Context of Arménie

Arménie, plným názvem Arménská republika (arménsky Հայաստանի Հանրապետություն, Hajastani Hanrapetuthjun), je vnitrozemský stát ležící v Zakavkazsku. Podle některých definic hranice mezi Evropou a Asií je součástí Evropy, nicméně podle obecně přijímaných patří do Asie. Na severu hraničí s Gruzií (164 km), na východě s Ázerbájdžánem (566 km), na jihu s Íránem (35 km) a na západě s ázerbájdžánskou exklávou Nachičevan (221 km) a Tureckem (268 km).

Arménie je unitární národní stát s velmi starým kulturním dědictvím. Nejstarší arménské království zvané Urartu vzniklo již v 9. století př. n. l. V letech 321 př. n. l. – 428 existovalo Arménské království, jež dosáhlo svého vrcholu v 1. století pod vládou Tigrana Velikého. Toto království, jako první na světě, přijalo křesťanství jakožto státní náboženství (asi roku 301). V 5. století Arménii rozvrátily dvě mocné říše, Byzantská a Sásánovská. V 9. století arménský stát obno...Číst dál

Arménie, plným názvem Arménská republika (arménsky Հայաստանի Հանրապետություն, Hajastani Hanrapetuthjun), je vnitrozemský stát ležící v Zakavkazsku. Podle některých definic hranice mezi Evropou a Asií je součástí Evropy, nicméně podle obecně přijímaných patří do Asie. Na severu hraničí s Gruzií (164 km), na východě s Ázerbájdžánem (566 km), na jihu s Íránem (35 km) a na západě s ázerbájdžánskou exklávou Nachičevan (221 km) a Tureckem (268 km).

Arménie je unitární národní stát s velmi starým kulturním dědictvím. Nejstarší arménské království zvané Urartu vzniklo již v 9. století př. n. l. V letech 321 př. n. l. – 428 existovalo Arménské království, jež dosáhlo svého vrcholu v 1. století pod vládou Tigrana Velikého. Toto království, jako první na světě, přijalo křesťanství jakožto státní náboženství (asi roku 301). V 5. století Arménii rozvrátily dvě mocné říše, Byzantská a Sásánovská. V 9. století arménský stát obnovila dynastie Bagratuni. Rozdrcen byl znovu Byzancí (1045) a posléze území obsadili Seldžučtí Turci. V 11.–14. století se stát obnovil jakožto Arménské království v Kilíkii. V 16. století se však dostal pod nadvládu Osmanů a Peršanů. Tato nadvláda trvala až do 19. století, kdy část území (východní) získalo Ruské impérium. V západní části Osmani za 1. světové války prováděli systematickou genocidu arménského obyvatelstva. Po 1. světové válce krátce existovala (1918–1920) První arménská republika. Roku 1920 byla vyhlášena širší Zakavkazská sovětská federativní socialistická republika zahrnující více zakavkazských států, která se v roce 1922 stala zakládající republikou Sovětského svazu. Od roku 1936 existovala Arménská sovětská socialistická republika, oddělená od ostatních zakavkazských zemí do samostatné sovětské socialistické republiky v rámci SSSR. Po rozpadu Sovětského svazu vznikl současný stát. Hlavním městem Arménie je Jerevan, jehož populace 1 075 800 obyvatel (k 2017) tvoří třetinu z celkového počtu obyvatel Arménie (3 018 854 během sčítání lidu roku 2011). Jerevan je jedním z nejstarších měst na světě s nepřetržitým lidským osídlením, vznikl již roku 782 př. n. l.

Arménská národní identita je velmi úzce spojená s Arménskou apoštolskou církví, nejstarší křesťanskou národní církví na světě. Arméni též používají jako jediní na světě unikátní abecedu, kterou v roce 405 vymyslel Mesrop Maštoc.

Arménie je členem Euroasijského ekonomického svazu.

More about Arménie

Basic information
  • Currency Arménský dram
  • Native name Հայաստան
  • Calling code +374
  • Internet domain .am
  • Mains voltage 220V/50Hz
  • Democracy index 5.35
Population, Area & Driving side
  • Population 2930450
  • Oblast 29743
  • Driving side right
Historie
  • Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Arménie.
    Pravěk a starověk  Pozůstatky kuro-arakské kultury u Jerevanu

    Území dnešní Arménie bylo lidmi osídleno před 325 000 lety. Nejstarší definovanou kulturou na území dnešní Arménie je kultura Šulaveri-Šomu (6000 let př. n. l.), následovala kultura kura-arakská, existující v letech 4000–2000 př. n. l. Archeologický výzkum z let 2010–2011 přisoudil těmto kulturám nejstarší známou koženou botu, sukni a nejstarší vinařské zařízení na světě. Vše bylo objeveno v jeskyních nedaleko obce Areni na jihu Arménie.[1][2][3]

    Arménská vysočina patří k dávným centrům lidské civilizace. Byla trvale osídlená od paleolitu. V nejstarších písemných památkách z dob Chetitů je zmínka o národu Chajasa ve 2. tisíciletí před naším letopočtem. Zda jde o předky Arménů je však nejisté. Etnogeneze arménského národa je vůbec značně nejasná, převládá nicméně pojetí, že mají indoevropský původ, geneticky jsou bližší neolitickým Evropanům než blízkovýchodním národům.[4][5][6] V tomto období ovládli území Arménie Asyřané.

