Území dnešního Lotyšska bylo osídleno po konci poslední doby ledové kolem roku 9000 př. n. l. Během 2. tisíciletí př. n. l. se v oblasti objevili Baltové, kteří do konce 1. tisíciletí vytvořili v Lotyšsku čtyři kmenové celky: Kurové, Latgalci, Sélové a Zemgalové. Hlavní lotyšská řeka Daugava představovala významnou spojnici na cestě ze severního Ruska do jižní Evropy a na Střední východ, čehož využívali jak Baltové, tak posléze i Vikingové a později kupci ze severských států a Německa.[1][2] Obchodovali především s jantarem, dnešní Rigou procházela proslulá Jantarová stezka.[3]

První křesťanští misionáři vyslaní papežem přijeli do země ve 12. století. Svatý Meinhard roku 1184 v Ikšķile nechal postavit první kostel a v roce 1186 v Rize založil biskupství.[4] On ani jiní misionáři však nebyli tak úspěšní, jak doufali. Zdejší obyvatelé se christianizaci postavili a stali se tak terčem severních křížových výprav.[5][6] Vyzval k nim papež Celestýn III. roku 1193.[7] V důsledku těchto výprav území osídlili především dolnoněmecky mluvící křižáci ze severního Německa, čímž začala historie tzv. baltských Němců.[8] Založili na území Lotyšska a v jižním Estonsku křižácký stát Terra Mariana zvaný též Livonsko, neboť klíčovou silou kolonizace byl Livonský řád (autonomní větev Řádu německých rytířů).[9]

Dnešní lotyšské hlavní město Riga, které bylo založeno roku 1201 německými kolonisty v ústí řeky Daugavy, se stalo strategickou základnou při dobývání okolního území Livonským řádem. Riga se stala prvním velkým městem na jižním Baltu a vytvořila úzké kulturní vazby se západní Evropou. Po roce 1282 se stala důležitým obchodním centrem Hanzy.[10] Hanzovními městy se staly i Cēsis, Limbaži, Koknese a Valmiera. Od 16. století se německou dominanci v oblasti snažily narušit okolní velmoci.

Po Livonské válce (1558–1583) se severní Lotyšsko a jižní Estonsko dostalo pod polsko-litevskou nadvládu.[11] Vzniklo Livonské vévodství (Ducatus Livoniae Ultradunensis), které existovalo v letech 1561–1629. Ačkoli bylo vazalským státem Polsko-litevské unie, zachovalo si značnou míru autonomie a v 16. století prožilo svůj zlatý věk. Prvním guvernérem byl Jan Chodkiewicz, sídlil na hradě Sigulda. Na jihu Lotyšska existovalo v té době Kuronské a zemgalské vévodství. Ač také polsko-litevským vazalem, zprvu si vládu podržela dynastie posledního velmistra Livonského řádu, Kettlerové. Později se ale vévodství stalo přímým lenním území Litvy. Jeho hlavním městem byla nejprve Kuldīga, později byla správa přenesena do Jelgavy.

V 17. a na počátku 18. století se v důsledku své strategické pozice a prosperity lotyšské území stalo ohniskem častých konfliktů mezi několika velmocemi – Pruskem (později Německem), Polskem, Švédskem a Ruskem.[12] Po polsko-švédské válce (1600–1611) se severní Livonsko dostalo pod švédskou nadvládu. Tzv. Švédská Livonie (Svenska Livland) existovala v letech 1629–1721. Riga se stala jejím hlavním městem a největším městem celé Švédské říše. Švédové vládli i ve Vidzeme. V Lotyšsku je švédské období často připomínáno jako dobré časy: bylo uvolněno nevolnictví, byla zřízena síť škol pro rolnictvo a moc regionálních baronů byla zmenšena. Pod švédským vlivem se upevnilo luteránství, ovšem na jihu, kam vliv Švédů nesahal, naopak Latgalové přijali pod polským vlivem katolicismus.

Zlaté časy skončily severní válkou (1700–1721). Během ní zemřelo až 40 procent Lotyšů, částečně na mor a částečně v důsledku hladomoru. Plná polovina obyvatel Rigy pomřela. Švédsko se v důsledku prohry ve válce vzdalo svých baltských území, včetně Lotyšska, ve prospěch Ruska.[13] Další dnes lotyšské území Rusko získalo na úkor Polska roku 1772 a další pak během třetího dělení Polska (1795). Rusové z dobytého Švédského Livonska udělali nejprve Rižskou gubernii, po uchvácení Polska, roku 1796, pak Livonskou gubernii.

