Indiánka z kmene Arauaků

Před rokem 1492 obývaly Kubu indiánské kmeny Sibonejů, Taínů, Karibů a dalších. Ti během španělské kolonizace z velké části vymřeli na infekční nemoci zavlečené z Evropy, jako byly neštovice, nebo se smísili se španělskými dobyvateli a dnes již původní populace na ostrově neexistují.[1]

Španělská kolonizace

V roce 1492 Kubu objevil Kryštof Kolumbus, který také prozkoumal pobřeží ostrova, jejž pojmenoval Juana. V roce 1511 vznikla na východě ostrova v oblasti Baracoa první španělská kolonie pod vedením Diega Velázqueze. Kuba zůstala španělskou kolonií po následujících 400 let (jako Generální kapitanát Kuba). Roku 1512 byl v oblasti dnešního města Yara Španěly umučen Hathuey, náčelník Taínů, který proti dobyvatelům vedl guerrilovou válku. Později byl prohlášen za národního hrdinu Kuby.

Otroctví, ve kterém černošští obyvatelé ostrova žili, bylo zrušeno roku 1886. Nezávislost na Španělsku byla vyhlášena 10. října 1868; vedla však k dlouhé válce a plné nezávislosti se země dočkala až později.

V roce 1898 proběhla španělsko-americká válka, ve které Španělsko ztratilo vládu nad Kubou, Portorikem a Španělskou východní Indií. Nakrátko pak byla pod správou USA. Nezávislá Kuba byla vyhlášena 20. května 1902. USA si jako podmínku stažení svých vojsk udržely v pronájmu vojenskou základnu Guantánamo a zátoku Bahía Honda na druhé straně ostrova. Té se však později vzdaly na oplátku za rozšíření základny v Guantánamu.

Kubánská republika Fulgencio Batista, ze seržanta diktátorem  Fulgencio Batista (1952)

V roce 1933 se k moci dostal seržant Fulgencio Batista y Zaldívar, který v zemi zavedl nejdříve relativně otevřenou vládu. Kubu v různých podobách kontroloval v letech 1933–1944 a poté opět v období 1952–1959.

V období své první vlády Batista prosadil řadu sociálně laděných zákonů a byl znám dobrou spoluprací s odbory. Za druhé světové války vyhlásil válku Japonsku, Německu a Itálii, válečných operací se však Kuba přímo neúčastnila. V roce 1943 uspořádal v zemi svobodné volby, ve kterých zvítězil nastávající prezident Ramón Grau. Batista žil následujících osm let v USA, domácí politiky se však účastnil na dálku, a dokonce byl zvolen senátorem „v nepřítomnosti“.

 Chudinský slum v Havaně hned vedle reklamy na kasino a baseballového stadionu, 1954

Po návratu na Kubu v roce 1952 se Batista rozhodl kandidovat na prezidenta. Před volbami však bylo jasné, že skončí až na 3. místě. Rozhodl se proto jednat. Dne 10. března 1952 se zmocnil vlády v zemi vojenským pučem. Jeho následující vláda se již projevovala korupcí, policejní brutalitou, překaženými volbami v roce 1954 a zhoršující se ekonomickou situací. Havana se stala známým centrem gamblerů, prostituce a americké mafie.

 Fidel Castro byl zatčen po útoku na kasárna Moncada

V této atmosféře vznikala v zemi nejrůznější hnutí směřující ke svržení režimu a požadující svobodné volby. Jedním z nich byla i skupina kolem jistého Fidela Castra, syna statkáře z východu Kuby a člena Ortodoxní strany. Tato skupina uskutečnila dne 26. července 1953 známý útok na kasárna Moncada. Castro byl po útoku zatčen, odsouzen a spolu s bratrem Raúlem a dalšími členy hnutí uvězněn na Ostrově borovic (Isla de los Pinos, nyní Ostrov mládeže neboli Isla de la Juventud). Přestože byl tedy útok neúspěšný, Fidela Castra, který se v té době marně snažil prosadit i jinde, zmedializoval. Později po něm Castro pojmenoval své Hnutí 26. července, což byl základ budoucí nové Komunistické strany Kuby. Po hlasování v kubánském parlamentu o amnestii byli bratři Castrovi v roce 1956 propuštěni na svobodu. Poté se Castro obával o svůj život, odcestoval proto do Mexika, kde sestavil a vycvičil jednotku, která se jednoho dne měla vylodit na Kubě.

