Context of Rakousko

Rakousko, plným názvem Rakouská republika (německy Republik Österreich), je vnitrozemská spolková republika ležící ve střední Evropě. Skládá se z devíti spolkových zemí. Hraničí s Lichtenštejnskem a Švýcarskem na západě, s Itálií a Slovinskem na jihu, s Maďarskem a Slovenskem na východě a s Českem a Německem na severu. Jejím hlavním městem je Vídeň. Dalšími velkými městy jsou Štýrský Hradec, Linec, Salcburk a Innsbruck.

Rakousko je značně hornatou zemí, horská území zaujímají 60 procent jeho plochy. Nížiny se nacházejí zejména kolem Dunaje, největší rakouské řeky.

V zemi žije téměř devět milionů obyvatel, mluvících převážně německy (bavorským dialektem). Většinovou náboženskou konfesí je katolicismus. Rakousko má velmi vyspělou ekonomiku založenou na službách, nominální hrubý domácí produkt na hlavu je čtrnáctý nejvyšší na světě (2018). Rakousko je členem Organizace spojených národů, Rady Evropy a Evropské uni...Číst dál

Rakousko, plným názvem Rakouská republika (německy Republik Österreich), je vnitrozemská spolková republika ležící ve střední Evropě. Skládá se z devíti spolkových zemí. Hraničí s Lichtenštejnskem a Švýcarskem na západě, s Itálií a Slovinskem na jihu, s Maďarskem a Slovenskem na východě a s Českem a Německem na severu. Jejím hlavním městem je Vídeň. Dalšími velkými městy jsou Štýrský Hradec, Linec, Salcburk a Innsbruck.

Rakousko je značně hornatou zemí, horská území zaujímají 60 procent jeho plochy. Nížiny se nacházejí zejména kolem Dunaje, největší rakouské řeky.

V zemi žije téměř devět milionů obyvatel, mluvících převážně německy (bavorským dialektem). Většinovou náboženskou konfesí je katolicismus. Rakousko má velmi vyspělou ekonomiku založenou na službách, nominální hrubý domácí produkt na hlavu je čtrnáctý nejvyšší na světě (2018). Rakousko je členem Organizace spojených národů, Rady Evropy a Evropské unie. Je součástí Schengenského prostoru a eurozóny. Od roku 1955 pěstuje Rakousko tradici neutrality, není proto členem žádné vojenské aliance. I díky tomu je Vídeň sídlem řady mezinárodních organizací, například Organizace zemí vyvážejících ropu.

Rakouská republika vznikla roku 1918, navazuje však na státoprávní tradici Rakouska-Uherska (vznik 1867), Rakouského císařství (1804), Rakouského arcivévodství (1453), Rakouského vévodství (1156) a Rakouského markrabství (976). V dějinách země sehrály klíčovou úlohu zejména dva rody: Babenberkové a Habsburkové. V 19. století a na začátku století dvacátého bylo Rakousko klíčovou kulturní, intelektuální a vědeckou silou Evropy.

Země je významným cílem cestování, lákajícím turisty z celého světa k návštěvě malebných krajin, rozsáhlých horských terénů a výstavných obcí. Vyznačuje se vysokou úrovní služeb. Mezi nejoblíbenější cíle patří hlavní město Vídeň a města Salcburk a Štýrský Hradec, která jsou stejně jako Vídeň významnými kulturními středisky. Lákavé pro turisty jsou početné zámky, hrady, kláštery a kostely. V neposlední řadě nabízí Rakousko návštěvníkům světově známá alpská vysokohorská střediska, jakými jsou Innsbruck, Kitzbühel, oblast Solné komory nebo Zell am See.