    ...Číst dál
    Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Arménie.
    Pravěk a starověk  Pozůstatky kuro-arakské kultury u Jerevanu

    Území dnešní Arménie bylo lidmi osídleno před 325 000 lety. Nejstarší definovanou kulturou na území dnešní Arménie je kultura Šulaveri-Šomu (6000 let př. n. l.), následovala kultura kura-arakská, existující v letech 4000–2000 př. n. l. Archeologický výzkum z let 2010–2011 přisoudil těmto kulturám nejstarší známou koženou botu, sukni a nejstarší vinařské zařízení na světě. Vše bylo objeveno v jeskyních nedaleko obce Areni na jihu Arménie.[1][2][3]

    Arménská vysočina patří k dávným centrům lidské civilizace. Byla trvale osídlená od paleolitu. V nejstarších písemných památkách z dob Chetitů je zmínka o národu Chajasa ve 2. tisíciletí před naším letopočtem. Zda jde o předky Arménů je však nejisté. Etnogeneze arménského národa je vůbec značně nejasná, převládá nicméně pojetí, že mají indoevropský původ, geneticky jsou bližší neolitickým Evropanům než blízkovýchodním národům.[4][5][6] V tomto období ovládli území Arménie Asyřané.

     Zříceniny starověkého arménského města Zvarthnoc

    Spojením arménských kmenů v 9. století př. n. l. vznikla říše Urartu v oblasti Vanského jezera.[7] Existovala mezi lety 860–585 př. n. l. V říši Urartu byla založena mnohá opevněná města, rozvíjela se řemesla a pěstování vína. Král Argišti I. založil město Erebuni (dnešní Jerevan), do kterého pak přemístil obyvatele z obsazených měst z povodí Eufratu. Město Jerevan bylo nejstarším písemně doloženým městem na území někdejšího Sovětského svazu, založeným třicet let před Římem.[8] Mnoho urartských památek bylo nalezeno též u jezera Sevan.[9] V 6. století před n. l. Urartská říše zanikla po vpádu médských vojsk.

     Tigranés Veliký na minci

    Poté zemi ovládli Skytové a posléze Achaimenovská říše, která zde vybudovala satrapii, kterou nazvala Armina.[10] Achaimenovci dosadili v Arménii k moci Orontskou dynastii.[11] Ta poté, co Achaimenovskou říši rozbil Alexandr Veliký, vytvořila autonomní Arménské království, tedy státní útvar, s nímž je především spjata identita současných Arménů. Existovalo v letech 321 př. n. l. až 428, hlavním městem byl Artašat. Stalo se prvním státem, který přijal křesťanství jako své oficiální náboženství (r. 301 je zavedl král Tiridatés III.).[12] Zásadní roli v tom sehrál Řehoř Osvětitel, který založil Arménskou apoštolskou církev.[13] Roku 405 vytvořil kněz a vzdělanec Mesrop Maštoc unikátní, dosud užívané, arménské písmo. Vrcholnou éru prožilo království za Tigrana Velikého, pod jehož vládou se stalo nejmocnějším státem na východ od Říma. Tigranés nechal postavit město Tigranakert, v helénském stylu – Tigranés byl klíčovým reprezentantem pokusů o helenizaci Kavkazu.[14] Nakonec byl ale Tigranakert srovnán se zemí Římany a Tigranés se stal vazalem Říma. Na malou chvíli (114–118) Římané z Arménie udělali svou provincii.

     Vartan Mamikonjan

    Později králové podle okolností střídali vazalství k dalším mocným impériím – Parthské říši, Východořímské říší a Sásánovské říši. Poslední zbytky autonomie zemi vzala Perská říše, která ji ponížila na pouhou svou provincii.

    Peršané se pokusili v Arménii násilně znovu zavést zoroastrismus, na což reagovala roku 450 vzpoura Vartana Mamikonjana.[15] Arméni si křesťanství nakonec uhájili, i díky velké bitvě u Avarajru roku 451.[16] Západní část země v letech 387–536 ovládala Byzantská říše.[17] Arméni se díky společné víře měli šanci účastnit byzantského politického života, někteří to dotáhli dokonce na císařský trůn – Armény byli například císaři Herakleios nebo Basileios I.[18] Roku 591 Byzanc dobyla i Peršany ovládaná arménská území.