Přestože ke konci své vlády byl již Batista široce nenáviděný diktátor, Kuba byla v období jeho vlády jednou z nejbohatších zemí Latinské Ameriky. Míra gramotnosti obyvatelstva dosahovala těsně před jeho pádem necelých 80 %, a byla tedy vyšší než ve Španělsku té doby.[zdroj?]

Kubánská revoluce a období socialismu  Fidel Castro s vesničany během revoluce

Dne 2. prosince 1956 připlul do země Fidel Castro na známé jachtě Granma (Babička), s cílem vyvolat revoluci proti režimu Fulgencia Batisty. Po vylodění na východě ostrova (Oriente) v zemi postupně vypukla tzv. Kubánská revoluce, která skončila o dva roky později, v lednu 1959, vítězstvím revolucionářů.

Fidel Castro vstoupil do Havany triumfálně 8. ledna 1959 s příslibem brzkých svobodných voleb. Ty se však již nikdy nekonaly. Castrovi nejbližší spolupracovníci Ernesto Guevara a jeho bratr Raúl Castro byli již tehdy přesvědčenými marxisty, přičemž Raúl byl členem levého křídla místní strany PSP[2], původní komunistické strany Kuby. Již v roce 1959 tak začaly první protesty proti vlivu komunismu na ostrově.[3] Samotný Batista uprchl dne 31. 12. 1958 ze země.

Po revoluci nastal rychlý exodus obyvatel z Kuby, který pokračoval ještě v 60. letech, doprovázený zatýkáními a masovými popravami. Proti prokomunistickému vývoji revoluce zahájily tisícovky Kubánců proticastrovské povstání v Sierra Escambray[4], na které Castro reagoval masovým vystěhováváním obyvatel do oblasti Pinar del Río, aby jim znemožnil podporovat povstalce. Po revoluci bylo více než 100 000 obyvatel zatčeno a zavřeno do vězení z Batistovy doby. Ta však kapacitně nedostačovala, proto jako věznice musely tehdy sloužit i některé stadiony.

Koncentrace moci v rukou Fidela Castra  Camilo Cienfuegos s Fidelem Castrem v baseballovém dresu Barbudos Jeden z hlavních vůdců revoluce, comandante Huber Matos, žije po 20 letech věznění v exilu v Miami

V čele revolučních jednotek stáli tzv. vousáči – „barbudos“, kteří se zapřisáhli, že se neoholí až do vítězství revoluce. Tyto osobnosti se poté staly vedoucími představiteli porevoluční Kuby. Mezi hlavní vojenské vůdce jednotek (comandante) tedy patřil mj. Frank País, Fidel Castro, Huber Matos, Rolando Cubela, Camilo Cienfuegos a Ernesto Guevara zvaný Che. Jejich osudy byly rozmanité, avšak až na bratry Castrovi téměř vždy tragické.

Frank País byl zavražděn na počátku revoluce v roce 1957 Batistovou policií. Huber Matos podal demisi již v říjnu 1959, tedy krátce po vítězství. Demisi zdůvodnil nejdříve osobně Fidelu Castrovi nesouhlasem s komunistickým směřováním země, byl však odmítnut. Poté ji zopakoval i ve zdvořilém dopise.[5] Byl proto zatčen a odsouzen k dvaceti letům vězení, které si až do roku 1979 odsloužil. Po jejich vypršení emigroval do USA. Zatčením „zrádce“ byl pověřen oblíbený Camilo Cienfuegos,[5] který sám projevil jisté překvapení nad tímto postupem bratrů Castrových. Jen několik týdnů poté jeho letadlo zmizelo z radarů při jednom z přeletů Kuby a jeho tělo nebylo nikdy objeveno. Che Guevarův odjezd z Kuby a problematický vztah ke stále dominantnějšímu Fidelu Castrovi je dosud středem dohadů. Guevara byl popraven v Bolívii při dalším z jeho pokusů o světovou revoluci. Rolando Cubela byl zatčen v roce 1966 po obvinění z plánu zavraždit Fidela Castra a odsouzen k trestu smrti. Ten se však neuskutečnil. Cubela žije v exilu v Madridu.