More about Rakousko

Basic information
  • Currency Euro
  • Native name Österreich
  • Calling code +43
  • Internet domain .at
  • Mains voltage 230V/50Hz
  • Democracy index 8.16
Population, Area & Driving side
  • Population 8979894
  • Oblast 83858
  • Driving side right
Historie
  • Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Rakouska.
    Pravěké osídlení  Willendorfská venuše

    Nejstarší lidské osídlení na území Rakouska je doloženo ve středním paleolitu, v době neandrtálců. Mnoho archeologických nalezišť se nachází v Dolních Rakousech, nejznámější ve Wachau, kde byla nalezena obě dvě nejstarší rakouská umělecká díla – Venuše z Galgenbergu (též "Tancující Fanny") nalezená u Stratzingu a Willendorfská venuše.[1]

    Z mladší doby kamenné pocházejí první naleziště mědi. Do této doby je řazena také známá zmrzlá mumie Ötziho, nalezená na hranicích s Itálií.[2]

    Během doby bronzové, mezi 3. a 1. stoletím př. n. l., vznikala stále větší obchodní centra a opevnění, převážně v oblastech těžby nerostných surovin. V okolí Hallstattu začalo systematické dobývání soli; po tomto místě je také pojmenována starší doba železná – doba halštatská. V mladší době železné jsou patrné známky keltského osídlení, které na jihu a na východě vytvořilo jeden z prvních státních útvarů na území dnešního Rakouska. Západ byl v té době osídlen Réty.

    ...Číst dál
    Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Rakouska.
    Pravěké osídlení  Willendorfská venuše

    Nejstarší lidské osídlení na území Rakouska je doloženo ve středním paleolitu, v době neandrtálců. Mnoho archeologických nalezišť se nachází v Dolních Rakousech, nejznámější ve Wachau, kde byla nalezena obě dvě nejstarší rakouská umělecká díla – Venuše z Galgenbergu (též "Tancující Fanny") nalezená u Stratzingu a Willendorfská venuše.[1]

    Z mladší doby kamenné pocházejí první naleziště mědi. Do této doby je řazena také známá zmrzlá mumie Ötziho, nalezená na hranicích s Itálií.[2]

    Během doby bronzové, mezi 3. a 1. stoletím př. n. l., vznikala stále větší obchodní centra a opevnění, převážně v oblastech těžby nerostných surovin. V okolí Hallstattu začalo systematické dobývání soli; po tomto místě je také pojmenována starší doba železná – doba halštatská. V mladší době železné jsou patrné známky keltského osídlení, které na jihu a na východě vytvořilo jeden z prvních státních útvarů na území dnešního Rakouska. Západ byl v té době osídlen Réty.

    První státní útvary na území Rakouska  Římské provincie na území dnešního Rakouska
         Raetie
         Noricum
         Panonie
         Území mimo římskou říši

    Převážná část dnešního rakouského státu byla v roce 15 př. n. l. obsazena Říší římskou. Římané na území dnešního Rakouska zřídili tři římské provincie, z nichž nejstarší a nejvýznamnější bylo Noricum, jež ustavil římský císař Claudius (vládl 41–54). Dalšími dvěma provinciemi byly Panonie a Raetie. Na jih od Vídně leželo největší římské město Carnuntum, přičemž další důležitá místa byla například Virunum (severně od Klagenfurtu) a Teurnia (poblíž Spittal an der Drau).

    Od poloviny 4. století na toto území přicházeli Germáni, jež přispívali k oslabení moci římské říše. Římané se z této oblasti stáhli roku 476 a namísto nich se zde začali objevovat Bavoři a Slované. Bavoři se záhy dostali pod vliv Franské říše, nedokázali však zabránit Slovanům, aby si zde vytvořili své Karantánské knížectví. Bavoři získali převahu až v polovině 8. století, Karantánii ovládli, sami se však roku 757 dostali do područí Franské říše.[3]

    Frankové oblast christianizovali a ustavili zde Východní marku (po rozdělení Franské říše se stala součástí Východofranské říše), jež však po celou 1. polovinu 10. století byla vydána v plen Maďarům, které dokázal porazit až král Ota I. roku 955. Jeho nástupce Ota II. pak Východní marku roku 976 reorganizoval a svěřil ji Leopoldovi I. Babenberskému.[4]

    Vláda Babenberků  Územní vývoj rakouské marky a rakouského vévodství za vlády Babenberků