Pod ruskou nadvládou začalo lotyšské národní obrození.[14] Vyhraňovalo se kulturně vůči němčině, jež byla úředním jazykem, politicky pak vůči ruskému absolutismu.[15] První nacionalistickou silou se stalo mladolotyšské hnutí (Jaunlatvieši), vedené Krišjānisem Valdemārsem. Zpočátku se projevovaly i slavjanofilské tendence, než Rusové zahájili v 60. letech rusifikační politiku.[16] Mladolotyši byli zhruba od 80. let 19. století zastíněni hnutím zvaným Nový proud (Jaunā strāva), v němž vůdčí úlohu hrál Pēteris Stučka (později se přidal k bolševikům) a Rainis.[17] To již koketovalo s radikálními myšlenkami, jak sociálními, tak nacionálními.

Za ruského panování bylo Lotyšsko v popředí industrializace a odbourávání nevolnických rysů společnosti, takže ke konci 19. století představovalo jednu z nejvíce rozvinutých částí Ruského impéria. Rostoucí sociální problémy a vzrůstající nespokojenost se projevily během revoluce roku 1905, kdy Riga hrála mezi dalšími ruskými oblastmi čelnou roli.[18][19] V Lotyšsku během revoluce přitom převážily národní požadavky nad politickými a sociálními.

První světová válka zasadila Lotyšsku tvrdé rány. 500 000 Lotyšů kvůli německé ofenzivě uprchlo na východ. Velká část potravin a domů byla ruskou armádou zničena, aby nepadly do německých rukou. Někteří uprchlíci se usadili ve Vidzeme (Livonsku), ale většina pokračovala do Ruska, kde se museli usadit v primitivních podmínkách. Trpěli hladem a nemocemi. (Mnoho z těchto uprchlíků se vrátilo do Lotyšska po roce 1920, část však v Rusku zůstala. V novém bolševickém státě řada z nich dosáhla vysokých armádních a stranických postů, avšak Lotyši se posléze stali jedním z hlavních terčů Stalinových čistek v letech 1937–1938 a většina byla popravena.[20][21]) Bilance války byla děsivá. Počet obyvatel klesl z 2,55 milionu na 1,59 milionu. Lotyšsko nedosáhlo počtu obyvatel z roku 1914 už nikdy (v současnosti na jeho území žijí necelé 2 miliony lidí). Bylo zničeno 87 700 budov a 27 % orné půdy. Průmysl byl v troskách.

Brestlitevský mír mezi bolševickým Ruskem a Německem z 3. března 1918 předával Lotyšsko Němcům. Němci rychle zavedli okupační režim, který trval do 11. listopadu 1918. Během této doby se neúspěšně snažili vytvořit Spojené baltské vévodství, které by podléhalo pruskému trůnu.[22] Tento projekt (stejně jako podobné Litevské království) se však zhroutil spolu s pádem Německá říše 9. listopadu a příměřím, jež podepsalo 11. listopadu.

Lotyšsko se ocitlo v unikátní historické situaci: Rusko se ho oficiálně zřeklo a Německo se právě zhroutilo. Nadšení pro samostatný stát se rozšířilo do všech skupin obyvatel a přimělo je se konečně sjednotit. 17. listopadu 1918 tak vznikla jednotná Lidová rada (Tautas padome), která sjednotila sociální demokraty, Demokratický blok a Národní radu. Předsedou se stal pozdější první prezident Lotyšska Jānis Čakste. Lidová rada druhý den, 18. listopadu 1918, vyhlásila Lotyšskou republiku a zformovala prozatímní vládu.[23] Prvním premiérem byl Kārlis Ulmanis.

26. listopadu 1918 nový stát uznalo Německo, byť místní Němci vytvořili se zbývajícími jednotkami německého císařství Zeměbranu (Baltische Landeswehr), která se proti nově vzniklému státu postavila. Bolševické Rusko neuznalo nový stát vůbec. Několik dní po vyhlášení nezávislosti zahájilo vojenskou intervenci do Pobaltí s cílem toto území připojit k sovětskému Rusku. V Lotyšsku se mohlo opřít o Iskolat (levicové sociální demokraty), který 19. listopadu 1918 vyhlásil, že Lotyšsko se stává součástí Ruské sovětské federace. Do čela bolševické lotyšské vlády se postavil právník Pēteris Stučka. Tím začala Lotyšská osvobozenecká válka.[24] Zeměbranu Lotyši porazili v bitvě o Cēsis. S bojem proti Rusům pomohli Poláci. Spojené vojsko Poláků a Lotyšů se postavilo bolševické armádě v bitvě u Daugavpilsu, kde dosáhli drtivého vítězství.[25] Rusko bylo nuceno požádat o klid zbraní a stáhlo se z území Lotyšska.

V červnu byl podepsán mír s Německem a 11. srpna 1920 oficiálně válka skončila i s Ruskem Rižským mírem. V jeho 11. části se Rusko dokonce zavazovalo platit lotyšskému státu válečné reparace, což ilustruje, jak drtivá ruská prohra byla.