Likvidace všech politických stran

Původní Komunistická strana Kuby nebyla na počátku revoluce hlavní složkou revolučního hnutí. V té době již nesla nové jméno – Lidová socialistická strana (PSP) – a angažovala se spíše směrem k demokratickým změnám. Někteří její členové se však v hnutí a následných bojích angažovali (především Raúl Castro a Blas Roca, otec pozdějšího disidenta Vladimira Rocy, a další). Současná KSK proto není její přímou následovnicí, ale vyvinula se především z Castrova Hnutí 26. července, které pohltilo další revoluční organizace do tzv. ORI – Sloučené revoluční organizace. Do ORI vstoupila i původní historická komunistická strana PSP. Sjednocená strana ORI se poté transformovala v PURSC (Sjednocená strana kubánské socialistické revoluce) a následně se v roce 1965 přejmenovala na novou Komunistickou stranu Kuby (KSK). Ta měla od počátku šestičlenný sekretariát (F. Castro, R. Castro, O. Dorticos, C. R. Rodríguez, Blas Roca a Faure Chomón).

Všechny ostatní politické strany byly na Kubě zakázány a v roce 1961 mohl Fidel Castro světu veřejně potvrdit to, co dosud neprohlašoval, tj. že revoluce na Kubě byla revolucí socialistickou. Fidel toto pronesl při uctění památky těch, kteří zemřeli na následky bombardování při útoku v Zátoce sviní.

Prezidentem země byl po rezignaci Manuela Urrutii krátce po revoluci zvolen Osvaldo Dorticós Torrado, který tuto funkci vykonával do konce roku 1976. Fidel Castro vedl první porevoluční vládu.

1961: Invaze v Zátoce sviní  V roce 1961 byla pod vedením CIA podniknuta neúspěšná invaze na Kubu v zátoce Sviní Tank T-34 z bojů v Playa Girón

Fidel Castro neměl v té době v úmyslu rozkol se Spojenými státy, jeho cílem pouze bylo, vymanit se z jednostranné ekonomické závislosti na výrobě cukru, z ekonomické závislosti na USA (které v té době např. kontrolovaly 40 % produkce cukru a těžbu veškerého nerostného bohatství Kuby). Výsledek jeho politiky byl však pravým opakem – totální závislost na výrobě cukru, dolech a RVHP.

Narůstající podpora Kuby ze strany socialistických zemí, především Sovětského svazu a Československa, byla v USA vnímána velmi negativně. Podepsaná hospodářská dohoda se SSSR znamenala příliv subvencovaného zboží na Kubu, a to včetně ropy, kterou však americké rafinérie odmítly na Kubě zpracovávat. Vyhrocenou situaci řešil Castro jejich znárodněním, které se později rozšířilo i na banky, podniky a jiné sektory. V reakci na znárodnění majetku amerických firem na Kubě v srpnu 1960 vyhlásily USA v říjnu téhož roku embargo na vývoz amerických výrobků na Kubu, které dále posílily v únoru 1962.

Další ránu vztahům mezi Kubou a USA zasadilo ozbrojené vylodění exilových Kubánců, původně podporované CIA, v Zátoce sviní v dubnu 1961. CIA je během vlády prezidenta Eisenhowera také valnou měrou vyzbrojila. Přípravy na invazi však byly narušeny volbami v USA – nový prezident Kennedy původně přislíbenou rozsáhlejší pomoc odmítl.

Započatá invaze na Kubu proto proběhla v situaci, kdy poblíž ostrova čekala letadlová loď a výsadkové jednotky, kterým ale Kennedy neudělil povolení k akci. Invaze se tak konala provizorně bez přislíbené letecké podpory. Kubánská vojska naopak již tehdy při střetu na ostrově masivně využívala sovětské a československé zbraně a invazi během tří dnů překonala. Pokus o svržení režimu na Kubě tedy skončil neúspěšně.[6][7] Československé zbraně z té doby nalezneme i v muzeu na pláži Girón.

 Che Guevara a Fidel Castro v roce 19611962: Kubánská krize

Poté co USA rozmístily rakety středního doletu Jupiter vyzbrojené jadernými hlavicemi v Turecku a Itálii a Fidel Castro požádal SSSR o ochranu před americkou agresí, rozhodlo sovětské vedení v čele s Nikitou Chruščovem o tajném rozmístění jaderných raket na Kubě. Na leteckých snímcích pořízených americkou CIA dne 16. října 1962 bylo zjištěno, že Kubánci staví odpalovací rampy pro rakety. Dne 18. října se americký prezident John Fitzgerald Kennedy dozvěděl, že k ostrovu již míří sovětský konvoj právě s takovýmito raketami. Po zvážení možných reakcí — mj. invaze na Kubu, nebo bombardování odpalovacích ramp — se USA rozhodly vyhlásit 22. října námořní blokádu Kuby. Hned následující den změnily sovětské konvoje směr a 26. října 1962 Nikita S. Chruščov oficiálně oznámil, že SSSR stáhne své rakety, a to pod kontrolou OSN, pokud se USA zavážou neprovést invazi na Kubu a stáhnout rakety středního doletu z Turecka. Touto dohodou byla dne 28. října 1962 hrozící jaderná krize ukončena a USA se zavázaly, že nepodniknou ani nepodpoří žádné vojenské akce vedoucí ke svržení diktátorského režimu rodiny Castrů.[8]