    Babenberkové se zprvu museli ještě vypořádávat s Maďary, po uklidnění východní hranice se však mohli na přelomu 11. a 12. století zapojit do boje o investituru, zpravidla na papežově straně, a později do mocenského zápasu mezi Štaufy a Welfy. Roku 1156 obdržel Jindřich II. Jasomirgott privilegium minus, kterým císař povýšil rakouskou marku na Rakouské vévodství a dědičnou držbu tohoto území v mužské i ženské linii udělil právě Babenberkům. Roku 1192 pak Babenberkové získali vládu také nad Štýrským vévodstvím. Babenberkové se stále více zapojovali do říšské politiky a účastnili se například křížových výprav. Agresivnější politikou na počátku 13. století si však znepřátelili své bavorské, české i uherské sousedy.[5]

    Když roku 1246 rod Babenberků vymřel, nastal o jejich dědictví boj. Dočasně získal vládu v rakouském, štýrském i korutanském vévodství Přemysl Otakar II., od roku 1273 se však císaři Rudolfovi I. Habsburskému dařilo českého krále z rakouských zemí vytlačovat, až jej nakonec zcela porazil roku 1278 v bitvě na Moravském poli, čímž babenberské dědictví definitivně získali Habsburkové.[6]

    Habsburské soustátí  Bitva u Vídně roku 1683 ukončila tureckou expanzi do střední Evropy

    Moc Habsburků se z jejich držav v severním Švýcarsku rozšířila ovšem nejen na rakouské a štýrské vévodství, nýbrž záhy také získali Korutany a Tyroly. Po smrti Rudolfa IV. Habsburského roku 1365 však došlo ke sporům mezi jeho syny, kteří si vládu v zemi roku 1379 rozdělili. Dvě větve rodu mezi sebou následující století soupeřily a ke sjednocení habsburských držav došlo znovu až roku 1491 za vlády Maxmiliána I. Po jeho smrti rakouské země obdržel jeho vnuk Ferdinand I., jenž roku 1526 získal také českou a uherskou korunu, a položil tak základy habsburského soustátí. Toho roku však také započal vleklý konflikt s Osmany, kteří v bitvě u Moháče získaly Uhry.

    Po Ferdinandově smrti roku 1564 se moc v habsburském soustátí opět rozdělila mezi jeho nástupce. Rozdělená země musela čelit náboženskému neklidu, třicetileté válce i další vleklé válce s Turky. Ke sjednocení země došlo opět až roku 1665 za vlády Leopolda I. Ten musel vzápětí čelit masivnímu osmanskému tažení. Další konflikt s Turky, velká turecká válka, započal památnou bitvou u Vídně (1683), v níž Rakušané definitivně zastavili tureckou expanzi do střední Evropy a započali mocenský vzestup své monarchie. Na konci války byli Osmani vytlačeni z Uher i části Balkánu, čímž se území habsburské říše značně zvětšilo. Dalších územních zisků pak habsburská monarchie dosáhla ve válce o dědictví španělské na počátku 18. století, kdy jí připadla některá území ovládaná španělskými Habsburky.[7]

     Územní vývoj habsburské monarchie

    Císař Karel VI. ovšem roku 1740 zemřel bez mužského potomka, a jeho dcera Marie Terezie proto musela čelit několika armádám, jež si chtěly habsburské dědictví rozdělit. V nastalé válce bylo nakonec úspěšné jen Prusko, které získalo většinu Slezska a další menší území. Další války zemi ještě více vyčerpaly, což postavilo Marii Terezii a jejího syna Josefa II. před nutnost provést osvícenské reformy, jež začaly feudální správu nahrazovat moderní státní správou.[8] Území monarchie bylo na konci 18. století rozšířeno při dělení Polska, ale během válek s revoluční Francií monarchie přišla o Rakouské Nizozemí. V důsledku těchto válek také Svatá říše římská zanikla a habsburský panovník zůstal pouze rakouským císařem.

    Francouzské revoluční války vyvrcholily Napoleonovým tažením. Rakušané ale nakonec zvítězili a následný Vídeňský kongres (1815), dirigovaný vlivným kancléřem Metternichem, z Rakouska znovu učinil evropskou velmoc. Snahou státu bylo až do roku 1860, s krátkou přestávkou při revoluci roku 1848, potlačovat liberální myšlenky. Neúspěchy v zahraniční politice však nakonec císaře Františka Josefa I. donutily změnit kurs a přetvořit absolutistický systém na konstituční monarchii. Po porážce Rakouska v prusko-rakouské válce roku 1866 byl zrušen Německý spolek, ve kterém Rakousko dominovalo, a od 70. let se monarchie začala orientovat na spojenectví s Německem. Rostoucí nacionální problémy se císař rozhodl vyřešit roku 1867 federalizací, tedy přeměnou Rakouského císařství na Rakousko-Uhersko, tím však uspokojil jen Maďary.[9]