Nový stát uzavřel konkordát s Vatikánem (díky němu některé pravoslavné kostely byly předány katolíkům) a přijal pozemkovou reformu, jejímž cílem bylo rozdělit půdu německých šlechticů mezi drobné lotyšské zemědělce. A tak zatímco v roce 1897 bylo 61,2 % venkovského obyvatelstva bez půdy, v roce 1936 to bylo již jen 18 %. Němečtí šlechtici si mohli ponechat jen 50 hektarů na osobu.[26] Mnoho z nich odešlo s trpkostí do Německa. Noví vlastníci půdy (tzv. Jaunsaimnieki) se stali poté stabilní voličskou oporou Ulmanisových agrárníků, kteří byli klíčovou silou první éry republiky.

Vztah sociálních demokratů, kteří měli po válce velkou podporu, k novému státu byl rozporuplný, neužívali na svých akcích státní vlajku, nezpívali státní hymnu, nechtěli do vlády, i když mohli. To vedlo k jejich rozštěpení a marginalizaci. Jejich politika ovšem také vedla k tvorbě nestabilních koaličních vlád. Krize politická vygradovala s velkou hospodářskou krizí. Roku 1934 Ulmanis provedl státní převrat a zavedl autoritářský režim.[27] Jedním ze zdůvodnění převratu bylo, že je třeba zabránit nástupu fašistického hnutí Pērkonkrusts a provokacím baltských Němců, kteří stále více sympatizovali s německým nacismem.[28] Hlavní obětí represí byli ovšem sociální demokraté. V koncentračním táboře v Liepāje bylo internováno 95 členů Pērkonkrusts a vedle toho 369 sociálních demokratů. Následovalo též masivní zestátňování, které mělo však význam spíše nacionalistický než socialistický – pod heslem „Lotyšsko Lotyšům“ Ulmanis vyvlastňoval především podniky etnických menšin – Němců, Rusů, Židů a Litevců. Tento proces ovšem neprovázely násilné excesy.[29] V mnoha odvětvích vznikly státní monopoly.

Po vypuknutí druhé světové války bylo Lotyšsko 17. června 1940 okupováno a posléze anektováno Sovětským svazem. Během jednoho roku sovětské vlády před německou invazí byly desítky tisíc Lotyšů odvlečeny do sibiřských gulagů nebo povražděny.[30] Němečtí vojáci byli proto na začátku války poměrně značnou částí obyvatelstva vítáni jako osvoboditelé, avšak v průběhu války se obyvatelstvo z důvodu zvěrstev páchaných německou armádou postavilo proti Němcům. Nacisté a místní kolaboranti povraždili přes 60 000 lotyšských Židů, mnoho z nich při masakrech v Rumbule a v Liepāji.[31] Počáteční podporu Němců později zneužívala sovětská propaganda. Součástí Sovětského svazu jako Lotyšská sovětská socialistická republika zůstalo Lotyšsko až do rozpadu Sovětského svazu v roce 1991.

Lotyšsko, které bylo mezi světovými válkami zemědělskou zemí vyvážející potraviny do mnoha zemí Evropy, bylo během sovětské okupace přeorientováno na průmyslovou výrobu a jeho ekonomická samostatnost byla vnímána jako přežitek – země začala být integrována do sovětského ekonomického systému. Nové průmyslové podniky, či modernizované staré (například závod RVR na výrobu lokomotiv), získaly odbytiště v Sovětském svazu. Podobně docházelo také k výměně obyvatelstva i kulturních vlivů. Do Lotyšska se začaly stěhovat tisíce lidí z celého Sovětského svazu, hlavně pak Rusů. Naopak Lotyši se začali objevovat v ostatních čtrnácti republikách, tisíce kilometrů od své domoviny. Proto se velmi často také hovoří o rusifikaci Pobaltí.[32] Přestože lotyština zůstala oficiálním jazykem, byla doplněna ruštinou, která měla na úrovni svazu dominantní význam. Po Stalinově smrti roku 1953 se skupina tzv. národních komunistů vedená Eduardsem Berklavsem pokusila nové vedení SSSR přimět k získání vyššího stupně autonomie pro Lotyšsko a ochraně lotyšského jazyka, jehož pozice se rychle zhoršovala.[33] Nebyli úspěšní. V roce 1959 po Chruščovově návštěvě Lotyšska byli tzv. národní komunisté zbaveni svých funkcí a Berklavs musel Lotyšsko opustit.[34][35] Rusifikace naopak ještě zesílila. Jen v roce 1959 přišlo zhruba 400 000 osob a poměr lotyšského etnika v Lotyšsku klesl na 62 % (předválečný podíl byl asi 77 procent). V roce 1989 tvořili etničtí Lotyši v Lotyšsku již jen asi 52 % populace.

