Švýcarsko

Cristo Vlahos - CC BY-SA 3.0 Caumasee - CC BY-SA 3.0 Kecko - CC BY 2.0 Edwin Lee - CC BY 2.0 FkMohr, Fotografin Supakon Mohr - CC BY-SA 3.0 de Yannick Bammert - CC BY 2.0 Julian Peter - CC BY 2.0 NielsB at Dutch Wikipedia - CC BY-SA 3.0 Julius Silver - CC BY-SA 4.0 Capricorn4049 - CC BY-SA 4.0 Peter Sieling - CC BY 2.0 NielsB at Dutch Wikipedia - CC BY-SA 3.0 Kecko - CC BY 2.0 FkMohr, Fotografin Supakon Mohr - CC BY-SA 3.0 de Plattens - CC BY-SA 3.0 Kecko - CC BY 2.0 Gemeinde Randa - CC BY-SA 4.0 Nikolai Karaneschev - CC BY 3.0 sanil - CC0 NielsB at Dutch Wikipedia - CC BY-SA 3.0 Champer - CC BY-SA 3.0 dconvertini - CC BY-SA 2.0 Kecko - CC BY 2.0 Plattens - CC BY-SA 3.0 Petergenner - CC BY-SA 4.0 NielsB at Dutch Wikipedia - CC BY-SA 3.0 Fly01 - Public domain NielsB at Dutch Wikipedia - CC BY-SA 3.0 Dbu - CC BY 2.5 Günter Seggebäing, Coesfeld - CC BY-SA 3.0 dconvertini - CC BY-SA 2.0 FkMohr, Fotografin Supakon Mohr - CC BY-SA 3.0 de Nikolai Karaneschev - CC BY 3.0 - Public domain Kraftwerke Oberhasli AG - CC BY-SA 3.0 de Cooper.ch 10:27, 27 October 2006 (UTC) - CC BY 2.5 BenHur - CC BY-SA 3.0 dconvertini - CC BY-SA 2.0 dconvertini - CC BY-SA 2.0 RhodesHilary - CC BY-SA 4.0 dconvertini - CC BY-SA 2.0 Clare66 - CC BY-SA 3.0 Leiju - CC BY-SA 3.0 FkMohr, Fotografin Supakon Mohr - CC BY-SA 3.0 de Barbara71pit - CC BY-SA 4.0 Lorenz Poffet - CC BY-SA 4.0 Ester Abate - CC BY-SA 3.0 Kecko - CC BY 2.0 Ginkgo - CC BY 3.0 Champer - CC BY-SA 3.0 Aleardo - CC BY-SA 3.0 Kecko - CC BY 2.0 NielsB at Dutch Wikipedia - CC BY-SA 3.0 Plattens - CC BY-SA 3.0 RhodesHilary - CC BY-SA 4.0 M M from Switzerland - CC BY-SA 2.0 NielsB at Dutch Wikipedia - CC BY-SA 3.0 Nikolai Karaneschev - CC BY 3.0 Kraftwerke Oberhasli AG - CC BY-SA 3.0 de User:Nauticashades - CC BY-SA 3.0 NielsB at Dutch Wikipedia - CC BY-SA 3.0 Luca Casartelli - CC BY-SA 3.0 No images

Context of Švýcarsko

Švýcarsko (zastarale Švýcary, německy Schweiz, francouzsky La Suisse, italsky Svizzera, rétorománsky Svizra, latinsky Helvetia), plným názvem Švýcarská konfederace (německy Schweizerische Eidgenossenschaft, francouzsky Confédération suisse, italsky Confederazione Svizzera, rétorománsky Confederaziun svizra, latinsky Confoederatio Helvetica), je vnitrozemský stát ve střední Evropě. Švýcarsko leží mezi Bodamským jezerem na severovýchodě, Ženevským jezerem na západě, Horním a Alpským Rý...Číst dál

Švýcarsko (zastarale Švýcary, německy Schweiz, francouzsky La Suisse, italsky Svizzera, rétorománsky Svizra, latinsky Helvetia), plným názvem Švýcarská konfederace (německy Schweizerische Eidgenossenschaft, francouzsky Confédération suisse, italsky Confederazione Svizzera, rétorománsky Confederaziun svizra, latinsky Confoederatio Helvetica), je vnitrozemský stát ve střední Evropě. Švýcarsko leží mezi Bodamským jezerem na severovýchodě, Ženevským jezerem na západě, Horním a Alpským Rýnem na východě a Rýnem na severu, Jurou na severu a jižními Alpami. Švýcarsko sousedí s následujícími státy, se kterými má suchozemské hranice: s Itálií je hranice dlouhá 734,2 km, s Francií 571,8 km, s Německem 345,7 km, s Rakouskem 165,1 km (přerušena Lichtenštejnskem) a s Lichtenštejnskem 41,1 km. Celková délka švýcarských hranic je 1857,9 km.

