus Petri. Ten bojoval zejména za kázání ve švédštině a podporoval také švédský překlad Bible, jenž byl dokončen roku 1540.[11] První švédská kázání i překlad byly důležitým milníkem na cestě ke kodifikaci spisovné švédštiny.

 Gustav II. Adolf v první bitvě u Breitenfeldu

17. století bylo ve znamení rychlého rozmachu, který zařadil Švédsko mezi evropské velmoci. Švédové vojensky tlačili zejména na Polsko, a to i z náboženských důvodů. Tento tlak zesílil zvláště Gustav II. Adolf a byl jedním z faktorů, který vyvolal třicetiletou válku, zničující celoevropský konflikt, který – alespoň zpočátku – byl nejen velmocenským, ale i náboženským.[12] Do třicetileté války Gustav II. Adolf vstoupil oficiálně až roku 1630. Poté, co padl u Lützenu, v bitvě proti Katolické lize vedené Albrechtem z Valdštejna, do čela válčícího švédského státu se postavila jeho dcera Kristýna. Pod jejím vedením švédská vojska operovala i na českém území,[13] kde porazila císařská vojska v bitvě u Jankova a neúspěšně obléhala Prahu a Brno.[14]

Známé je též uloupení uměleckých sbírek císaře Rudolfa II. z Pražského hradu a malostranských paláců po krátkém obsazení Prahy švédskými vojsky v roce 1648. Švédské vojsko získalo rabováním na Pražském hradě pro Kristýnu 500 obrazů, 70 bronzových soch, 370 vědeckých přístrojů, 400 indických kuriozit, stovky korálů, slonoviny a drahých kamenů. Dodatečně si královna vyžádala ještě krádež Rudolfovy knihovny. 24 hodin po jejím odvezení byl podepsán vestfálský mír a třicetiletá válka skončila.[15]

Ztráta velmocenského postavení  Švédská území mezi lety 1560 až 1815. Čísla na mapě udávají rok, kdy se dané území dostalo pod nadvládu Švédska. Číslo uvedené v závorce značí rok, kdy Švédsko o území přišlo.

Švédsko patřilo k jasným vítězům třicetileté války. Krom uloupeného bohatství získalo i řadu území – Pobaltí, Pomořansko ad. Navíc územně expandovalo i krátce po válce, když Kristýnin bratranec a nástupce Karel X. Gustav porazil Polsko a Dánsko, které přišlo o řadu území (viz Roskildský mír). Švédsko se tak v půlce 17. století vynořilo jako regionální velmoc a jeden z nejmocnějších států Evropy. Pokoušelo se expandovat i do zámoří a v Severní Americe byla založena kolonie Nové Švédsko.[16] Velmocenská pozice Švédska se však začala hroutit v 18. století, kdy sílící carské Rusko Švédy porazilo ve velké severské válce, což vedlo mj. ke ztrátě Finska.

V době panování Fridricha I. byla královská moc značně zredukována ve prospěch parlamentu Riksdagu, kde se střetávaly zejména frakce čepců a klobouků. Od skončení napoleonských válek (které mimo jiné dostaly na švédský trůn rod Bernadotte, jenž tam dlí dosud) se Švédsko, také díky své poloze na severovýchodním okraji Evropy, nezúčastnilo již žádného ozbrojeného konfliktu, což mu umožnilo značnou hospodářskou prosperitu a stabilní společenské poměry.

Poslední válkou byla výprava proti Norsku v roce 1814, po které vznikla Švédy řízená Švédsko-norská unie. Tato unie se rozpadla v roce 1905. Švédsko zůstalo neutrální i v průběhu světových válek.[17][18]

Sociální stát  Tage Erlander

Na první světové válce Švédové velmi vydělali, jako zdatní zásobovači válčících stran. Tím byly vytvořeny předpoklady pro budování sociálního státu, o dvě desetiletí dříve než jinde v Evropě.[19][20] Když se sociálnědemokratická strana chopila moci v roce 1932, budování sociálního státu se rozjelo naplno. U kormidla stál Per Albin Hansson. Po druhé světové válce se situace opakovala. Padesátá a šedesátá léta 20. století byla zlatým věkem švédského sociálního státu. Jejich symbolem byl sociální demokrat Tage Erlander, jenž byl třiadvacet let nepřetržitě předsedou švédské vlády (1946–1969), což je švédský rekord a jeden z nejdelších premiérských mandátů v historii moderních demokracií. Erlander odmítl znárodňování, ovšem trval na budování silného veřejného sektoru, zejména veřejného zdravotnictví a důchodového zabezpečení. Švédsko tak prožilo tzv. éru rekordů (Rekordåren), kdy hospodářství každým rokem rostlo pozoruhodnými skoky.

Švédové po válce nevstoupili do NATO, nicméně navázali silnou vojenskou spolupráci se Spojenými státy.[21][22][23] Na počátku šedesátých let byly americké jaderné ponorky vyzbrojené jadernými raketami Polaris A-1 rozmístěny nedaleko západního pobřeží Švédska. Šlo o součást tajné dohody, v níž USA poskytly Švédsku záruku, že provedou odvetný jaderný útok v případě sovětského útoku na Švédsko. Švédská příslušnost k Západu byla, navzdory oficiální neutralitě, jasná.[24] Důsledkem této neutrality bylo nicméně také budování mimořádně silné armády a zbrojního průmyslu. Švédsko v 50. a 60. letech 20. století investovalo do obrany nejvíce po USA, Sovětském svazu a Izraeli a vybudovalo třetí nejsilnější vojenské letectvo na světě, z velké části založené na doma vyráběných letounech.

 Pokus o uměleckou rekonstrukci atentátu na Olofa Palmeho

Erlander si za svého nástupce vyvolil Olofa Palmeho, který se ale roku 1986 stal obětí dosud nevysvětleného atentátu.[25] Vražda premiéra silně zasáhla švédskou společnost, která si desítky let zakládala na budování atmosféry důvěry a otevřenosti. Naznačila, že švédská společnost vstoupila do zcela jiné fáze vývoje, než jakou byl erlanderovský sociální stát. Silná koheze společnosti byla neudržitelná mj. kvůli masivní imigraci z neevropských zemí, kterou vlády spustily v 70. letech.

Začátkem 90. let došlo navíc k hospodářské krizi s vysokou nezaměstnaností a krachem mnoha bank a firem. Švédsko začalo prvně hovořit o odbourávání přebujelého sociálního státu.[26] Premiér Ingvar Carlsson se pokusil o daňovou reformu, díky čemuž se sociální demokraté poprvé od války dostali do těžkého střetu s odbory. Reakcí na otřesené jistoty byla i koroze idejí neutrality – v roce 1995 Švédsko vstoupilo do Evropské unie, vstup vyjednal pravicový premiér Carl Bildt.[27] V referendu konaném v roce 2003 ovšem většina Švédů odmítla se zříct vlastní měny a nepřijala euro.[28] Referendum vypsal sociálnědemokratický premiér Göran Persson. Jeho éra však naznačila, že Švédsko má i řadu jiných problémů než ekonomických, především nezvládnuté přistěhovalectví – Persson v úřadě čelil vraždě své ministryně zahraničí Anny Lindhové Švédem srbského původu Mijailo Mijailovićem či útokům muslimů po publikování karikatur proroka Mohameda.[29][30] Problémy s migrací i ve Švédsku výrazně posílily nacionalisty – Švédské demokraty.[31] V zásadě však společenský konsensus na silném sociálním státu ve Švédsku trvá.