Pravěká archeologie  Migrace, které formovaly tzv. moderní Duhový národ

V Jižní Africe se nachází jedny z nejstarších archeologických a fosilních nalezišť na světě.[1][2][3] Archeologové objevili rozsáhlé fosilní pozůstatky v krasových jeskyních v provincii Gauteng. Tato oblast, která je na seznamu světového dědictví UNESCO,[4] byla označena za „kolébku lidstva“. Mezi archeologická místa patří Sterkfontein, jedno z nejbohatších míst s fosiliemi kmene hominini na světě. Mezi další místa patří Swartkrans, jeskyně Kromdraai, jeskyně Coopers a Malapa. Raymond Dart identifikoval první fosilii homininů objevenou v Africe – Taungské dítě (nalezené poblíž Taungu) v roce 1924. Další pozůstatky homininů pocházejí z lokalit Makapansgat v provincii Limpopo, Cornelia a Florisbad v provincii Svobodný stát, Border Cave v provincii KwaZulu-Natal, jeskyně ústí řeky Klasies v provincii Východní Kapsko a Pinnacle Point, Elandsfontein a Die Kelders v provincii Západní Kapsko.

Tyto nálezy naznačují, že v Jižní Africe existovaly různé druhy hominidů zhruba před třemi miliony lety, počínaje druhem Australopithecus africanus.[5] Následovaly druhy jako Australopithecus sediba i Paranthropus robustus. K nejstarším zástupcům lidí patří nově objevený druh Homo naledi. Dále se na území JAR vyskytoval člověk zručný, člověk vzpřímený i člověk moudrý. Moderní lidé obývali jižní Afriku po dobu nejméně 170 000 let.

Různí vědci lokalizovali oblázkové nástroje v údolí řeky Vaal.[6][7]

Bantuská expanze  Kopec Mapungubwe, místo původního hlavního města království Mapungubwe

Osady lidí hovořících bantuskými jazyky, kteří využívali v zemědělství a pastevectví železo, byly přítomné již ve 4. nebo 5. století n. l. jižně od řeky Limpopo (nyní severní hranice s Botswanou a Zimbabwe). Vysídlili, dobyli a pohltili původní Khoisany, národy Khoikhoiů a Sanů. Bantuové se pomalu přesunuli na jih. Má se za to, že nejstarší místa zpracování železa v současné provincii KwaZulu-Natal jsou z doby kolem roku 1050. Nejjižnější skupinou byli Xhosové, jejichž jazyk zahrnuje určité jazykové rysy dřívějších Khoisanů. Xhosové dosáhly Great Fish River v dnešní provincii Východní Kapsko. Při migraci tyto větší populace doby železné vysídlily nebo asimilovaly dřívější národy. V provincii Mpumalanga bylo nalezeno několik kamenných kruhů spolu s kamenným uspořádáním, které byly pojmenovány Adamův kalendář, ruiny jsou považovány za stvořené lidmi kultury Bokoni s jazykem severní Sotho.[8][9]

Portugalský průzkum  Portugalský průzkumník Bartolomeu Dias vysadil kříž v Cape Point poté, co jako první úspěšně obeplul mys Dobré naděje.

V době kontaktu s Evropou byly dominantní etnickou skupinou národy hovořící bantusky, kteří se stěhovali z jiných částí Afriky asi před tisíci lety. Dvěma hlavními historickými skupinami byli Xhosové a Zulové.