V názvu státu sice přetrvávají historické výrazy konfederace či spříseženství, ale z hlediska fungování politického systému jde o federaci skládající se ze 26 kantonů, z nichž šest byly původně polokantony. Švýcarsko má přibližně 8,74 milionu obyvatel, z toho je přibližně 25 % cizinců. Vláda a parlament sídlí ve městě Bern, hlavní město Švýcarské konfederace však není oficiálně určeno. Nejvýznamnějšími městskými centry jsou Curych, Ženeva a Basilej.

Švýcarsko je členem Rady Evropy, OSN, EFTA, OECD a WTO. Je součástí schengenského prostoru a jednotného evropského trhu. Jednání o vstupu do Evropské unie však občané v roce 1992 v referendu odmítli. Švýcarsko a Lichtenštejnsko jsou jediné dvě země v prostoru Střední Evropy, jež zůstaly mimo EU.

Švýcarsko je křižovatkou germánské a románské kultury, většina obyvatel mluví německy, ale významnou roli sehrávají i tři další, románské, jazyky: francouzština, italština a rétorománština. Aby nebyl upřednostněn některý z jazyků, je někdy, například na poštovních známkách, užíván latinský název země Helvetia. Identita Švýcarů je silně spjata s federalismem, přímou demokracií a Alpami, mohutným pohořím, které pokrývá značnou část povrchu země.

Švýcarsko, vzhledem ke své tradici neutrality, je sídlem řady mezinárodních institucí – Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, Mezinárodní červený kříž, Lékaři bez hranic, Evropská vysílací unie, YMCA, Světová obchodní organizace, Světové ekonomické fórum, UEFA, FIFA, Mezinárodní olympijský výbor, Mezinárodní federace ledního hokeje ad.

Švýcarsko má velmi vyspělou ekonomiku založenou na finančním sektoru a sofistikovaném průmyslu. Některé produkty jsou takřka ikonické (hodinky, čokoláda). Podle Mezinárodního měnového fondu jde z hlediska hrubého domácího produktu v paritě kupní síly na obyvatele o pátou nejbohatší zemi planety (k roku 2021). Švýcarský index lidského rozvoje je dle OSN druhý nejvyšší na světě (k roku 2019). Světové ekonomické fórum Švýcarsko označuje za 5. nejkonkurenceschopnější zemi na světě.

More about Švýcarsko

Basic information
  • Currency Švýcarský frank
  • Calling code +41
  • Internet domain .ch
  • Mains voltage 230V/50Hz
  • Democracy index 8.83
Population, Area & Driving side
  • Population 8902308
  • Oblast 41285
  • Driving side right
Historie
  • Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Švýcarska.

    Archeologické nálezy ve Švýcarsku naznačují přítomnost lovců a sběračů v nížinách na sever od Alp již v období pozdního paleolitu. V neolitickém období bylo území celkem hustě zalidněno a pozůstatky obydlí zbudovaných na kůlech nad hladinou vody pocházejících z doby bronzové (kolem roku 3800 př. n. l.) byly nalezeny v mělkých vodách mnoha jezer. Kolem roku 1500 př. n. l. osídlily oblast keltské kmeny, přičemž západní oblasti osídlili Helvéciové, zatímco východní část území Rétové (patrně příbuzní s Etrusky).[1] Keltská laténská kultura je pojmenována podle archeologického naleziště La Tène, jež se nachází právě na území dnešního Švýcarska, na severním břehu Neuchâtelského jezera.[2]

     Augusta Raurica nedaleko Basileje

    V 1. století byla oblast přičleněna k Římské říši. Kmen Helvéciů, snažící se o migraci na západ (aby unikl sílícím útokům germánského kmene Svébů vedených Ariovistem), byl Juliem Caesarem donucen v bitvě u Bibracte roku 58. př. n. l. vrátit se na švýcarské území.[3] Dobytí oblasti pak zařídil římský císař Tiberius a jeho bratr vojevůdce Drusus v roce 15. př. n. l. Západní část obývaná Helvécii byla připojena k římské provincii Gallia Belgica, později k provincii Germania Superior, východní část obývaná Réty k provincii Raetia. V následujících staletích byli Helvéciové silně romanizováni. Římské správní středisko oblasti se nacházelo ve městě Aventicum (dnes Avenches).[4]