    Středověk  Ruiny katedrály v zaniklém městě Ani

    Roku 645 však Arménii dobyli Arabové a učinili z ní provincii chalífátu pod názvem Arminiya.[19] Arménský stát se obnovil v 9. století, bývá nazýván Bagratovská Arménie. Existoval v letech 884–1045. Zakladatelem země byl Ašot I., zvaný též Ašot Veliký, který šikovnou taktikou přiměl Byzanc a Araby, aby Arménii akceptovali jako nárazníkový stát mezi sebou. Ovládl i Gruzii, Kavkazskou Albánii a několik arabských emirátů. Stát měl postupně několik hlavních měst – Bagaran, Kars a Ani. V Ani, „městě 1001 kostelů“, žilo na vrcholu slávy až 200 000 lidí a patřilo k největším na světě (v 18. století však zcela zaniklo).[20] Když však Byzanc na konci 10. století porazila Araby, zvýšila tlak i na Arménii. V polovině 11. století ji pak zcela ovládla.

     Území arménského státu v Kilíkii

    Další část země brzy urvali seldžučtí Turci, kteří nakonec zabrali i území předtím ovládnuté Byzantinci. Před islamizací tak z Arménie prchly tisíce lidí, včetně bagratovské královské rodiny. Usadili se v Kilíkii, na území dnešního Turecka (a zčásti Sýrie), při pobřeží Středozemního moře. Území tehdy ovládala Byzanc a byzantský správce Arménům umožnil zde nalézt nový domov. Ti však brzy ustavili i vlastní stát, který měl dokonce v určitých úsecích (zejména v letech 1198–1375) nezávislost. Tento státní útvar je znám jako Arménské království v Kilíkii.[21] K upevnění arménské moci velmi přispěly křížové výpravy. V křižácích Arméni v Kilíkii získali mocné spojence.[22] Nejvýznamnějším vládcem byl Lev I., který zdvojnásobil území království. Rozvrátili ho muslimští Mamlúkové roku 1375. Arméni z Kilíkie pak zčásti migrovali na Kypr.[23][24] Ti, co zůstali, se ve 20. století zhusta stali oběťmi arménské genocidy.

    Původní zakavkazská domovina Arménů byla ve 13. století nakrátko ovládnuta Mongoly a poté Peršany. Ti se o ni posléze dlouhá léta přetahovali s Osmany. Nakonec se víceméně ustálil stav, že západní Arménie byla osmanská, zatímco východní (tedy území celé současné Arménské republiky) byla safíovská, tedy perská, potažmo íránská. To platilo až do 19. století.

    Novověk
    Podrobnější informace naleznete v článcích Arménské řeže a Arménská genocida.
     Arménské osídlení na počátku 20. století:
         Přes 50%
         25-50%
         Arménské osídlení na počátku 21. století

    Národní identitu Arménům v tomto období pomohla udržet jejich kultura, pěstovaná převážně emigranty v zahraničí. Až začátkem 19. století připadla část východní Arménie spolu s východní Gruzií carskému Rusku.[25] Ruská vojska a arménští dobrovolníci roku 1827 ovládli celou východní Arménii (viz rusko-perská válka (1826–1828)). Car vyzval arménskou diasporu, aby se navrátila do osvobozené vlasti, kteroužto výzvu asi 60 tisíc Arménů skutečně vyslyšelo, především perských. Začala se rodit moderní arménská politika, klíčovou silou se stala Arménská revoluční federace.[26] Na osmanských územích vytvářela vojenské jednotky, které chránily arménské vesnice před stále četnějšími masakry. Právě v tom ale nakonec neuspěla, masakry přerostly v regulérní genocidu.

     Arménská genocida

    V závěru 19. století nastaly tzv. arménské řeže, při nichž přišlo o život 100–300 tisíc Arménů.[27] Jakmile Osmané prohráli v balkánské válce roku 1913, z Evropy musely prchnout statisíce muslimů. Tito frustrovaní Turci se stali základnou radikalizace, jejíž hráz povolila s nástupem první světové války. Arméni (a také Řekové a Asyřané) na území Turecka se stali obětí genocidy, během níž přišlo o život zhruba 1,5 miliónu Arménů, dalších 100 tisíc uteklo před pronásledováním do Ruska a jiných zemí.[28][29][30] Po válce kemalovské Turecko nejenže odmítlo odpovědnost za cokoli z dějin Osmanské říše, ale zvolilo (až do dnešních dnů) politiku zamlčování a popírání genocidy.[31] Ostatní muslimské státy ho v tom podporují. Spojené státy pojem genocida oficiálně použily až v roce 2021, poté co poněkud oslabilo jejich spojenectví s Tureckem.[32][33]