V roce 1487 vedl portugalský průzkumník Bartolomeu Dias první evropskou výpravu, která měla přistát v Jižní Africe.[10] 4. prosince přistál v zálivu Walfisch (nyní známý jako Walvis Bay v dnešní Namibii). Bylo to na jih od nejvzdálenějšího bodu, kterého dosáhl v roce 1485 jeho předchůdce, portugalský navigátor Diogo Cão (Cape Cross, severně od zátoky). Dias pokračoval západním pobřežím jižní Afriky. Po 8. lednu 1488, kterému předcházely bouře bránící pokračovat v plavbě podél pobřeží, plul z dohledu pevniny a obeplul nejjižnější bod Afriky, aniž by jej viděl. V květnu 1488 dosáhl východního pobřeží Afriky, které nazýval Rio do Infante, pravděpodobně dnešní Groot River, ale po svém návratu uviděl mys, který jako první pojmenoval Cabo das Tormentas (mys bouří). Jeho král Jan II. místo přejmenoval na Cabo da Boa Esperança neboli Mys Dobré naděje, protože vedl k bohatství Východní Indie.[11] Diasův výkon byl později zvěčněn v portugalské epické básni Lusovci (1572) od Luíse de Camões. Dalších asi sto let zde přistávaly lodě pouze z Portugalska; Portugalci zde však žádné osady po střetech s původními obyvateli nezakládali.

Nizozemská kolonizace  Malba Charlese Davidsona Bella z 19. století. Jan van Riebeeck, který založil první evropskou osadu v Jižní Africe, přijíždí do Table Bay v roce 1652

Na počátku 17. století začala námořní síla Portugalska upadat a angličtí a nizozemští obchodníci soutěžili o vyloučení Lisabonu z jeho lukrativního monopolu na obchod s kořením.[12] Zástupci britské východoindické společnosti měli sporadicky zájem o mys při hledání opatření již v roce 1601, ale později začali upřednostňovat ostrov Ascension a Svatou Helenu jako alternativní útočiště.[13] Nizozemský zájem vzrostl po roce 1647, kdy na mysu na několik měsíců ztroskotali dva zaměstnanci Nizozemské východoindické společnosti (VOC). Námořníci dokázali přežít získáním čerstvé vody a masa od domorodců.[13] Také na úrodnou půdu zaseli zeleninu.[14] Po návratu do Nizozemska příznivě informovali o potenciálu mysu jako o „skladišti a zahradě“ k zásobování lodí plujících na dlouhé plavby.[13]

V roce 1652, asi 150 let po objevení cesty kolem mysu, připluli do Stolové zátoky tři lodě s 90 lidmi různé národnosti, vedené zkušeným obchodníkem a cestovatelem Janem van Riebeeckem. Ti zde jménem Nizozemské východoindické společnosti vybudovali první osadu a zásobovací stanici u mysu Dobré naděje – Kapské Město.[15][16] Vznikly zde zahrady, zemědělské plantáže a vinice. Časem se mys stal domovem velké populace zvané vrijlieden, známých také jako 'vrijburgers (doslovně „svobodní občané“). Šlo o bývalé zaměstnance společnosti, kteří po plnění svých smluv pobývali na nizozemských územích v zámoří.[16] Nizozemští obchodníci také na těžkou práci přes Východoindickou společnost nechali přivážet otroky namísto místních Khoisanů – skupin Khoikhoiů a Sanů (tehdy označovaných jako Hotentoti), hlavně z Indonésie, Madagaskaru a částí východní Afriky.[17] Některé z prvních komunit smíšené rasy v zemi vznikly prostřednictvím svazků mezi vrijburgery, jejich otroky a různými domorodými národy.[18] To vedlo k vývoji nové etnické skupiny Barevných, z nichž většina přijala nizozemský jazyk a křesťanskou víru.[18]

O pár let později začali zakládat v okolí další farmy. Z Evropy přijížděli další osadníci, zejména Němci. V roce 1688 sem dorazila skupina 200 francouzských Hugenotů. V 18. století připlouvalo k jihoafrickým břehům přes 80 lodí ročně; také kvůli tomu sem byly zavlečeny neštovice, které způsobily zdecimování nejen osadníků, ale zejména domorodců. Expanze nizozemských kolonistů na východ zahájila sérii válek s na jihozápad migrujícím kmenem Xhosů, známé jako války s Xhosy, protože obě strany soutěžily o pastviny nezbytné k pastvě dobytka poblíž Great Fish River.[19] Vrijburgerové, kteří se stali nezávislými farmáři na hranici, byli známí jako Búrové, přičemž někteří si osvojili polokočovný životní styl a byly označování jako trekboerové.[19] Búrové vytvářeli volné milice, které nazývali komanda a vytvářeli spojenectví se skupinami Khoisanů, aby odráželi nájezdy Xhosů.[19] Obě strany zahájily krvavé, ale bezvýsledné útoky a sporadické násilí, často doprovázené krádežemi hospodářských zvířat, které zůstávalo po několik desetiletí běžné.[19]