    Roku 259 přišli na zdejší území germánští Alamani poté, co pronikli přes limes a usadili se na hranici s Římskou říší. Spolu s pádem Západořímské říše přišly do oblasti další germánské kmeny. Burgundové zabrali západní část země, Alamani, před nimiž se kelto-románská populace stáhla do hor, spíše východ. Na konci 4. století se tak území Švýcarska stalo součástí Burgundského království a od 5. století zčásti i Alamannie. Christianizace započala také již ve 4. století, dynamiku však nabrala až na počátku 7. století zásluhou irských mnichů.[5]

    ...Číst dál
    Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Švýcarska.

    Archeologické nálezy ve Švýcarsku naznačují přítomnost lovců a sběračů v nížinách na sever od Alp již v období pozdního paleolitu. V neolitickém období bylo území celkem hustě zalidněno a pozůstatky obydlí zbudovaných na kůlech nad hladinou vody pocházejících z doby bronzové (kolem roku 3800 př. n. l.) byly nalezeny v mělkých vodách mnoha jezer. Kolem roku 1500 př. n. l. osídlily oblast keltské kmeny, přičemž západní oblasti osídlili Helvéciové, zatímco východní část území Rétové (patrně příbuzní s Etrusky).[1] Keltská laténská kultura je pojmenována podle archeologického naleziště La Tène, jež se nachází právě na území dnešního Švýcarska, na severním břehu Neuchâtelského jezera.[2]

     Augusta Raurica nedaleko Basileje

    V 1. století byla oblast přičleněna k Římské říši. Kmen Helvéciů, snažící se o migraci na západ (aby unikl sílícím útokům germánského kmene Svébů vedených Ariovistem), byl Juliem Caesarem donucen v bitvě u Bibracte roku 58. př. n. l. vrátit se na švýcarské území.[3] Dobytí oblasti pak zařídil římský císař Tiberius a jeho bratr vojevůdce Drusus v roce 15. př. n. l. Západní část obývaná Helvécii byla připojena k římské provincii Gallia Belgica, později k provincii Germania Superior, východní část obývaná Réty k provincii Raetia. V následujících staletích byli Helvéciové silně romanizováni. Římské správní středisko oblasti se nacházelo ve městě Aventicum (dnes Avenches).[4]

    Roku 259 přišli na zdejší území germánští Alamani poté, co pronikli přes limes a usadili se na hranici s Římskou říší. Spolu s pádem Západořímské říše přišly do oblasti další germánské kmeny. Burgundové zabrali západní část země, Alamani, před nimiž se kelto-románská populace stáhla do hor, spíše východ. Na konci 4. století se tak území Švýcarska stalo součástí Burgundského království a od 5. století zčásti i Alamannie. Christianizace započala také již ve 4. století, dynamiku však nabrala až na počátku 7. století zásluhou irských mnichů.[5]

    Burgundsko se roku 534 stalo součástí Franské říše a o dva roky později čekal stejný osud i stát Alamanů. Verdunská smlouva rozdělující tehdejší Franskou říši mezi vnuky Karla Velikého (843) přisoudila Burgundsko (západní část dnešního Švýcarska) Středofranské a Alamanii (jeho východní část) Východofranské říši. Území zcelila znovu až Svatá říše římská, která v oblasti získala kontrolu okolo roku 1000.

     Ústavní smlouva z roku 1291

    Místní elity převzaly kontrolu ve 12. století, klíčovými rody byli Zähringové, Kyburgové a Habsburkové. Vymření rodu Kyburgů umožnilo Habsburkům získat většinu území na jih od Rýna pod svou kontrolu. To vyvolalo paniku mezi ostatními oblastmi, které si nepřály habsburskou centralizaci moci. Její hrozba zesílila poté, co se roku 1273 Rudolf I. Habsburský stal římským králem (panovníkem Svaté říše římské). Roku 1291 tak spolu uzavřely kantony Uri, Schwyz a Unterwalden na obranu proti Habsburkům dohodu o věčném spolku, čímž vznikla Švýcarská konfederace (tzv. Stará konfederace).[6] Spolek byl úspěšný – v bitvách u Morgartenu roku 1315 a Sempachu roku 1386 Švýcaři porazili habsburskou armádu. Do roku 1353 se k původním kantonům přidaly další – Glarus a Zug a městské státy Lucern, Curych a Bern. Ve 14. století byla sepsána i tzv. federální charta, jakási zárodečná ústava. K posílení moci a bohatství spolku přispělo vítězství nad burgundským vévodou Karlem Smělým v roce 1477 (bitva u Nancy).[7] Vítězství nad Švábskou ligou roku 1499 pak přispělo k faktické nezávislosti na Svaté říši římské.[8]

