Moravanská venuše

Nejstarší osídlení předchůdci člověka je na území Slovenska doloženo z období před zhruba 240 000 lety, klíčové objevy byly učiněny poblíž Nového Mesta nad Váhom, kde bylo nalezeno množství kamenných oštěpů ze starší doby kamenné.[1][2] Doloženo je osídlení neandrtálci v období okolo 200 000 př. n. l., neandrtálská lebka tohoto stáří byla nalezena například u Gánovců na severním Slovensku.[3] Významné jsou nálezy z gravettienu (tedy asi 30 000-20 000 př. n. l.), zdaleka nejslavnějším z nich je soška z mamutoviny známá jako Moravanská venuše. Byla nalezena na tábořišti lovců mamutů v Moravanech nad Váhom, poblíž Piešťan.[4][5]

V době bronzové byla na jižním Slovensku významná větev únětické kultury zvaná hurbanovský typ. Pojmenovaná je podle pohřebiště u města Hurbanovo, které bylo prozkoumáno slovenskými archeology Antonem Točíkem a Pavolem Čaplovičem.[6] Významná byla též těžba mědi ve Špania Dolině.[7][8] V mladší době bronzové se rozšířily kultury lužická, velatická a čakanská, u nichž nalézáme již velké stálé budovy a správní centra. Bohatství a rozmanitost hrobů se značně zvýšila. Obyvatelé vyráběli zbraně, štíty, šperky, nádobí a sochy.

 Keltská mince a odkaz na ní na moderní slovenské pětikoruně

Lid lužické kultury se nakonec smísil s Kelty, prvním známým etnikem slovenské historie, jehož příchod je předpokládán ve druhé polovině 4. století př. n. l. Keltská kultura má na Slovensku specifickou větev zvanou púchovská kultura (2. století př. n. l. – 2. století).[9] Pravděpodobným tvůrcem této kultury byl kmen zvaný Kotinové. Nejznámější a nejlépe prozkoumanou keltskou lokalitou je opevněná soustava Havránok nad Liptovskou Marou. Kotinové prý okolo roku 172 nepomohli Římanům proti Markomanům, za což je Marcus Aurelius nechal přestěhovat do Dolní Panonie. V okolí Bratislavy se na krátkou dobu usadil také jiný keltský kmen, Bójové. Jemu je připisována ražba mincí typu biatec (též nazývaných „hexadrachmy bratislavského typu“). Na zadní straně mají tyto mince latinské nápisy, které představují nejstarší použití písma na území dnešního Slovenska.[10]

 Římský nápis na hradní skále v Trenčíně z přelomu let 178/179 po Kr.[11]

Na přelomu letopočtu pronikli na slovenské území Germáni soupeřící s Římskou říši, jejíž hranici zde tehdy tvořila řeka Dunaj. Nejvýznamnějším germánským kmenem na Slovensku byli Kvádové. Ve 2. třetině 1. století založili pod vedením Vannia útvar nazývaný Vanniovo království, jehož centrum bylo východně od Malých Karpat na jihozápadě Slovenska.[12][13] Lze ho považovat za první státní útvar na území Slovenska. Kvádové ovládli část Jantarové stezky, čímž se stali zprostředkovateli obchodu mezi Římskou říší a oblastmi na sever od Karpat. Ve 2. století byli Kvádové pod velením Ariogaesa jedni z hlavních protagonistů Markomanských válek, po nichž zůstalo jejich království vůči Římu ve vazalském poměru. Na Markomanské války upomíná i římský nápis na trenčínské skále.[14] Je to nejvýznamnější římská epigrafická památka na sever od Dunaje zachovaná in situ. Nejznámější římská pohraniční pevnost na Slovensku je Gerulata nedaleko Rusovců.[15] Počátkem 5. století se část Kvádů připojila k Vandalům při jejich tažení do Hispánie. Zbylí byli patrně podrobeni Langobardy.

Slované osidlovali slovenské území přibližně od 5. století.[16] Od roku 568 byla země pod nadvládou nomádských Avarů a v 7. století se stala součástí Sámovy říše. V roce 791 Karel Veliký Avary porazil a Slované s již rozpadlými kmenovými vztahy vytvořili samostatné Moravské a Nitranské knížectví. Vládce tohoto knížectví Pribina nechal roku 828 vysvětit první známý křesťanský kostel na území dnešního Slovenska. Po roce 833 následovala integrace obou knížectví do celku Velké Moravy, nazývaného v období vlády Svatopluka Velkomoravská říše.[17] Cyrilometodějská mise na Moravu, která založila slovanské písemnictví, měla zásadní vliv i na Slovensko a položila základy slovenské vzdělanosti - jeden ze žáků Cyrila a Metoděje, Gorazd, byl patrně rodilým Slovákem.[18] Pod tlakem maďarských kmenů však došlo k zániku Velkomoravské říše, načež území dnešního Slovenska připadlo nově vytvořenému uherskému státu, jehož součástí zůstalo až do roku 1918.