Cizí války: Bolívie, Kongo, Angola, Venezuela a Etiopie

Koncem 60. let se Kuba pokusila naplnit Che Guevarovo heslo „Jeden, dva i více Vietnamů“ a vyvolat či podpořit revoluce v rozvojovém světě. V letech 1967–1969 byly expediční síly vyslány do válkou rozvráceného Konga, kde se poprvé na scéně objevil i později popravený generál Ochoa. Ten se později angažoval i při tajných a prohraných misích do Venezuely.

Po popravě Che Guevary v Bolívii v roce 1967 se v polovině 70. let pokusily Spojené státy zlepšit vztahy s Kubou. Jednání, vzniklá z podnětu amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera, však ztroskotala v roce 1976 v důsledku výrazné vojenské angažovanosti Castrovy vlády během angolské občanské války. Účast několika tisíc kubánských vojáků v tomto konfliktu na přelomu let 1975–1976 totiž Američané nemohli přijmout.[9][10]

V roce 1977 byly kubánské expediční síly generála Ochoy vyslány do Etiopie pod velením sovětského generála Petrova s cílem bojovat proti somálským rebelům.

 Kuba v 80. letech pomáhala etiopským komunistům v boji proti separatistům z Eritreje, která roku 1993 získala nezávislost1980: Exodus z přístavu Mariel

Celkově špatná situace na Kubě se ještě prudce zhoršila ekonomickou krizí na konci 70. let. Ta vyvolala zájem obyvatel země o „hlasování nohama“, kdy jich začala velká skupina v dubnu 1980 masově žádat o politický azyl na peruánském velvyslanectví v Havaně.[11] Situace postupně gradovala, až počet žádostí dosahoval přibližně deset tisíc. Tito Kubánci obývali veškeré volné prostory ambasády.

Za této situace, nikoliv nepodobné exodu Němců v roce 1989 z Prahy, byl Fidel Castro nucen umožnit volný odjezd všem, kteří o něj budou mít zájem. Exodus skončil v říjnu 1980 poté, co ze země prostřednictvím přístavu Mariel uprchlo více než 125 000 obyvatel.[12]

1989: Proces s generálem Ochoou

V rámci vnitřní politiky Castrova režimu byl důležitou událostí soudní proces s generálem Arnaldem Ochoou a s dalšími vysokými funkcionáři v roce 1989 – ti byli obviněni z pašování drog a z korupce. V červenci 1989 byl Ochoa spolu se třemi dalšími obviněnými na základě rozhodnutí soudu zastřelen. Generál Ochoa byl přitom oblíbeným členem ústředního výboru komunistické strany a požíval rostoucího vlivu. Podle světových historiků se nedá zcela vyloučit, že do obchodu s drogami byl z politických důvodů a s cílem zajišťování financí pro státní i vlastní rozpočet zapleten i sám kubánský prezident. Poprava takto vysokého důstojníka, jakým byl generál Ochoa, měla možná i zlikvidovat ambice populárního vojenského vůdce a zastrašit opozici ve velení kubánské armády.[13]

Kuba po pádu železné opony  Fidel Castro při oslavě Svátku práce 1. května 2005

Po rozpadu SSSR na začátku 90. let a ukončení sponzorování Kuby v rámci RVHP se země propadla do hluboké ekonomické krize. Ta vyvolala nutnost striktních hospodářských omezení zvaných „zvláštní období“ (Período especial). Kubánská ekonomika se byla nucena po prudkém propadu přeorientovat na spolupráci (a podporu) ze strany Chávezovy Venezuely a komunistické Číny.

V roce 2004 se začaly objevovat vážné spekulace o zdraví Fidela Castra, které byly posléze potvrzeny pozváním španělského lékařského týmu na ostrov. Lékaři byli nuceni konstatovat chybnou léčbu po odoperování části tlustého střeva kubánskými lékaři a vměšování pacienta do lékařského rozhodování,[14] Castra však po značném úsilí zachránili.

 Raúl Castro v 71 letech zdědil všechny státní i stranické funkce po bratrovi

V roce 2006 byl oslabený a nemocný Fidel Castro nucen abdikovat a prezidentské pravomoci převzal muž číslo dvě a Fidelův bratr Raúl Castro. Fidel Castro si však ponechal funkci prvního tajemníka ÚV KSK.