    Arménie v SSSR  Rudá armáda vstupuje v roce 1920 do Jerevanu

    Říjnová revoluce v roce 1917 vyvolala na Kavkaze neklid. Kavkazským národům se představa života pod bolševickou vládou nelíbila. Gruzíni, Arméni a muslimové z Ázerbájdžánu proto v únoru 1918 vyhlásili nezávislou Zakavkazskou demokratickou federativní republiku.[34] Ta se však rychle rozpadla a Arméni tak vyhlásili Arménskou demokratickou republiku (v Arménii nazývanou také První republika), jež měla značné spory se sousedy o hranice (neutichly dodnes).[35][36] V září 1920 na nový stát zaútočila turecká armáda. Válku Arménie prohrála a mír musela vykoupit obrovskými územními ztrátami. V listopadu 1920 arménští bolševici svrhli vládu a požádali sovětské Rusko o ochranu. I mnozí jiní Arméni v tom viděli jedinou cestu, jak Turkům neodevzdat území podle kruté mírové smlouvy. Na konci listopadu 1920 tudíž obsadila území Arménie Rudá armáda. Rusové a Turci pak v říjnu 1921 podepsali Karskou smlouvu, která upravovala hranice mezi oběma státy a skutečně zachránila pro Armény některá území.[37] 29. listopadu 1920 byla vyhlášena sovětská vláda a o dva roky později Arménie vstoupila do Zakavkazské federace a stala se členem SSSR. Zakavkazská sovětská federativní socialistická republika zanikla v roce 1936 a vznikla Arménská sovětská socialistická republika.

     Vůdce arménských komunistů Agasi Chandžian. Popravený Stalinem roku 1936

    Sovětský vůdce Josif Stalin v roce 1929 zahájil represe arménské církve.[38] V roce 1938 zavraždil jejího vůdce Chorena Muradpekjana a uzavřel sídlo církve ve Vagharšapatu. Církev pak fungovala jako podzemní nebo v diaspoře. V rámci tzv. Velké čistky nechal Stalin zlikvidovat celé vedení Komunistické strany Arménie, mj. za pomoci jiného Arména, Anastase Mikojana. V rámci Velké čistky bylo popraveno 4 530 Arménů, obviněni byli většinou z arménského nacionalismu, nebo obvyklého trockismu.[39] Popraven byl i slavný básník Jeghiše Čarenc. Jak bylo pro stalinistickou éru typické, přesouvaly se i tisíce lidí. Desítky tisíc Arménů byly deportovány ve 30. letech na Sibiř. K dalším deportacím Arménů z pobřežní oblasti došlo v roce 1948, kdy bylo 58 000 údajných příznivců Arménské revoluční federace a Řeků nuceno přestěhovat se do Kazachstánu.

     Zemětřesení v roce 1988, město Spitak

    Ve druhé světové válce padlo v řadách Rudé armády čtvrt milionu Arménů. Stalin, vědom si obrovských populačních ztrát, po válce udělal kampaň mezi arménskou diasporou v zahraničí. Sovětský svaz nabídl zahraničním Arménům uhradit cestu a byt zdarma, pokud se vrátí do vlasti. 150 000 z nich tuto nabídku akceptovalo.[40]

    24. dubna 1965 zaplavily Jerevan desítky tisíc Arménů, aby připomněly světu hrůzy arménské genocidy. Jednalo se o první veřejnou demonstraci v SSSR, která měla nacionální příchuť.[41] Protože však útočila na Turecko, které bylo členem NATO, úřady to akceptovaly.

    Sovětskou Arménii postihlo v roce 1988 silné zemětřesení o síle 7,2 stupně Richterovy stupnice, v důsledku kterého zahynulo nejméně 50 000 lidí.[42] Humanitární pomoci se, spolu s dalšími zeměmi, zúčastnilo i Československo. S touto pomocí jsou spojeny počátky české humanitární organizace Člověk v tísni.[43]

    Spor o Náhorní Karabach
    Související informace naleznete také v článcích Náhorní Karabach a První válka o Náhorní Karabach.
     Arménie (červeně) s Náhornokarabašskou republikou (modře). Situace po roce 1994.

    V roce 1920 nesouhlasil sovětský Ázerbájdžán s připojením Náhorního Karabachu, který byl z velké většiny osídlen Armény, k sovětské Arménii, a tak byl spolu s Nachičevanem roku 1923 připojen k Ázerbájdžánu. Během sovětské éry Arménie bezúspěšně usilovala o připojení Karabachu ke svému území.

    Roku 1987 se zformovalo arménské hnutí za připojení k Arménii. V říjnu t. r. pak Ázerbájdžán zakázal výuku arménských dějin na karabašských školách. Snahy Moskvy o urovnání konfliktu byly neúspěšné, a tak byl Náhorní Karabach v lednu 1988 podřízen přímo ústřední vládě SSSR. S tímto postupem nesouhlasila ani jedna strana.

