Homo luzonensis (umělecká rekonstrukce)

Doklady o přítomnosti člověka vzpřímeného na Filipínách jsou i 700 tisíc let staré.[1][2] Malý počet kostí z jeskyně Callao dokazuje existenci jinde neznámého lidského druhu zvaného homo luzonensis, který žil asi před 50 000 až 67 000 lety.[3] Příchod lidí moderního typu se předpokládá někdy v období 45 000-35 000 let př. n. l., jak dokazují nálezy z jeskyně Tabon.[4] Šlo o lidi migrující z Afriky, kteří využili dnes již potopené pevniny Sundaland a Sahul. Tak vzniklo původní, negritské osídlení ostrovů. Někteří Negrité na Filipínách mají ve svých genomech příměs denisovanů.[5] Příchod lidí mluvících austronéskými jazyky se předpokládá kolem roku 2200 př. n. l. Dorazili z Tchaj-wanu.[6]

Okolo roku 1000 př. n. l. je patrná již značná stratifikace společnosti. Příbřežní kmeny, užívající tradiční loďky balangay, byly nejdynamičtější a zprostředkovávaly kulturní novinky. Mezi 4.–8. stoletím navázaly kontakt s Malajským poloostrovem a východní Asií.[7] Oblast na Malajském poloostrově byla od 10. století pod silným indickým kulturním vlivem a odtud se také na Filipíny rozšířil buddhismus a hinduismus. Pravděpodobně z Malajského poloostrova se na Filipíny dostalo i první písmo – kawi. Před příchodem Evropanů se nicméně nevytvořil žádný větší centralizovaný stát. Nejvýznamnějšími státními útvary byla království Maynila a Tondo, Suluský sultanát a konfederace Madyaas.[8] V jejich čele stáli lokální vůdci, rádžové (vesničtí předáci se nazývali datu). V 15. století se začal hlavně z Bruneje šířit na jih ostrovů islám (Suluské ostrovy, Mindanao).[9]

Španělská nadvláda  Zabití Fernão de Magalhãese domorodci José Rizal

V roce 1521 při své cestě kolem světa objevil ostrovy Fernão de Magalhães (portugalský velitel ve španělských službách).[10] Nakonec byl zabit jedním z datuů, který se jmenoval Lapu-Lapu.[11][12][13]

Přestože díky Zaragozské smlouvě z roku 1529 území náleželo do sféry vlivu Portugalska, nechal španělský král Filip II. toto souostroví kolonizovat a definitivně jej získal pro Španělsko, přičemž právě po něm bylo pojmenováno názvem Filipíny. Kolonizaci zahájil Miguel López de Legazpi, který za tím účelem připlul z Mexika.[14] V roce 1565 se Filipíny staly španělskou kolonií Španělská Východní Indie (spolu s Marianami a Karolínami). Roku 1571 Španělé ostrovy plně ovládli (pouze převážně muslimské Mindanao nebylo Španěly nikdy plně ovládnuto) a založili město Manilu, v současnosti hlavní město. Španělská kolonizace se také vyznačovala silným christianizačním úsilím.[15] Pokřesťanštění nenarazilo na výraznější odpor, patrně kvůli náboženské nehomogenitě před kolonizací. Španělům Manila sloužila i jako základna pro obchod s Čínou či Japonskem a tzv. "flotil pokladů".[16] Pojem manilská galeona se stal proslaveným.[17] Španělé však nikdy na Filipínách nezřídili místokrálovství, kolonie byla řízena z Mexika (z Místokrálovství Nové Španělsko), později z Madridu.

Nizozemci se pokusili roku 1646 Filipíny dobýt, ale neúspěšně. Britský pokus z roku 1762 byl již úspěšnější, Manila byla Brity dva roky okupována, ale Pařížská smlouva ji vrátila do španělských rukou.[18] Nicméně sami Španělé kolonizaci Filipín často hodnotili jako neúspěšnou, kolonie byla nevýdělečná.

Až ve 2. polovině 19. století začala velkorysá výstavba železnice, roku 1851 byla založena první banka, záhy vznikla místní měna (filipínské peso), roku 1863 zavedli Španělé na Filipínách bezplatné školství. Podle většiny historiků reformy z druhé poloviny 19. století udělaly z Filipín druhou nejbohatší a nejlépe fungující zemi regionu, hned za Japonskem. Rozvoj však paradoxně přinesl i první generaci filipínských nacionalistů a intelektuálů.[19] A s nimi snahy místních obyvatel o získání nezávislosti.

První povstání v roce 1872 bylo neúspěšné. Dalo vzejít vlivné skupině emigrantů, která byla nazývána propagandistické hnutí, k níž patřili zejména Marcelo H. del Pilar a José Rizal.[20] Roku 1896 se ještě o něco radikálnější nacionální síly z hnutí Katipunan odhodlaly k další konfrontaci známé jako filipínská revoluce, jejímiž vůdci byli hlavně Andrés Bonifacio a Emilio Aguinaldo.[21][22] Básník José Rizal se sice spiknutí neúčastnil, nicméně španělské úřady ho jako nejznámějšího rebela zatkly a popravily.[23][24] Tím z něj učinily silný symbol, dodnes je na Filipínách uctíván jako největší národní hrdina (mj. si dopisoval se středoškolským profesorem Ferdinandem Blumentrittem, pocházejícím z Prahy a působícím v Litoměřicích. To byl první nejen český, ale i světový filipinista[25]).

