鎖国 ( Sakoku )
Sakoku (鎖国, doslova „uzamčená země“) byla politika izolace japonského šógunátu Tokugawa uplatňovaná po více než 250 let během tvz. období Edo (1603 až 1868). Diplomatické nebo obchodní vztahy Japonska s ostatními zeměmi byly tou dobou zásadně omezeny a téměř všichni příslušníci jiných národů měli do Japonska zakázaný vstup. Běžní Japonci měli zároveň zakázáno Japonsko opustit. Opatření bylo přijato šógunátní vládou (bakufu) za šóguna Iemicu Tokugawy, bylo definováno řadou ediktů vydaných mezi lety 1633 a 1639.
Samotný pojem Sakoku pochází z rukopisu Sakoku-ron (鎖国論) japonského astronoma a překladatele Šizukiho Tadaa z roku 1801. Šizuki tento pojem vymyslel, když překládal dílo německého cestovatele Engelberta Kämpfera ze 17. století. Kämpfer japonskou izolační politiku ve svém díle ("Pojednání o japonské politice izolační politice") otištěném v roce 1712 obhajoval jako nežádoucí, ale legitimní reakci na agresivní invazi do Portugalska v 16. a na počátku 17. století. Šizukiho překlad se setkal s velkým zájmem, byl mnohokrát opsán, ale tištěné vydání z roku 1850 bylo okamžitě zakázáno.
Období Sakoku předcházelo, co se regulací týče, velmi liberální období a široce rozšířené pirátství. Japonští obchodníci cestovali (lodě s červenou pečetí) po Asii a zvětšovalo se množství cizinců žijících v Japonsku. Částečně se jednalo o misionáře, částečně o piráty.
Sakoku neznamenalo úplnou izolaci země. Jednalo se spíše o přísný systém regulace obchodu a mezinárodních vztahů šógunátem. Pokračovala poměrně intenzivní obchodní výměna s Čínou (přes přístav v Nagasaki), dokonce zůstala zachována i rezidenční oblast pro čínské obchodníky a námořníky. Jedinými Evropany, kteří měli do Japonska povolený vstup, byli Holanďané prostřednictvím vlastní faktorie v Dedžimě a v Nagasaki. Nové informace z oblasti medicíny, techniky nebo jiných vědeckých oborů se do Japonska dostávaly prostřednictvím tzv. holandských studií (Ragnaku). V holandské faktorii tehdy působilo několik velmi kvalifikovaných lékařů, jako byli Caspar Schamberger, Engelbert Kämpfer, Carl Peter Thunberg a Philipp Franz von Siebold, a vzdělaných vedoucích faktorie, jako byli Andreas Cleyer, Isaac Titsingh, Jan Cock Blomhoff a Hendrik Doeff. Faktorie se tak stala jedinou branou pro vstup západních poznatků do Japonska.
Obchodní aktivity s Koreou byly omezeny na oblast Cušima (dnes součást prefektury Nagasaki) a na enklávu Waegwan (dnes součástí Busanu). I obchodní vztahy s Ainy byly omezeny, a to na provincii Macumae na ostrově Hokkaidó. Obchod s královstvím Rjúkjú byl zase povolen pouze v provincii Sacuma (dnes prefektura Kagošima).
Číst dálSakoku (鎖国, doslova „uzamčená země“) byla politika izolace japonského šógunátu Tokugawa uplatňovaná po více než 250 let během tvz. období Edo (1603 až 1868). Diplomatické nebo obchodní vztahy Japonska s ostatními zeměmi byly tou dobou zásadně omezeny a téměř všichni příslušníci jiných národů měli do Japonska zakázaný vstup. Běžní Japonci měli zároveň zakázáno Japonsko opustit. Opatření bylo přijato šógunátní vládou (bakufu) za šóguna Iemicu Tokugawy, bylo definováno řadou ediktů vydaných mezi lety 1633 a 1639.
Samotný pojem Sakoku pochází z rukopisu Sakoku-ron (鎖国論) japonského astronoma a překladatele Šizukiho Tadaa z roku 1801. Šizuki tento pojem vymyslel, když překládal dílo německého cestovatele Engelberta Kämpfera ze 17. století. Kämpfer japonskou izolační politiku ve svém díle ("Pojednání o japonské politice izolační politice") otištěném v roce 1712 obhajoval jako nežádoucí, ale legitimní reakci na agresivní invazi do Portugalska v 16. a na počátku 17. století. Šizukiho překlad se setkal s velkým zájmem, byl mnohokrát opsán, ale tištěné vydání z roku 1850 bylo okamžitě zakázáno.
Období Sakoku předcházelo, co se regulací týče, velmi liberální období a široce rozšířené pirátství. Japonští obchodníci cestovali (lodě s červenou pečetí) po Asii a zvětšovalo se množství cizinců žijících v Japonsku. Částečně se jednalo o misionáře, částečně o piráty.
Sakoku neznamenalo úplnou izolaci země. Jednalo se spíše o přísný systém regulace obchodu a mezinárodních vztahů šógunátem. Pokračovala poměrně intenzivní obchodní výměna s Čínou (přes přístav v Nagasaki), dokonce zůstala zachována i rezidenční oblast pro čínské obchodníky a námořníky. Jedinými Evropany, kteří měli do Japonska povolený vstup, byli Holanďané prostřednictvím vlastní faktorie v Dedžimě a v Nagasaki. Nové informace z oblasti medicíny, techniky nebo jiných vědeckých oborů se do Japonska dostávaly prostřednictvím tzv. holandských studií (Ragnaku). V holandské faktorii tehdy působilo několik velmi kvalifikovaných lékařů, jako byli Caspar Schamberger, Engelbert Kämpfer, Carl Peter Thunberg a Philipp Franz von Siebold, a vzdělaných vedoucích faktorie, jako byli Andreas Cleyer, Isaac Titsingh, Jan Cock Blomhoff a Hendrik Doeff. Faktorie se tak stala jedinou branou pro vstup západních poznatků do Japonska.
Obchodní aktivity s Koreou byly omezeny na oblast Cušima (dnes součást prefektury Nagasaki) a na enklávu Waegwan (dnes součástí Busanu). I obchodní vztahy s Ainy byly omezeny, a to na provincii Macumae na ostrově Hokkaidó. Obchod s královstvím Rjúkjú byl zase povolen pouze v provincii Sacuma (dnes prefektura Kagošima).
Uzavření Japonska souviselo s tehdy šířícím se křesťanstvím, jako důsledek různých misionářských aktivit (např. František Xaverský). Šógunát si spojoval veškerou západní portugalskou a španělskou kulturu a obchod s křesťanskými misionáři jako součást politiky kulturní dominance a kolonizace asijských zemí. Obchodníci z protestantské Anglie a Holandska misionářskou činnost nepodnikali, respektive dle šógunátu bylo při kontaktu s nimi možné oddělit obchod a náboženství.