    V roce 1988 začaly boje mezi Arménií a Ázerbájdžánem o tuto oblast, které se ještě vyostřily po rozpadu SSSR.[44] Turecko na protest proti obsazení Náhorního Karabachu uzavřelo arménské hranice. 28. listopadu 1989 byl vrácen pod správu Ázerbájdžánu, ale Arménie ho hned 1. prosince anektovala. V letech 1991 až 1994 probíhala o karabašské území mezi oběma zeměmi válka. Dočasným východiskem se stalo příměří z 16. května 1994. Výsledkem byl Karabach z 92,5 % ovládaný arménsko–karabašskými silami, které měly pod kontrolou také dalších 5 celých okresů (a 2 částečně) mimo vlastní Karabach. Celkově tak karabašští Arméni kontrolovali 13,4 % rozlohy Ázerbájdžánu. Vojenské střety byly od roku 1988 doprovázeny exodem azerských a arménských menšin z území sousedního státu. Z Ázerbájdžánu odešlo 413 000 Arménů, zatímco Arménii v důsledku konfliktu opustilo 724 000 Azerů.[45]

    K nové eskalaci konfliktu došlo v roce 2016, kdy vypukly intenzívní boje podél celé hranice s Náhorním Karabachem.[46]

     Situace po válce v roce 2020

    V červenci 2020 byly ozbrojené střety obnoveny. Ty se nepodařilo uklidnit a v září vypukla regulérní válka, tzv. druhá válka o Náhorní Karabach. Ázerbájdžánská armáda útočila s podporou Turecka, hlavní velmocenské opory alijevského režimu, Arméni se spoléhali na pomoc putinovského Ruska, která však nepřišla v takové míře, v jakou věřili. Šestitýdenní boje přinesly Ázerbájdžánu územní zisky. Podle mírové smlouvy, podepsané pod Putinovou patronací, si obě strany ponechaly kontrolu nad právě ovládanými územími – Arménie tak sice udržela většinu Náhorního Karabachu, ale Ázerbájdžánu musela odevzdat tři karabašské okresy (Kelbadžar, Ağdam a Lačin) a pozemní koridor do nachičevanské exklávy.[47] Z původních 11 450 km², které byly před válkou pod kontrolou Republiky Arcach, se její území zmenšilo na 3 170 km². Tento výsledek byl v Ázerbájdžánu oslavován jako velké vítězství, naopak v Arménii způsobil nepokoje a krizi.[48] Během bojů padlo asi 4 000 arménských vojáků.[49] V pozemním koridoru mezi Arménií a oblastí Náhorního Karabachu začaly dle mírové smlouvy působit síly ruské armády.[50] To označili pozorovatelé za geopolitické vítězství Ruska.[51]

    Arménský separatistický stát se stal závislý na úzkém Lačinském koridoru, jímž udržoval spojení s Arménií. Podle příměří z roku 2020 měl být kontrolován Ruskem, brzy se však ukázalo, že ho fakticky kontroluje Ázerbájdžán.[52] Tím se situace arménského Karabachu stala neudržitelnou. V květnu 2023 Arménie uvedla, že je ochotná uznat Karabach za součást Ázerbájdžánu.[53] V září 2023 Ázerbájdžán porušil příměří, provedl bleskový vojenský úder na Arcach a celé území Náhorního Karabachu dostal pod svou kontrolu.[54][55] Arménský spojenec Rusko separatistům nepomohlo, patrně kvůli rostoucím sporům s Arménií a svému válečnému vytížení v konfliktu na Ukrajině.[56][57] Vzápětí po dobytí Karabachu začal exodus arménského obyvatelstva z něj.[58][59] Republika Arcach oznámila konec své existence k 1. lednu 2024.[60]

    Spory s Ázerbájdžánem o Karabach byly dlouho klíčovým tématem arménské politiky i geopolitiky – nutily mj. Arménii k inklinaci k Rusku, od něhož si slibovala vojenskou záštitu před Azery podporovanými Tureckem.

    Nezávislá Arménie  Serž Sarkisjan (vpravo) v Vladimirem Putinem roku 2012

    V roce 1991 se konalo referendum o odtržení. Zastánci samostatnosti v něm drtivě zvítězili a 21. září 1991 Arménie vyhlásila samostatnost. K mezinárodnímu uznání však došlo až po rozpuštění Sovětského svazu 25. prosince 1991. Arménie se pak stala součástí SNS. Prvním prezidentem nového státu byl lidovým hlasováním 16. října 1991 zvolen Levon Ter-Petrosjan, vůdce Karabašského hnutí, jež vzniklo v roce 1988 v Arménii i Karabachu a usilovalo o připojení Horního Karabachu k Arménii.