Britská kolonizace a Velký trek  Vyobrazení útoku Zuluů na búrský tábor v únoru 1838 Langlaagt, farma poblíž Johannesburgu, kde se našlo první zlato

Velká Británie v letech 1795 až 1803 okupovala Kapské Město, aby zabránila obsazení První Francouzskou republikou, která napadla Nizozemí[19] a Nizozemská Východoindická společnost vyhlásila bankrot. Přes krátký návrat k nizozemské vládě v rámci Batávské republiky v roce 1803 byl mys znovu obsazen Brity v roce 1806.[20] Po skončení napoleonských válek bylo Kapské město formálně postoupeno Velké Británii a stalo se nedílnou součástí britského impéria.[21] Britské osidlování Jižní Afriky začalo kolem roku 1818 a následně vyvrcholilo příchodem 4000 osadníků v roce 1820.[21] Noví kolonisté byli vyzýváni, aby se usadili z různých důvodů, zejména kvůli zvětšení počtu evropských pracovních sil a posílení příhraničních oblastí proti nájezdům Xhosů.[21]

V prvních dvou desetiletích 19. století sjednotil zulské kmeny náčelník Šaka a začal dobývat nové území.[22] V brutální výbojné politice bylo zabito 1 000 000 až 2 000 000 lidí a jeho válečníci zpustošili vnitrozemskou plošinu, která byla na počátku 20. let 19. století vylidněna,[23][24] čímž ovšem usnadnili následnou búrskou a britskou kolonizaci. Toto období se nazývá mfecane. Odnož Zuluů, národ Matabele, vytvořil větší říši, která zahrnovala velké části Vysokého Veldu pod králem Mzilikazim.

Na počátku 19. století mnoho nizozemských osadníků z Kapské kolonie, kde byli podrobeni britské kontrole, odešlo v řadě skupin migrantů, kteří se stali známými jako Voortrekkeři, což znamená „Hledač cesty“ nebo „Průkopník“. Británie zakázala obchodování s otroky a v roce 1833 otroctví zrušila. Búrům otroci z plantáží utíkali a jejich farmy zanikaly. Búrové migrovali do budoucích oblastí Natal, Svobodný stát a Transvaal. Zde založili búrské republiky: Transvaalskou republiku (nyní provincie Gauteng, Limpopo, Mpumalanga a Severozápad), republiku Natalia (KwaZulu-Natal) a Oranžský svobodný stát (svobodný stát), přičemž docházelo ke střetům s místním obyvatelstvem.[25]

Objev diamantů v roce 1867 a zlata v roce 1884 ve vnitrozemí odstartoval minerální revoluci a zvýšil ekonomický růst a imigraci, což zintenzivnilo britské úsilí o získání kontroly nad domorodým obyvatelstvem. Boj o kontrolu těchto důležitých ekonomických zdrojů byl faktorem ve vztazích mezi Evropany a domorodým obyvatelstvem a také mezi Búry a Brity.[26]

Dne 16. května 1876 vyhlásil prezident Thomas François Burgers z Jihoafrické tranvaalské republiky válku načelníkovi Sekhukhunemu a kmeni Pedi. Sekhukhuneovi se podařilo 1. srpna 1876 transvaalskou armádu porazit. Další útok Lydenburského dobrovolnického sboru byl rovněž odražen. Dne 16. února 1877 podepsaly obě strany mírovou smlouvu v Botshabelo.[27] Neschopnost Búrů podmanit si náčelníka Sekhukhuneho a kmen vedla k odchodu Burgerse ve prospěch Paula Krugera a britské anexi Jihoafrické (Transvaalské) republiky dne 12. dubna 1877 sirem Theophilem Shepstoneem, tajemníkem pro domácí záležitosti Natalu. V letech 1878 a 1879 byly úspěšně odraženy tři britské útoky, dokud Sir Garnet Wolseley v listopadu 1879 neporazil Sekhukhuneho s armádou 2 000 britských vojáků, Búrů a 10 000 Swazijců.