     Diskuse Zwingliho s Lutherem

    V 16. století se část kantonů (primárně curyšský) nadchla pro reformaci, zejména v pojetí, které reprezentoval Huldrych Zwingli.[9] Část kantonů ale zůstala katolická, což vedlo k náboženským válkám v letech 1529 a 1531.[10] Zwingli na jednom z bojišť těchto konfliktů zemřel. Občasné střety pokračovaly až do 18. století. Do bojů třicetileté války se konfederace nezapojila, velkou roli v ní nicméně sehráli švýcarští žoldnéři. Vestfálský mír z roku 1648 právně potvrdil nezávislost Švýcarska na Svaté říši římské.

    Během Napoleonova tažení Evropou bylo Švýcarsko roku 1798 obsazeno Francií a stalo se centralizovanou Helvétskou republikou, v níž kantony přišly o autonomii a zároveň došlo ke zredukování jejich počtu.[11] Neoblíbený okupační režim čelil několika povstáním. Vídeňský kongres roku 1815 úplně obnovil švýcarskou nezávislost a evropské mocnosti souhlasily s trvalým uznáním švýcarské suverenity podmíněné neutralitou.[12] V tomto období se územní rozsah Švýcarska opět zvýšil o nové kantony Valais, Neuchâtel a Ženeva.

    Až do roku 1848 švýcarské kantony a jejich elity navzájem politicky, ideologicky a dokonce i vojensky soupeřily o moc a vliv. Po posledním ozbrojeném konfliktu, občanské válce mezi „konzervativními“ a „liberálními“ kantony zvané Sonderbundskrieg, která trvala od 3. do 29. listopadu 1847, se tyto elity odhodlaly ukončit staletou tradici válčení.[13][14] Podle vzoru několika předcházejících menších uskupení či svazků (Bünde) se dohodly na vytvoření „národa vzešlého z vůle“ – německy „Willensnation“. V roce 1848 tyto snahy vyvrcholily změnou státního zřízení z konfederace na federaci, jejímž základem je švýcarská spolková ústava.[15] Ta byla revidována v roce 1874 zejména v oblasti rozšíření politických práv.[16] K vytvoření federativního státu vedly vedle ekonomických důvodů i důvody politické a obranné, neboť na území dosavadní konfederace válčily nejen kantony a města mezi sebou, ale i mnohé evropské mocnosti. Menší správní celky totiž samy o sobě nemohly jednotlivě obstát jak ekonomicky, tak ani vojensky. Mimo spojenectví zvolily i směr zahraniční politiky, která ustanovila Švýcarsko jako přísně neutrální, tedy neúčastnící se žádného vojenského spojenectví. Zároveň začala federace budovat silnou spolkovou armádu určenou pro případnou vlastní obranu – jak výstižně říká anglické rčení „neutral but heavily armed“.

     Švýcarsko v obklíčení silami Osy během druhé světové války

    Velmoci během první světové války respektovaly švýcarskou neutralitu a Švýcarsko tak do války nijak významněji nezasáhlo, přestože byla jeho neutralita ohrožena Grimmovou–Hoffmannovou aférou.[17] Během druhé světové války Němci vypracovali detailní invazní plány, ale útok na Švýcarsko nakonec nikdy podniknut nebyl.[18] Zemi se podařilo zůstat nezávislou díky vojenskému zastrašování a ekonomickým ústupkům Německu. Pokus malé švýcarské nacistické strany provést anšlus k Německu naprosto ztroskotal. Švýcarsko bylo za války také důležitou základnou špionáže obou stran a často sloužilo jako prostředník při vyjednávání sil Osy a Spojenců. Obě strany zároveň zvyšovaly svůj tlak na Švýcarsko, aby s jejich soupeřem neobchodovalo. To se žádné nepodařilo, byť vliv nacistického Německa byl přece jen větší. Po dobu války se švýcarský frank stal jedinou významnou volně směnitelnou měnou na světě a jak Spojenci, tak Osa prodávali značné množství zlata Švýcarské národní bance výměnou za švýcarské franky a další zahraniční měny. Stovky milionů franků byly zaplaceny za zlaté rezervy získané z centrálních bank okupovaných zemí. Také 581 000 franků „melmerského“ zlata získaného od obětí holokaustu ve východní Evropě se prodalo švýcarským bankám.[19] O této ožehavé záležitosti se ve Švýcarsku diskutuje dodnes, v 90. letech Světový židovský kongres švýcarské banky kvůli tomu i žaloval. Na druhou stranu Švýcarsko přijalo za války 300 000 uprchlíků, z toho asi 27 000 byli Židé.[20] Zvláštním druhem lidové rezistence vůči nacismu za války byl důraz na švýcarské dialekty němčiny, takže švýcarská němčina se postupně dosti vzdálila němčině německé.