    V roce 1999 byl při zasedání parlamentu zavražděn nacionalistickými teroristy premiér Vazgen Sarkisjan, což následně vedlo k částečné ekonomické i společenské krizi v zemi.[61]

    V roce 2018 byla přijata ústavní reforma, po níž zásadní role v politickém systému přešla z prezidenta na premiéra. Prezident Armen Sarkisjan kvůli tomu v roce 2022 rezignoval, bez pravomocí neviděl způsob jak dál ovlivňovat dění v zemi.[62]

    Roku 2018 vypukly protivládní protesty, které ukončily desetiletou vládu Serže Sarkisjana a dostaly k moci Nikolu Pašinjana.[63] Pašinjan udržel moc i po prohrané válce v Karabachu, když zvítězil ve volbách roku 2021.[64]

    Našla se nejstarší kožená bota. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2019-08-25]. Dostupné online.  5,900-year-old women’s skirt discovered in Armenian cave. news.am [online]. [cit. 2019-08-25]. Dostupné online. (anglicky)  Nejstarší vinařství na světě. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2019-08-25]. Dostupné online.  HABER, Marc; MEZZAVILLA, Massimo; XUE, Yali. Genetic evidence for an origin of the Armenians from Bronze Age mixing of multiple populations. European Journal of Human Genetics. 2016-06, roč. 24, čís. 6, s. 931–936. Dostupné online [cit. 2022-05-18]. ISSN 1476-5438. DOI 10.1038/ejhg.2015.206. (anglicky)  PETROSYAN, Armen. Towards the Origins of the Armenian People. The Problem of Identification of the Proto-Armenians: A Critical Review (in English). Journal od the Society for Armenian Studies. Dostupné online [cit. 2022-05-18].  GREPPIN, John A. C.; DIAKONOFF, I. M. Some Effects of the Hurro-Urartian People and Their Languages upon the Earliest Armenians. Journal of the American Oriental Society. 1991, roč. 111, čís. 4, s. 720–730. Dostupné online [cit. 2022-05-18]. ISSN 0003-0279. DOI 10.2307/603403.  Urartu Civilization. Ancient History Encyclopedia [online]. [cit. 2019-08-25]. Dostupné online.  Yerevan among 16 oldest cities of Europe: The Telegraph. armenpress.am [online]. [cit. 2022-04-16]. Dostupné online. (anglicky)  POSCOLIERI, M. Landscape archaeology study of the Urartian presence in the Lake Sevan Region, Armenia. www.academia.edu. 2003-01-01. Dostupné online [cit. 2022-04-16].  BOCCHIERIYAN, Salpi. The Achaemenid Satrapy of Armenia. Semantic Scholar. 2016. Dostupné online [cit. 2022-04-16]. (anglicky)  CARTWRIGHT, Marc. Orontid Dynasty. World History Encyclopedia [online]. 2018-02-16 [cit. 2022-04-16]. Dostupné online. (anglicky)  ŠINDELÁŘ, Adam. Arménie byla prvním křesťanským státem. Český rozhlas [online]. 2016-06-24 [cit. 2018-12-04]. Dostupné online.  DORAZÍN, Martin. Třináct let v hladomorně s hady a štíry strávil arménský světec Řehoř Osvětitel. A přežil. Radiožurnál [online]. Český rozhlas, 2021-04-11 [cit. 2022-04-16]. Dostupné online.  CARTWRIGHT, Marc. Tigranocerta. World History Encyclopedia [online]. 2018-03-18 [cit. 2022-04-16]. Dostupné online. (anglicky)  Saint Vardan Mamikonian | Biography, Death, & Facts | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-05-18]. Dostupné online. (anglicky)  MEGERDICHIAN, Van Der. Avarayr: A Short History of Armenia’s Great Battle. Providence [online]. 2021-04-16 [cit. 2022-05-18]. Dostupné online. (anglicky)  BLOCKLEY, Roger C. The Division of Armenia between the Romans and the Persians at the End of the Fourth Century A.D.. Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte. 1987, roč. 36, čís. 2, s. 222–234. Dostupné online [cit. 2022-04-16]. ISSN 0018-2311.  Byzantine-Armenian Relations. World History Encyclopedia [online]. [cit. 2022-05-18]. Dostupné online. (anglicky)  LAURENT, Joseph. L'Arménie Entre Byzance Et l'Islam, Depuis La Conquête Arabe Jusqu'en 886. [s.l.]: Hachette livre 426 s. Dostupné online. ISBN 978-2-01-289336-8. (francouzsky) Google-Books-ID: YhTDoAEACAAJ.  KNOTKOVÁ, Simona. V arménském Ani kdysi žilo až 200 tisíc obyvatel. Teď z něj zbyly jen ruiny. ExtraStory [online]. 2019-10-10 [cit. 2022-04-16]. Dostupné online. [nedostupný zdroj] VANDEKERCKHOVE, Dweezil. Historical Outline of Cilicia (969–1375). [s.l.]: Brill Dostupné online. ISBN 978-90-04-41741-0. (anglicky) DOI: 10.1163/9789004417410_003.  