 Obléhání turecké pevnosti Nové Zámky vojsky křesťanské Svaté ligy roku 1685

Oblast dnešního Slovenska známá jako Horní Uhry byla ve středověku součástí Uherského království (s výjimkou krátkých ovládnutí Poláky v letech 1001–1030 a Čechy v letech 1030–1044). Určitou míru autonomie v rámci Uher si zachovávalo, jakožto Nitranské vévodství, zhruba do roku 1108. Někteří z nitranských vévodů v 10. a 11. století se stávali i uherskými králi (Béla I. nebo Ladislav I.). Etnické složení Slovenska se stalo rozmanitějším s příchodem karpatských Němců ve 13. století a Židů ve 14. století. Němci rychle získávali velký vliv, což vedlo k národnostním třenicím - uherský král Ludvík I. Veliký musel jednu takovou řešit vydáním Privilegia pro Slavis (Privilegia pro Slováky) v roce 1381. Podle tohoto dokumentu měli Slováci a Němci obsadit polovinu míst v městské radě města Žiliny a Slovák a Němec se měli pravidelně každý rok střídat ve funkci starosty. K významnému populačnímu poklesu došlo po invazi Mongolů v roce 1241 a následném hladomoru. Na začátku 14. století se do pozice téměř nezávislého vládce Slovenska dostal šlechtic Matúš Čák Trenčanský.[19] V roce 1465 založil král Matyáš Korvín v Bratislavě univerzitu, ale ta byla v roce 1490, po jeho smrti, uzavřena.

Po bitvě u Moháče roku 1526 nastoupil na uherský trůn Ferdinand I. Habsburský a Slovensko se tak stalo součástí habsburského soustátí. Po osmanské expanzi v 16. a 17. století, která zasáhla i území Slovenska,[20] se uherské území dočasně zredukovalo prakticky jen na hornatou část Slovenska, dnešní rakouskou spolkovou zemi Hradsko (Burgenland) a západní Maďarsko. Slovensko se tak stalo jádrem zbývajících Královských Uher.[21] Bratislava se stala hlavním (1536–1784, 1848) i korunovačním městem (1563–1830) a také sídlem sněmu Královského Uherska (1542–1848). Trnava se pak následně stala sídlem ostřihomského arcibiskupa, čili centrálním městem uherské římskokatolické církve. Důsledkem migrace dvou třetin maďarské šlechty na Slovensko byla však také jazyková a kulturní maďarizace. I protihabsburská stavovská povstání v Uhrách se odehrávala většinou na území dnešního Slovenska. Z těchto povstání vzešla i postava legendárního zbojníka Juraje Jánošíka, který se stal do značné míry slovenským národním symbolem.[22]

Již po husitských válkách našlo na Slovensku azyl několik českých husitských rodin. To vytvořilo podhoubí šíření protestantismu. Toto šíření se stalo po návratu několika slovenských žáků Martina Luthera na Slovensko skutečně velmi rychlé a na krátkou dobu byla v 17. století většina Slováků luterány. Po roce 1648 však protireformace přivedla většinu obyvatel od luteránství zpět k římskému katolicismu.