    Od roku 1959 je Spolková rada (vláda) skládána na základě tzv. magické formule, tedy vytvoří ji vždy čtyři největší politické strany. Dlouhodobě jsou to protestantští svobodní demokraté, katoličtí křesťanští demokraté (od roku 2021 seskupeni ve straně Střed), levicoví sociální demokraté a pravicoví lidovci, čímž je vytvořen politický systém bez větší parlamentní opozice. Švýcarská demokracie, se svým důrazem na demokracii přímou, bývá dávána za vzor, ale zvláštností je, že například ženy získaly ve Švýcarsku hlasovací právo až roku 1971. V kantonu Appenzell Innerrhoden ženy toto právo v kantonálních volbách získaly dokonce až v roce 1990.[21]

    Tradiční plná neutralita byla ve 2. polovině 20. století oslabena, roku 1963 Švýcarsko vstoupilo do Rady Evropy, v roce 2002 do OSN, roku 2008 země vstoupila do schengenského prostoru.[22] Všechny tyto kroky následovaly, dle silné tradice, až po schválení v referendu.[23] V referendu z roku 2020 Švýcaři odmítli ze schengenského prostoru vystoupit.[24] Evropská unie dlouhodobě usiluje o komplexní rámcovou dohodu o vztazích EU a Švýcarska, která by vedla ke sblížení a sladění zejména legislativy, avšak v roce 2021 švýcarská vláda po sedmi letech jednání jednostranně ukončila, což média označila za „švýcarský brexit“.[25]

    Švýcarsko porušilo svou neutralitu během Ruské invaze na Ukrajinu 28. února 2022, kdy se Spolková rada připojila k balíku sankcí uvalených Evropskou unií na Rusko (týkají se omezení ruského přístupu ke kapitálu, míří rovněž na energetiku, dopravu či obchod). Zároveň uvalila finanční sankce na ruského prezidenta, premiéra, šéfa ruské diplomacie a také 5 ruských (nejmenovaných) oligarchů, kteří údajně mají k ruskému prezidentovi velmi blízko. S tím také vyjadřila svou solidaritu vůči Ukrajině. Díky těmto krokům se 7. března (stejně jako státy EU a dalších 20 zemí světa) dostala na oficiální seznam nepřátel Ruska.[26][27][28][29][30]