GHAZARIAN, Jacob. The Armenian Kingdom in Cilicia During the Crusades: The Integration of Cilician Armenians with the Latins, 1080-1393. [s.l.]: Routledge 249 s. Dostupné online. ISBN 978-1-136-12418-1. (anglicky) Google-Books-ID: 6nh0DwAAQBAJ.  HADJILYRA, Alexander-Michael. The History of Armenians in Cyprus from Antiquity to this Day. www.academia.edu. Dostupné online [cit. 2022-04-16].  COUREAS, Nicholas. Famagusta: A Lifeline for the Kingdom of Cilician Armenia. Příprava vydání Michael J.K. Walsh. Cham: Springer International Publishing Dostupné online. ISBN 978-3-319-48502-7. DOI 10.1007/978-3-319-48502-7_2. S. 43–60. (anglicky) DOI: 10.1007/978-3-319-48502-7_2.  HOVANNISIAN, Richard G. Russian Armenia. A Century of Tsarist Rule. Jahrbücher für Geschichte Osteuropas. 1971, roč. 19, čís. 1, s. 31–48. Dostupné online [cit. 2022-04-16]. ISSN 0021-4019.  NALBANDIAN, Louise. The Armenian Revolutionary Movement: The Development of Armenian Political Parties through the Nineteenth Century. [s.l.]: Univ of California Press 264 s. Dostupné online. ISBN 978-0-520-30385-0. (anglicky) Google-Books-ID: rbnADwAAQBAJ.  ADALIAN, Rouben Paul. Hamidian (Armenian) Massacres [online]. Armenian National Institute. Dostupné online. (anglicky)  BLOXHAM, Donald. The Armenian Genocide of 1915-1916: Cumulative Radicalization and the Development of a Destruction Policy. Past & Present. 2003, čís. 181, s. 141–191. Dostupné online [cit. 2022-04-16]. ISSN 0031-2746.  ASTOURIAN, Stephan. The Armenian Genocide: An Interpretation. The History Teacher. 1990, roč. 23, čís. 2, s. 111–160. Dostupné online [cit. 2022-04-16]. ISSN 0018-2745. DOI 10.2307/494919.  SLAVÍK, Jakub. Vyvražďování Arménů začalo před 105 lety, během první moderní genocidy zemřelo přes 1,5 milionu lidí. ČT24 [online]. Česká televize, 2020-04-24 [cit. 2022-04-16]. Dostupné online.  Arménskou genocidu uznává 22 zemí, Turecko ale stále nikoli. ČT24 [online]. Česká televize, 2015-04-24 [cit. 2022-04-16]. Dostupné online.  Biden uznal genocidu Arménů za první světové války. Turecko se proti tvrzení ohradilo. iROZHLAS [online]. [cit. 2022-04-16]. Dostupné online.  DE WAAL, Thomas. The G-Word: The Armenian Massacre and the Politics of Genocide. Foreign Affairs. 2015, roč. 94, čís. 1, s. 136–148. Dostupné online [cit. 2022-04-16]. ISSN 0015-7120.  BRISKU, Adrian; BLAUVELT, Timothy K. The Transcaucasian Democratic Federative Republic of 1918: Federal Aspirations, Geopolitics and National Projects. [s.l.]: Routledge 157 s. Dostupné online. ISBN 978-1-000-37271-7. (anglicky) Google-Books-ID: BvwTEAAAQBAJ.  PAYASLIAN, Simon. The Republic of Armenia: The First Republic. Příprava vydání Simon Payaslian. New York: Palgrave Macmillan US Dostupné online. ISBN 978-0-230-60858-0. DOI 10.1057/9780230608580_7. S. 145–170. (anglicky) DOI: 10.1057/9780230608580_7.  HOVANNISIAN, Richard G. The Republic of Armenia: The first year, 1918-1919. [s.l.]: University of California Press 592 s. Dostupné online. ISBN 978-0-520-01805-1. (anglicky) Google-Books-ID: WSl4JW5hQewC.  HOVANNISIAN, Richard G. Armenia and the Caucasus in the Genesis of the Soviet-Turkish Entente. International Journal of Middle East Studies. 1973, roč. 4, čís. 2, s. 129–147. Dostupné online [cit. 2022-04-16]. ISSN 0020-7438.  ALEXANDER, Edward. The Armenian Church in Soviet Policy. The Russian Review. 1955, roč. 14, čís. 4, s. 357–362. Dostupné online [cit. 2022-04-16]. ISSN 0036-0341. DOI 10.2307/125891.  MELKONIAN, Eduard. Repressions in 1930s Soviet Armenia. Caucasus Analytical Digest [online]. Center for Security Studies, ETH Zurich [cit. 2022-04-16]. Dostupné online. (anglicky)  LAYCOCK, Joanne. The Repatriation of Armenians to Soviet Armenia, 1945–49. Příprava vydání Peter Gatrell, Nick Baron. London: Palgrave Macmillan UK Dostupné online. ISBN 978-0-230-24693-5. DOI 10.1057/9780230246935_7. S. 140–161. (anglicky) DOI: 10.1057/9780230246935_7.  LEHMANN, Maike. Apricot Socialism: The National Past, the Soviet Project, and the Imagining of Community in Late Soviet Armenia. Slavic Review. 