Americká nadvláda  Postup amerických vojáků a politiků ve filipínské otázce vzbuzoval kritiku i ve Spojených státech

Do průběhu revoluce zasáhla roku 1898 španělsko-americká válka. Američané, snažící se Španěly oslabit, filipínský odboj podpořili. Admirál George Dewey po bitvě v Manilské zátoce vytlačil Španěly z hlavního města.[26] Povstání zvítězilo, vznikla tzv. filipínská první republika a Filipíny se tak staly, byť jen na chvíli, první demokracií v Asii.[27]

Američané však nakonec území anektovali a po filipínsko-americké válce se v roce 1901 Filipíny staly kolonií Spojených států amerických.[28] Během filipínsko-americké války zemřelo 250 000 až milion filipínských civilistů, přičemž Filipíny tehdy měly 7 milionů obyvatel.[29][30][31] Vlády se tak roku 1901 ujala Americká správa Filipín. Vládla až do roku 1935.

V roce 1916 byla Filipínám udělena tzv. omezená autonomie. Roku 1934 byl domluven desetiletý přechodný stav, během něhož se měly Filipíny připravit na nezávislost a byl jim udělen statut dominia, podobný dnešnímu Portoriku. Vzniklo tak tzv. Filipínské společenství. Získalo i vlastního prezidenta, jímž se stal Manuel Quezon. Ten mj. nechal kodifikovat filipínštinu jako národní jazyk, na bázi tagalogštiny. Proces přechodu k nezávislosti ale přerušila válka. Na jejím počátku byly Filipíny obsazeny Japonci.[32] Na Filipínách nechali vyhlásit republiku (filipínská druhá republika) a do jejího čela postavili José P. Laurela.[33] Filipínci to ale neakceptovali, chápali dobře, že republika je jen loutkovým státem, a vedli po celou válku tuhý odboj partyzánského charakteru. Japonci se na Filipínách dopustili několika válečných zločinů, jako byl bataanský pochod smrti nebo manilský masakr.[34][35]

Na konci války Japonci kontrolovali již jen dvanáct ze 42 filipínských provincií. Některé odbojové skupiny si ovšem osvojily komunistickou ideologii a po válce se staly nebezpečné i filipínské vládě, k takovým patřila zejména skupina Hukbalahap, která operovala na Luzonu. V roce 1944 zahájili Američané znovudobývání Filipín. Během bitvy o Manilu roku 1945 zahynul velký počet vojáků a přes 100 000 filipínských civilistů.[36] Odhaduje se, že během japonské okupace zemřel alespoň jeden z 20 Filipínců.[37]

Nezávislost  Ferdinand Marcos vládl Filipínám 21 let (1965–1986)

Roku 1946 získala země nezávislost. Prvním prezidentem nezávislých Filipín byl Manuel Roxas. Bojem proti komunistickým partyzánům si získal velkou popularitu ministr obrany Ramon Magsaysay. Vynesla mu roku 1953 vítězství v prezidentských volbách. Magsaysay poté sáhl k razantním reformám, z nichž nejvýznamnější byla pozemková reforma.[38] Ta měla primárně přidělit půdu nemajetným rolníkům, avšak skrýval se v ní i náboženský útok – reforma měla přesunout katolíky ze severu na jih a rozředit tak tamější muslimskou majoritu. To zvýšilo náboženské napětí.

V letech 1966–1986 diktátorsky vládl prezident Ferdinand Marcos podporovaný Spojenými státy.[39][40] Marcos byl zpočátku velmi úspěšným prezidentem. Započal masivní výstavbu silnic a škol a dokázal vybrat mnohem více daní než jeho předchůdci. Díky tomu se roku 1969 stal prvním filipínským prezidentem, kterého Filipínci zvolili na druhé funkční období. V něm ale počal čelit dvěma zásadním nebezpečím. Jednak posilování komunistické strany (jež nesla název Nová lidová strana) a separatistickému muslimskému hnutí na Mindanau. Marcos se tak rozhodl pro diktaturu. Spouštěčem byl teroristický bombový útok během zasedání senátu roku 1971. Protesty sice Marcose donutily demokracii nakrátko obnovit, ale od 23. září 1972, kdy vyhlásil stanné právo, fungovala diktatura nepřetržitě po příštích čtrnáct let, přestože v roce 1981 bylo stanné právo zrušeno.

 Corazon Aquinová se stává prezidentkou roku 1986, filipínská demokracie je obnovena

Marcosův politický konec začal roku 1983.[41] Tehdy byl po příletu z exilu na letišti v Manile zavražděn opoziční politik Benigno Aquino ml.[42] Následná vlna protestů přiměla Marcose vyhlásit nové prezidentské volby, kterými chtěl upevnit svou legitimitu (zmanipulované volby pořádal již předtím). Postavila se proti němu vdova po zavražděném, Corazon Aquinová. I tentokrát Marcosem kontrolovaná volební komise prohlásila vítězem voleb jeho, opoziční orgány však prohlásily za vítěze Aquinovou. Když vítězství Marcose odmítli uznat i někteří z jeho ministrů a ulice filipínských měst zaplnily tisíce protestujících, odešel Marcos do exilu.[43][44] Prezidentkou se roku 1986 stala Aquinová a filipínská demokracie chytla druhý dech.

Po Marcosově svržení jsou voleni prezidenti jako držitelé výkonné moci. Již dvakrát to byly ženy (Corazon Aquinová a Gloria Macapagal-Arroyová). Násilné střety na druhém největším filipínském ostrově Mindanao mezi vládními jednotkami a muslimskými povstalci z Fronty islámského osvobození Morů (MILF) však nikdo nedokázal zastavit. Od 70. let si vyžádaly přibližně 150 tisíc lidských životů.[45] V roce 2001 byl prezident Joseph Estrada, jako první asijský politik v historii, zbaven funkce senátním tribunálem kvůli korupci, během souběžných masových protestů.[46] V roce 2016 prezident Rodrigo Duterte rozpoutal válku proti drogám, při které bylo zabito více než 12 000 údajných pašeráků a uživatelů drog.[47]