    Národnostně neuspokojení zůstali především Češi a jižní Slované. Nedořešenou však zůstala národnostní otázka i v německy mluvících rakouských oblastech. Archaické dynastické státní pojetí nedokázalo vytvořit u německy mluvících Rakušanů moderní nacionální identitu a výsledkem byl rostoucí pangermanismus, který reprezentoval zejména Georg von Schönerer. Jeho antisemitská, protislovanská a protikatolická politika (hnutí Pryč od Říma!) narušovala základy monarchie. Stárnoucí císař František Josef I. pangermánským tlakům pozvolna ustupoval, čehož příznakem byla i expanzionistická politika na Balkáně, zejména anexe Bosny roku 1908.

    Rakouská republika
    Podrobnější informace naleznete v článcích Rakouský stát, Vlastenecká fronta (Rakousko) a Österreichisches Jungvolk.
     Hitler řeční na náměstí Hrdinů ve Vídni roku 1938 Okupační zóny Rakouska (1945–1955)

    Katastrofu pro Rakousko-Uhersko znamenala první světová válka. Tu Rakušané zahájili svým útokem na Srbsko, jenž byl odpovědí na atentát na jejich nástupce trůnu Františka Ferdinanda d'Este, jenž roku 1914 v Sarajevu spáchali srbští nacionalisté. Konflikt však rychle přerostl v mezinárodní, ba globální. Rakušané se v jeho průběhu dostali do takřka úplného područí svého spojence Německa. Válku prohráli a na jejím konci, roku 1918, se monarchie rozpadla. Rakouští Němci se pokusili prosadit koncepci Německého Rakouska, nakonec však byli nuceni přijmout svůj stát v hranicích, jak jej vymezila Saintgermainská smlouva.[10]

    První Rakouská republika se potýkala s obrovskými hospodářskými problémy, jež nedokázaly nestabilní vlády dvou znepřátelených politických stran uspokojivě řešit. Roku 1933 tak Engelbert Dollfuss, představitel austrofašismu, nastolil autoritativní režim,[11] avšak i on musel čelit vážným problémům, zejména vzestupu rakouského nacismu. Pokus o převrat rakouských nacistů roku 1934 sice skončil neúspěchem,[12] Rakousko však muselo čelit stále většímu tlaku Hitlerova Německa, jež si nakonec 18. března 1938 vynutilo „pozvání“ k záboru (anšlusu) Rakouska.[13] Anšlus podpořila v referendu většina Rakušanů.[14]

    Jakožto součást Třetí říše se Rakousko zúčastnilo druhé světové války, ve které zahynulo 300 tisíc rakouských mužů.[15] Mnozí prominentní nacisté byli původem Rakušané, například Hitler, Kaltenbrunner, Seyss-Inquart, Stangl, nebo Globocnik,[16] a Rakušané tvořili přes 13 % příslušníků SS a okolo 40 % dozorců v německých vyhlazovacích táborech.[17] Tato kontroverzní část historie byla široce reflektována až s jistým zpožděním (oproti Německu) a vedla později k několika aférám – v roce 1986 se Rakousko například dostalo do mezinárodní izolace poté, co byl prezidentem Rakouska zvolen bývalý generální tajemník OSN Kurt Waldheim, o němž vyšlo najevo, že má nacistickou minulost.[18]

    Po pádu nacistické moci bylo Rakousko podobně jako Německo obsazeno Spojenci a rozděleno do okupačních zón. Plnou suverenitu Rakousko získalo zpět až roku 1955, kdy byla podepsána mezi zástupci Rakouska a Spojenců státní smlouva.[19] Poté došlo k definitivnímu stažení všech cizích armád. Ačkoliv se na osvobození Rakouska a hlavního města Vídně podílela Rudá armáda, dokázali rakouští politikové při vyjednávání využít příznivé situace a vyhlášením trvalé neutrality zajistit své zemi svobodu a nezávislost.[20] Pomohlo jim také to, že v parlamentních volbách v letech 1945, 1949 a 1953 získali rakouští komunisté pouze kolem 5 % hlasů. Rakousko se tak nezařadilo do východního bloku, což umožnilo jeho pozoruhodný hospodářský vzestup a prosperitu.