2015, roč. 74, čís. 1, s. 9–31. Dostupné online [cit. 2022-04-16]. ISSN 0037-6779. DOI 10.5612/slavicreview.74.1.9.  Před 20 lety zasáhlo Arménii ničivé zemětřesení, vyrovnává se s tím dodnes. Radiožurnál [online]. Český rozhlas, 2008-12-10 [cit. 2022-04-16]. Dostupné online.  http://www.clovekvtisni.cz/cs/humanitarni-a-rozvojova-pomoc/zeme/armenie HOSENSEIDLOVÁ, Petra. Před třiceti lety začal spor o „černou zahradu,“ první z postsovětských zamrzlých konfliktů. ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2022-04-16]. Dostupné online.  Náhorní Karabach – stať Diplomatického fóra při Škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze. www.smvvpraha.cz [online]. [cit. 29-09-2007]. Dostupné v archivu pořízeném dne 29-09-2007.  Boje o Náhorní Karabach pokračují, Ázerbájdžán prý při ranních střetech ztratil až 20 tanků. Český rozhlas [online]. 4. dubna 2016. Dostupné online.  Válka o Náhorní Karabach je u konce, oznámil arménský premiér. Dohodu označil za ‚bolestivou‘. iROZHLAS [online]. [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.  Hanebný mír, zuří Arméni. V Karabachu však mířili k totální porážce. iDNES.cz [online]. 2020-11-10 [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.  Ázerbájdžán oznámil počet padlých v Náhorním Karabachu. ČT24 [online]. Česká televize, 2020-12-03 [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.  DORAZÍN, Martin. Rusko rozmisťuje své síly v Náhorním Karabachu. Mají oddělit znepřátelené strany konfliktu. iROZHLAS [online]. [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.  Přichází čas dravců. Erdogan v Karabachu pronikl do ruské sféry vlivu. iDNES.cz [online]. 2020-11-13 [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.  PITTHARDOVÁ, Veronika. Ázerbájdžán škrtí Lačinský koridor. Baku nás nechá vyhladovět, bojí se Arméni. iDNES.cz [online]. 2023-08-27 [cit. 2023-09-28]. Dostupné online.  Arménie je ochotná uznat Karabach za součást Ázerbájdžánu. Novinky.cz [online]. Borgis, 2023-05-22. Dostupné online.  PUKOVCOVÁ, Klára; HRON, Jan. Ázerbájdžánský vpád do Karabachu má 27 mrtvých, v Jerevanu vypukly potyčky. iDNES.cz [online]. 2023-09-19 [cit. 2023-09-28]. Dostupné online.  Stačil den a máme Karabach, těší Alijeva. Nikol je zrádce, ryčel dav v Jerevanu. iDNES.cz [online]. 2023-09-20 [cit. 2023-09-28]. Dostupné online.  HAVLICKÁ, Kateřina. Bez ruského posvěcení by eskalace v Karabachu nebyla možná, říká expert. iDNES.cz [online]. 2023-09-19 [cit. 2023-09-28]. Dostupné online.  HRON, Jan. Ať se NATO postará. Náhorní Karabach odhalil rozepře mezi Ruskem a Arménií. iDNES.cz [online]. 2023-09-20 [cit. 2023-09-28]. Dostupné online.  Exodus z Karabachu propukl naplno, Alijev chce i koridor přes Arménii. iDNES.cz [online]. 2023-09-26 [cit. 2023-09-28]. Dostupné online.  Do Arménie již uprchla téměř polovina karabašské populace, uvádí její vláda. iDNES.cz [online]. 2023-09-27 [cit. 2023-09-28]. Dostupné online.  Karabašská republika přestane existovat. Neuznaný stát zrušil své instituce. iDNES.cz [online]. 2023-09-28 [cit. 2023-09-28]. Dostupné online.  Za masakr v parlamentu padly tresty smrti. iDNES.cz [online]. 2003-12-02 [cit. 2022-05-18]. Dostupné online.  Arménský prezident kvůli nedostatku vlivu abdikoval. Vyzval k ústavní reformě. iDNES.cz [online]. 2022-01-23 [cit. 2022-05-19]. Dostupné online.  Vůdce protivládních protestů se stal v Arménii premiérem. Pašinjan chce upevnit vztahy s Evropou. iROZHLAS [online]. 2018-05-08 [cit. 2022-05-18]. Dostupné online.  Stávající arménský premiér Pašinjan zvítězil v předčasných volbách. Většina v parlamentu mu unikla. iROZHLAS [online]. [cit. 2022-05-18]. Dostupné online. 
    Read less

Phrasebook

Ahoj
Բարեւ Ձեզ
Svět
Աշխարհ
Ahoj světe
Բարեւ աշխարհ
Děkuji
Շնորհակալություն
Ahoj
Ցտեսություն
Ano
Այո՛
Ne
Ոչ
Jak se máte?
Ինչպես ես?
Dobře, děkuji
Լավ Շնորհակալություն
Co to stojí?
Ինչ արժե?
Nula
Զրո
Jeden
Մեկը

Where can you sleep near Arménie ?

Booking.com
487.376 visits in total, 9.187 Points of interest, 404 Destinations, 2 visits today.