 Ľudovít Štúr

Ke zformování moderního slovenského národa došlo v průběhu 19. století během procesu, který je znám jako tzv. Slovenské národní obrození.[23] Klíčovou osobností první fáze obrození byl Anton Bernolák, který prosadil kodifikaci spisovné slovenštiny na základě západoslovenského nářečí (bernolákovština) na úkor snah evangelíků učinit spisovným jazykem na Slovensku češtinu.[24] Druhá fáze obrození byla slavjanofilská a reprezentovali ji Jan Kollár a Pavel Josef Šafařík. Ve třetí fázi se generace vedená Ľudovítem Štúrem jednak definitivně rozhodla pro nezávislou slovenskou identitu i jazyk, a také dorostla k požadavkům politickým a zapojila se do revoluce v letech 1848 až 1849. Revolučním orgánem byla Slovenská národní rada řízená Štúrem, Jozefem Miloslavem Hurbanem a Michalem Miloslavem Hodžou. V revoluci podporovali tito Slováci centrální vládu ve Vídni proti uherským povstalcům, neboť si slibovali, že by Vídeň po revoluci mohla uznat nezávislost Slovenska na Uhrách v rámci Rakouské monarchie.[25] Po porážce uherského povstání však naopak došlo k centralizaci státu a požadavky Slováků na federalizaci monarchie či národní autonomii nebyly vyslyšeny.[26] Nejhoršímu tlaku maďarizace čelili Slováci po uzavření rakousko-uherského vyrovnaní v roce 1867. Maďarizaci se snažila čelit Matice slovenská založená roku 1863 v Martině. V roce 1875 byla činnost Matice slovenské zakázána a její majetek byl zabaven. Až do roku 1918 pak uherská vláda rozhodovala i nad územím Slovenska a maďarizační tlak zesilovala (viz Apponyiho školní zákony, černovská tragédie). Během první světové války slovenská protirakouská emigrace usoudila, že projekt samostatného státu po válce by byl nerealistický a rozhodla se spolupracovat s Tomášem Garriguem Masarykem na vzniku společného státu Slováků a Čechů (viz též Clevelandská dohoda, Pittsburská dohoda, Washingtonská deklarace).

 Milan Rastislav Štefánik (v uniformě) ve Washingtonu

Po zániku Rakousko-Uherska v roce 1918 se Slovensko s téměř dnešním vytyčením hranic stalo skutečně součástí nově vzniklé Československé republiky a vymanilo se tak z vlivu Budapešti.[27] Historickým dokumentem se stala Martinská deklarace, jíž se domácí slovenská politická reprezentace do společného státu s Čechy přihlašovala. Velké zásluhy na vzniku republiky měl Slovák Milan Rastislav Štefánik. I jiní Slováci dosáhli významných pozic v rámci nového státu. V prvních letech republiky sehrál důležitou úlohu Vavro Šrobár, jeden čas neomezený vládce nad Slovenskem (tzv. ministr pro správu Slovenska). Sehrál klíčovou roli v době, kdy československá vláda bojovala proti pokusu komunistického Maďarska (Maďarské republiky rad) Slovensko obsadit (viz Maďarsko-československá válka). Agrárník Milan Hodža se stal jako první Slovák československým premiérem. Nesprávně interpretovaná idea čechoslovakismu u českých politiků a neochota Prahy udělit Slovensku autonomii však daly na Slovensku vzniknout autonomistickému politickému směru vedenému Andrejem Hlinkou. Samosprávná Slovenská země sice existovala v letech 1928–1938, autonomní postavení získala však až po pádu tzv. první republiky, kterou zničila mnichovská dohoda. Oslabený, okleštěný a spojenci opuštěný československý stát (tzv. druhá republika) nakonec nedokázal ochránit územní integritu ani Slovenska, a to muselo po první vídeňské arbitráži odstoupit Maďarsku jižní oblasti.[28] Slovenská politická reprezentace se pokusila zachránit přímým jednáním a spojenectvím s německým diktátorem Hitlerem, na jehož přání se spolupodílela na rozbití Československa, vyhlášením nezávislosti 14. března 1939. O den později zánik státu dovršila okupace českých zemí nacistickým Německem.[29]

 Bojovníci SNP

V dobách druhé světové války (1939–1945) získalo Slovensko formální samostatnost jako Slovenská republika, neoficiálně Slovenský štát, fakticky však bylo satelitem nacistického Německa.[30] Stát byl veden Jozefem Tisem. Slovenská armáda se zúčastnila útoku na Polsko a invaze do Sovětského svazu.[31] Tisův režim také umožnil Němcům perzekuci židovské komunity, během války bylo zabito asi 70 tisíc slovenských Židů.[32] V létě roku 1944 vypuklo na Slovensku proti fašistickému režimu Slovenské národní povstání (SNP). Hlavními veliteli povstání byli generálové Rudolf Viest a Ján Golian. Centrem povstaleckého území se stala Banská Bystrica. Po jejím obsazení německými silami 27. října 1944 přešla menší část povstalců se svými základnami v pohořích středního Slovenska k partyzánskému způsobu boje. Na následných represích vůči obyvatelstvu se vedle jednotek SS a Heimatschutzu podílely i Pohotovostní oddíly Hlinkovy gardy. Slovák Jozef Gabčík se naopak podílel na odbojové akci, při níž byl v Praze zlikvidován nacistický pohlavár Reinhard Heydrich.[33] Slovenská republika zanikla na počátku května 1945, kdy slovenské území osvobodila Rudá armáda (spolu s armádou Rumunska a 1. československým armádním sborem).[34]