    Podle státní smlouvy z roku 1955 je Rakousko od zpětného získání suverenity neutrální zemí, není a nemůže být členem Severoatlantické aliance.[21] Přesto se začlenilo do západních nevojenských struktur, mj. vstoupilo v roce 1995 do Evropské unie.[22]

    Willendorfská venuše má prý moravský původ. ČT24 [online]. Česká televize, 9. 4. 2008 [cit. 2021-04-23]. Dostupné online.  Ledový muž Ötzi už 25 let odhaluje svá tajemství. Objeví se další těla?. Novinky.cz [online]. BORGIS [cit. 2021-04-23]. Dostupné online.  VEBER, Václav, a kol. Dějiny Rakouska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-491-2. S. 48–61. Dále jen Dějiny Rakouska.  Dějiny Rakouska. S. 61–73. Dějiny Rakouska. S. 73–114. Dějiny Rakouska. S. 114–120. Dějiny Rakouska. S. 120–331. Dějiny Rakouska. S. 332–368. Dějiny Rakouska. S. 369–471. MERTLÍK, Vladimír. Bouřlivý říjen 1918: Jak vzniklo Německé Rakousko a málem nevzniklo Československo. Reflex.cz [online]. [cit. 2021-05-07]. Dostupné online.  JEŘÁBEK, Martin. Diktátor, nebo mučedník? Engelbert Dollfuss a rok 1934. Centrum pro studium demokracie a kultury [online]. 2015-12-10 [cit. 2021-05-07]. Dostupné online.  MIKLAS, Wilhelm. Nacisté se v Rakousku pokusili o převrat již čtyři roky před anšlusem. ČT24 [online]. Česká televize, 25. 7. 2009 [cit. 2021-05-07]. Dostupné online.  Dějiny Rakouska. S. 472–543. "Anšlus Rakouska: Oběť, či spoluviník Hitlerových činů?". Česká televize. 12. března 2013. "Rakouské (ne)oběti: Hitlera vítali jásotem. Za nacismu bylo i dobře". Týden, 12. března 2013. Ian Wallace (1999). "German-speaking exiles in Great Britain". Rodopi. s.81. ISBN 90-420-0415-0 David Art (2006). "The politics of the Nazi past in Germany and Austria". Cambridge University Press. s.43. ISBN 0-521-85683-3 "Kurt Wadlheim – generální tajemník OSN a prezident Rakouska s nacistickou minulostí". Česká televize. 19. ledna 2008. HOSENSEIDLOVÁ, Petra. Se státní smlouvou získali Rakušané plnou suverenitu. A naučili se mít rádi neutralitu. ČT24 [online]. Česká televize, 15. 5. 2020 [cit. 2021-05-07]. Dostupné online.  Rakousko: Neutralita pod Alpami. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 23. října 2013. Dostupné online.  Dějiny Rakouska. S. 544–596. RIEKMANN, Sonja Puntscher. Austria’s Dismal EU Membership:: From Enthusiasm to Ambivalence. Příprava vydání Günter Bischof, Fritz Plasser, Anton Pelinka, Alexander Smith. Svazek 20. [s.l.]: University of New Orleans Press (Austria's Place in Europe and the World). Dostupné online. ISBN 978-1-60801-062-2. S. 238–256. DOI: 10.2307/j.ctt1n2txkw.15. 
    Read less

Phrasebook

Ahoj
Hallo
Svět
Welt
Ahoj světe
Hallo Welt
Děkuji
Vielen Dank
Ahoj
Auf Wiedersehen
Ano
Ja
Ne
Nein
Jak se máte?
Wie geht es dir?
Dobře, děkuji
Gut, Danke
Co to stojí?
Wie viel kostet das?
Nula
Null
Jeden
Einer

Where can you sleep near Rakousko ?

Booking.com
487.371 visits in total, 9.187 Points of interest, 404 Destinations, 4 visits today.