Osmanská říše

Osmanská říše (zastarale též Otomanská říše, turecky Osmanlı İmparatorluğu nebo Osmanlı Devleti, možno psát i malé písmeno), oficiálně Vznešený osmanský stát (دولت عالیه عثمانیه, turecky Devlet-i ʿAlīye-i ʿOsmānīye), v Západní Evropě také známá jako „Turecká říše“ (nebo jednoduše Turecko) byla jedna z největších a nejmocnějších říší v prostoru při Středozemním moři. Říše existovala v letech 1299–1922 a během této doby zahrnovala oblasti Malé Asie, Balkánu, Černomoří, Blízkého a Středního východu a severní Afriky. Založena byla na konci 13. století v severozápadní Anatolii ve městě Söğüt (dnešní provincie Bilecik) oghuzským kmenovým vůdcem Osmanem I. Po roce 1354 se Osmani dostali do Evropy a s dobytím Balkánu byly osmanské beyliky přeměněny na transkontinentální impérium. Osmani ukončili existenci Byzantské říše v roce 1453 pádem Konstantinopole za vlády Mehmeda Dobyvatele.

Říše měla od 16. století zcela islámský charakter Božího státu, ve kterém již od počátku vládli sultáni dynastie Osmanů. Během 16. a 17. století, na vrcholu své moci pod vládou Sulejmana I., byla Osmanská říše mnohonárodnostní, mnohojazyčná říše, která ovládala většinu jihovýchodní Evropy, části střední Evropy, západní Asie, části východní Evropy a severní Afriky a také Africký roh. Na počátku 17. století se říše skládala z 32 provincií a četných vazalských států. Některé z nich byly později absorbovány do Osmanské říše, zatímco jiným se v průběhu staletí dostalo různých stupňů autonomie.

Díky své poloze byla Osmanská říše spojnicí mezi evropským a asijským kontinentem. S Konstantinopolí jako hlavním městem a kontrolou zemí podél Středozemního moře byla osmanská říše po dobu šesti století v centru interakcí mezi východním a západním světem. Zatímco v říši panoval názor, že po smrti Sulejmana vstoupila do období úpadku, není tento názor většinou akademických historiků podporován. Říše si v průběhu 17. a 18. století nadále udržovala pružnou a silnou ekonomiku, společnost a armádu. Během dlouhého období míru v letech 1740 až 1768 však osmanský vojenský systém zaostával za svými evropskými soupeři – Rakouskem a Ruskem. Osmani následně koncem 18. a počátkem 19. století utrpěli těžké vojenské porážky, což je podnítilo k zahájení komplexního procesu reforem a modernizace, známých jako Tanzimat. Během devatenáctého století se osmanský stát, i přes další územní ztráty, zejména na Balkáně, kde se objevilo několik nových států, stal mnohem silnějším a organizovanějším. Osmanská říše uzavřela na počátku 20. století spojenectví s Německem, od čehož si slibovala, že unikne diplomatické izolaci, která přispěla k nedávným územním ztrátám, a tak vstoupila do první světové války na straně Ústředních mocností. Zatímco se Říše během konfliktu do značné míry držela, bojovala vnitřními nepokoji, zejména s Arabskou revoltou v arabských provinciích. V tomto období také páchala brutální zvěrstva proti Arménům, Asyřanům a pontským Řekům.

Porážka říše a následná okupace části jejího území spojeneckými silami po skončení první světové války vedla k jejímu rozdělení a ztrátě jejího území na Středním východě, které bylo rozděleno mezi Spojené království a Francii. Pro Turecko úspěšná válka za nezávislost proti okupačním silám vedla ke vzniku Turecké republiky v srdci malé Asie a ke zrušení osmanské monarchie.