Po roce 1985 došlo v rámci perestrojky k řadě reforem, jejichž součástí bylo také zajištění ekonomické soběstačnosti jednotlivých republik. V létě 1987 lidskoprávní organizace Helsinki-86 v Rize uspořádala první velké demonstrace u Pomníku svobody.[36] Ještě v časech perestrojky bylo také založeno několik organizací, které se staly zárodkem politických stran. Mezi nimi největší význam měla Lotyšská lidová fronta (Tautas Fronte) Ivarse Godmanise.[37] Svou roli sehrály i Lotyšské hnutí za národní nezávislost (Latvijas Nacionālās Neatkarības Kustība) a Občanský kongres (Pilsoņu kongress).[38] Tyto skupiny začaly pozvolna mluvit o obnovení národní nezávislosti.

K 50. výročí paktu Molotov–Ribbentrop (23. srpna 1989) uspořádaly tyto organizace (spolu s podobnými v Litvě a Estonsku) slavnou akci – lidský řetěz, který se táhl 600 kilometrů od Tallinnu přes Rigu až do Vilniusu.[39] Nenásilná akce zvaná Baltský řetěz měla obrovský náboj. Lotyši dobře chápali, co taková akce znamená právě v takový den. Sérii podobných akcí, k nimž často docházelo na hudebních festivalech v celém Pobaltí, se někdy říká Zpívající revoluce.[40]

Kandidáti Lidové fronty získali v prvních demokratických volbách od 30. let konaných v březnu 1990 dvoutřetinovou většinu v Nejvyšší radě. Vzápětí zahájili kroky k zisku plné nezávislosti. Rada 4. května 1990 přijala prohlášení o obnovení nezávislosti, byť počítalo s přechodným obdobím. V lednu 1991 se konzervativní komunistické síly pokusily obnovit sovětskou moc s použitím násilí. Lotyšským demonstrantům se však podařilo zabránit sovětským armádním jednotkám v opětovném obsazení strategických pozic.[41] Sovětská moc byla zcela zdiskreditována a v rozkladu. 21. srpna 1991 (do jisté míry v reakci na neúspěšný pokus o převrat v Moskvě) parlament odhlasoval ukončení přechodného období, čímž obnovil lotyšskou předválečnou nezávislost.[42] Jako první uznal nový stát Island.[43] 6. září 1991 byla lotyšská nezávislost uznána Sovětským svazem, který se záhy rozpadl. Rusko ukončilo svou vojenskou přítomnost dokončením stažení vojsk v roce 1994 a uzavřením radarové stanice Skrunda-1 v roce 1998.

Jedním z prvních problémů, které nový stát musel vyřešit, byla otázka občanství. Lidová fronta původně prosazovala, aby všichni obyvatelé s trvalým pobytem měli nárok na lotyšské občanství. To se však mnohým jevilo jako riziko pro stabilitu nového demokratického systému. Občanství tak bylo uděleno jen osobám, které byly občany Lotyšska v den ztráty nezávislosti v roce 1940, a jejich potomkům. V důsledku toho většina etnicky nelotyšských obyvatel nezískala občanství. Do roku 2011 více než polovina těchto osob složila naturalizační zkoušky a lotyšské občanství obdržela, ale v roce 2015 bylo v Lotyšsku stále ještě 290 660 osob bez státní příslušnosti, což představovalo 14,1 % populace. 71 % z těchto lidí jsou etničtí Rusové, což využívá Rusko ve svých kampaních proti Lotyšsku. Bez občanství se tito obyvatelé především nemohou účastnit parlamentních voleb. Jejich děti však automaticky nárok na občanství mají.[44][45] V roce 2012 proběhlo referendum, v němž Lotyši drtivou většinou 78 procent hlasů odmítli, aby se ruština stala druhým oficiálním jazykem země.[46]

Vaira Vīķe-Freibergová se roku 1999 stala první ženskou hlavou státu v postsovětské zemi.[47]

Dalším zásadním projektem byla integrace s evropskými státy, hlavně pak vstup do EU. Do této organizace vstoupila země 1. května 2004 (viz Vstup Lotyšska do Evropské unie), ve stejném roce se také stala členem NATO.[48] Odbourání celních bariér a připojení k jednotnému hospodářskému prostoru se sice ukázalo pro lotyšské hospodářství jako velmi pozitivní krok, země měla po řadu let nejvyšší hospodářský růst v EU, dopadla na ni ale velmi těžce hospodářská krize z přelomu let 2008 a 2009, kdy se země dostala do velkých potíží a mluvilo se i o státním bankrotu.[49][50] Zhruba v roce 2012 se ale ekonomika vzpamatovala, země obnovila nejvyšší růst v EU a splatila své dluhy.[51] K 1. lednu 2014 Lotyšsko přijalo evropskou měnu euro.[52] 1. července 2016 se stalo členem Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).[53]