    Helvetii | people. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-05-15]. Dostupné online. (anglicky)  La Tène | archaeological site, Switzerland. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-05-16]. Dostupné online. (anglicky)  THORNE, James. The Chronology of the Campaign against the Helvetii: A Clue to Caesar's Intentions?. Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte. 2007, roč. 56, čís. 1, s. 27–36. Dostupné online [cit. 2021-05-15]. ISSN 0018-2311.  MILES, E. J. Aventicum, The Roman Metropolis of Helvetia. The Archaeological Review. 1888, roč. 1, čís. 6, s. 413–425. Dostupné online [cit. 2021-05-15]. ISSN 0950-9909.  O'SULLIVAN, Domhnall. Gallus and the Irish monks: grandfathers of European culture?. Swissinfo.ch [online]. [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. (anglicky)  The Federal Charter of 1291. www.admin.ch [online]. [cit. 2021-05-16]. Dostupné online. (anglicky)  SCOTT, Tom. The Swiss and their Neighbours, 1460-1560: Between Accommodation and Aggression. [s.l.]: Oxford University Press Dostupné online. ISBN 978-0-19-179261-8. DOI 10.1093/oso/9780198725275.001.0001/oso-9780198725275. (anglicky)  WINKLER, Albert. The Swabian War of 1499: 500 Years Since Switzerland's Last War of Independence. Faculty Publications. 1999-01-01. Dostupné online [cit. 2021-05-16].  BIRNBAUM, Norman. The Zwinglian Reformation in Zurich. Archives de sociologie des religions. 1959, roč. 4, čís. 8, s. 15–30. Dostupné online [cit. 2021-05-16]. ISSN 0003-9659.  Kappel Wars | Swiss history. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-05-16]. Dostupné online. (anglicky)  Helvetic Republic | Swiss history. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-05-16]. Dostupné online. (anglicky)  SHERMAN, Gordon E. The Neutrality of Switzerland. The American Journal of International Law. 1918, roč. 12, čís. 2, s. 241–250. Dostupné online [cit. 2021-05-16]. ISSN 0002-9300. DOI 10.2307/2188141.  REMAK, Joachim. A Very Civil War: The Swiss Sonderbund War Of 1847. [s.l.]: Avalon Publishing 250 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8133-1529-4. (anglicky) Google-Books-ID: Uh9pAAAAMAAJ.  DUFFIELD, W. B. The War of the Sonderbund. The English Historical Review. 1895, roč. 10, čís. 40, s. 675–698. Dostupné online [cit. 2021-05-16]. ISSN 0013-8266.  Tuesday, 12 September 1848: Federal Constitution. www.parlament.ch [online]. [cit. 2021-05-16]. Dostupné online.  Friday, 29 May 1874: Total Revision of the Federal Constitution. Parlament.ch [online]. [cit. 2021-05-16]. Dostupné online.  Grimm-Hoffmann-Affäre. hls-dhs-dss.ch [online]. [cit. 2021-05-16]. Dostupné online. (německy)  WEINBERG, Gerhard L. German Plans and Policies regarding Neutral Nations in World War II with Special Reference to Switzerland. German Studies Review. 1999, roč. 22, čís. 1, s. 99–103. Dostupné online [cit. 2021-05-16]. ISSN 0149-7952. DOI 10.2307/1431584.  COWELL, Alan. Dispatch: Switzerland's Wartime Blood Money. Foreign Policy. 1997, čís. 107, s. 132–144. Dostupné online [cit. 2021-05-16]. ISSN 0015-7228. DOI 10.2307/1149338.  BORER, Thomas G. There Was Nothing Sinister in Swiss Refugee Camps. Los Angeles Times [online]. 1998-01-19 [cit. 2021-05-16]. Dostupné online. (anglicky)  Neuvěřitelné! V kolébce demokracie neměly ženy volební právo ještě na konci 20. století. Radiožurnál [online]. 2014-12-26 [cit. 2021-05-16]. Dostupné online.  Švýcarsko vstoupilo do Schengenu. Pokud neletíte, pasy nechte doma. Hospodářské noviny (iHNed.cz) [online]. 2008-12-12 [cit. 2021-05-16]. Dostupné online.  FREY, Bruno S. Direct Democracy: Politico-Economic Lessons from Swiss Experience. The American Economic Review. 1994, roč. 84, čís. 2, s. 338–342. Dostupné online [cit. 2021-05-16]. ISSN 0002-8282.  Potvrzeno. Švýcaři v referendu odmítli větší kontrolu migrace z Evropské unie. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2021-05-16]. Dostupné online.  SCHUSTER, Robert. Švýcaři spustili svůj ‚brexit‘. Vláda reagovala na tlak veřejnosti a ukončila po sedmi letech jednání s EU | Svět. Lidovky.cz [online]. 2021-05-31 [cit. 2021-05-31]. Dostupné online.  KURZY.CZ. Švýcarsko poruší neutralitu a uvalí sankce na Rusko | Kurzy.cz. www.kurzy.cz [online]. [cit. 2022-03-04]. Dostupné online.  Finsko či Švédsko. Pomoc Ukrajině nabízejí i jindy neutrální státy. iDNES.cz [online]. 2022-02-28 [cit. 2022-03-04]. Dostupné online.  Russia-Ukraine war: Why Switzerland is veering from its traditional neutrality policy [online]. 2022-03-04 [cit. 2022-03-04]. Dostupné online. (anglicky)  ČTK. Rusko aktualizovalo seznam "nepřátel". USA a Česko doplnila celá EU či Ukrajina. Deník.cz. 2022-03-07. Dostupné online [cit. 2022-03-07].  ECHO24. Rusko aktualizovalo seznam nepřátel. Vedle Česka je na něm nově EU i Ukrajina - Echo24.cz. echo24.cz [online]. 2022-03-07 [cit. 2022-03-07]. Dostupné online. 
    Read less

Where can you sleep near Švýcarsko ?

Booking.com
486.718 visits in total, 9.181 Points of interest, 404 Destinations, 28 visits today.