Roku 1945 došlo k obnovení Československa a Slovensko získalo zpět svá jižní území. K uvažovanému odsunu Maďarů z něj ale nakonec nedošlo, jen k menší výměně obyvatel mezi Československem a Maďarskem a ještě menšímu přesídlení některých Maďarů do českých zemí.[35][36] Slovensku tak poměrně velká maďarská menšina zůstala. Slovenská snaha o národnostní zrovnoprávnění vedla k vytvoření asymetrického modelu institucí, například samostatného slovenského sněmu a vlády (sbor pověřenců). Po komunistickém převratu roku 1948 však byly všechny otázky stejně řešeny hlavně na půdě komunistické strany. Československo se změnilo v socialistický stát, který spadal do sféry vlivu Sovětského svazu. Slovensko bylo ovlivněno zejména masivním plánem industrializace a jako silně agrární zemi ho zasáhla rozsáhlá kolektivizace zemědělství. Slovenští národně orientovaní komunisté (Laco Novomeský, Gustáv Husák) se v 50. letech stali obětí represí (viz proces s buržoazními nacionalisty).[37] Jinak byli oběťmi politických procesů na Slovensku hlavně katoličtí kněží a řeholníci.

 Alexander Dubček roku 1968 Gustáv Husák (zcela vlevo) s ostatními komunistickými vůdci

Na konci 60. let se slovenští komunisté zásadním způsobem podíleli na pokusu o liberalizaci režimu, který je znám jako pražské jaro. Do čela KSČ se roku 1968 postavil Slovák Alexander Dubček. Po rozdrcení těchto snah sovětskou vojenskou invazí se slovenským reformním komunistům podařilo alespoň prosadit federalizaci Československa. Od 1. ledna 1969 tak byla na základě ústavního zákona o československé federaci ustavena Slovenská socialistická republika (SSR), která spolu s Českou socialistickou republikou (ČSR) tvořila Československou socialistickou republiku (ČSSR). Vedení KSČ se chopil Slovák Gustáv Husák, v roce 1975 se pak stal prvním Slovákem v úřadě československého prezidenta. Byl také ústřední postavou tzv. normalizace, tedy návratu režimu do mantinelů vyžadovaných sovětskými okupanty. Normalizace na Slovensku měla nicméně mírnější průběh.[38] Opoziční hnutí bylo na Slovensku především katolické, k představitelům patřil například Ján Čarnogurský. První velkou akcí, kterou se opozici podařilo uspořádat, byla tzv. svíčková demonstrace 25. března 1988.[39]

 Summit EU v Bratislavě roku 2016. Slovensko do unie vstoupilo roku 2004

V roce 1989 vypukla sametová revoluce, která svrhla komunistický režim. Na Slovensku sehrálo klíčovou roli hnutí Verejnosť proti násiliu. Následně došlo k demokratizaci Československa a ze Slovenska se začalo ozývat volání po větší autonomii, ba i svrchovanosti. Ústavním zákonem Slovenské národní rady ze dne 1. března 1990 se název země změnil na Slovenská republika. V témž období byl změněn i název České republiky a federace. Změnu názvu federálního státu ovšem provázely značné spory, známé jako pomlčková válka. Naznačily, že představy o uspořádání federace se v obou jejích částech stále více rozcházejí.[40] To bylo ještě evidentnější po volbách v létě roku 1992. Následná jednání vedená za českou stranu Václavem Klausem a za slovenskou Vladimírem Mečiarem nakonec vyústila v dohodu o poklidném rozdělení federace na dva samostatné státy ke konci roku. Pro poklidnost procesu je rozdělení někdy nazýváno "sametový rozvod".[41] K 1. lednu 1993 tak Česká a Slovenská Federativní Republika zanikla a vznikla současná Slovenská republika.[42] Prvním slovenským premiérem se stal Vladimír Mečiar, prvním prezidentem Michal Kováč. Slovensko se 29. března 2004 stalo členem Severoatlantické aliance a dne 1. května 2004 také členem Evropské unie.[43] V roce 2009 přijalo společnou evropskou měnu euro.[44] Klíčovou zahraničněpolitickou platformou je pro Slovensko Visegrádská čtyřka, v níž spolupracuje se svými středoevropskými sousedy. Země se v éře samostatnosti stala ekonomicky velmi úspěšná.[45]