V roce 2010 publikovala kubánská vláda velký návrh ekonomických „úprav“, který obsahoval i propouštění 500 000 státních zaměstnanců do března 2011 s cílem umožnit jejich přechod do soukromé sféry.[15] Plán reforem byl formálně schválen v dubnu 2011 pětiletým sjezdem Komunistické strany Kuby, který se sešel poprvé po jedenácti letech[16], přičemž se počítalo i s propouštěním dalšího půl milionu zaměstnanců. Na tomto sjezdu se Fidel Castro vzdal svých funkcí ve straně a na místo prvního tajemníka strany byl zvolen jeho bratr Raúl, který tak opět držel všechny hlavní funkce – prezidenta, premiéra i předsedy komunistické strany. Od roku 2018 ho v nich postupně nahradil Miguel Díaz-Canel.

V červenci 2021 vypukly v zemi statisícové protesty zapříčiněné nedostatkem základních potravin, léků a neúspěšným bojem místního zdravotnictví proti pandemii covidu-19. Kubánská vláda z jejich rozpoutání viní Spojené státy a jejich obchodní embargo.[17]

Struktura moci v zemi

Moc v zemi je podle kubánské ústavy koncentrována v rukou Komunistické strany Kuby a prvního tajemníka strany. Další politické strany jsou v zemi zakázány. V zemi existuje několik paralelních mocenských struktur:

Politbyro ÚV KSK – vedené jeho prvním tajemníkem. KSK má dle ústavy vedoucí roli ve státě. Státní rada – vedená jejím předsedou, prezidentem. Rada ministrů (vláda) – vedená premiérem.

Mezi významné organizace v zemi patří kromě komunistické strany i uliční výbory, tzv. Výbory na obranu revoluce (CDR), které původně fungovaly jako složka ministerstva vnitra a jejichž cílem bylo udávání všeho protirevolučního.

Opozice  Oscar Elias Biscet

Veškerá politická opozice v zemi je zakázána a perzekvována, osobnosti s odlišným názorem, než je oficiální, se setkávají s pronásledováním, vězněním i častým fyzickým napadáním organizovaným složkami státní moci. Činnost opozice je tedy zcela ilegální. Její představitelé jsou vězněni v přeplněných věznicích, z nichž mezi nejznámější patří havanská Villa Marista. V poslední době však režim změnil taktiku a namísto dlouholetého věznění probíhají každý měsíc stovky až tisíce krátkodobých zadržení s cílem zastrašit a odradit opoziční hlasy.[18]

Od roku 1997 se na podpoře kubánské demokratické opozice podílí humanitární organizace Člověk v tísni. Spolupracovníci společnosti distribuují přímo na Kubě léky, techniku a finanční prostředky nemocným, rodinám uvězněných a odpůrcům totalitního režimu a organizují kampaně podporující kubánskou demokratickou opozici[19].

K významným osobám demokratické opozice náleží sociálnědemokratický politik Elizardo Sánchez. Mezi nejvýznamnější vězně svědomí patří například Óscar Elías Biscet, propuštěný v březnu 2011[20], a řadil se k nim i Orlando Zapata, který v důsledku hladovky zemřel v roce 2010. Dalším disidentem, který proti jednání komunistického režimu protestuje sérií hladovek, je Guillermo Fariñas.

V létě 2012 zahynul za ne zcela objasněných okolností křesťanskodemokratický politik Oswaldo Payá Sardiñas, autor Projektu Varela, obdoby Charty 77. V září téhož roku byl zatčen a sedm měsíců bez obvinění vězněn nezávislý novinář Calixto Martínez.

Mezi typické způsoby násilí proti nenásilné opozici patří tzv. akty zastrašení (Actos de repudio), kdy se organizovaný dav spolupracovníků kubánské StB shlukne před bydlištěm disidenta, útočí a poškozuje jeho dům a případně disidenta i fyzicky napadá.

Oteplování vztahů

V druhém desetiletí 21. století dochází ke zlepšování vztahů s mnoha zeměmi, zejména se Spojenými státy. Souvisí s tím i krátké setkání a podání ruky Raúla Castra a Baracka Obamy na celoamerickém summitu v Panamě.

Dne 19. dubna 2015 se vůbec poprvé v historii Kuby dostali na kandidátku obecních voleb opoziční disidenti, Hildebrando Chaviano a Yuniel López. Jednalo se o zastupitelské volby v hlavním městě Havaně.