Britsko-zulská válka probíhala v roce 1879 mezi Spojeným královstvím a Zululandem. Po úspěšném zavedení federace v Kanadě lorda Carnarvonem se předpokládalo, že podobné politické úsilí spojené s vojenskými taženími by mohlo uspět u afrických království, kmenových oblastí a búrských republik v Jižní Africe. V roce 1874 byl sir Henry Bartle Frere poslán do Jihoafrické republiky jako britský vysoký komisař, aby takové plány uskutečnil. Mezi překážkami byla přítomnost nezávislých búrských států a království Zululand a jeho armády. Národ Zulu porazil Brity v bitvě u Isandlwany, ale válku nakonec prohráli, což mělo za následek ukončení nezávislosti Zuluů.

Búrské války  První búrská válka byla vzpoura Búrů proti britské vládě v Transvaalu.

Búrské republiky úspěšně odolávaly britským zásahům během první búrské války (1880–1881) pomocí taktiky partyzánské války, která dobře odpovídala místním podmínkám a Britové byli poraženi. Vrátili se s větším počtem, většími zkušenostmi a novou strategií ve druhé búrské válce (1899–1902). Sice utrpěli těžké ztráty kvůli opotřebovávací válce; nicméně nakonec byli úspěšní. V britských koncentračních táborech byly uvězněny desítky tisíc Búrů a jejich rodin. Zemřelo zde přes 27 000 búrských žen a dětí.[28] Britské impérium anektovalo nezávislé búrské republiky Transvaal a Oranžský svobodný stát.

Nezávislost

V zemi se protibritská politika bílých Jihoafričanů zaměřovala na nezávislost. Během nizozemských a britských koloniálních let byla rasová segregace většinou neformální, ačkoli byla přijata některá legislativa pro kontrolu osídlení a pohybu domorodců, včetně zákona o nativním umístění z roku 1879 a systému zákonů.[29][30][31][32][33]

Osm let po skončení druhé búrské války a po čtyřech letech vyjednávání byla zákonem britského parlamentu (zákon o Jihoafrické republice z roku 1909) zaručena nominální nezávislost a 31. května 1910 byla vytvořena Jihoafrická unie, která získala autonomní statut dominia. Všechny provincie byly sloučeny. Zahrnovaly Kapsko, Transvaal a kolonii Natal, stejně jako Oranžský svobodný stát.[34]

Zákon o půdě domorodců z roku 1913 přísně omezil vlastnictví půdy černochy; v této fázi domorodci ovládali pouze sedm procent země. Množství půdy vyhrazené pro domorodé obyvatelstvo bylo později nepatrně zvýšeno.[35]

Automaticky spolu s Velkou Británií země vstoupila do první světové války. Za války obsadila a okupovala tehdejší Německou jihozápadní Afriku – dnešní Namibii. Spolu s dalšími britskými dominii se účastnila poválečných mírových konferencí, na kterých získala jihozápadní Afriku jako mandátní území.

V roce 1931 byl přijat Westminsterský statut, který učinil z Jihoafrické unie formálně nezávislý stát v personální unii se Spojeným královstvím a dalšími britskými dominii. Statut zrušil poslední pravomoci parlamentu Spojeného království vydávat právní předpisy o zemi. Suverénní a nezávislý statut země byl o tři roky později dodatečně potvrzen domácími zákony Status of the Union Act 1934 a Royal Executive Functions and Seals Act of 1934. Ve stejný rok se South African Party a Národní strana spojily a vytvořily sjednocenou stranu, usilující o smíření mezi Afrikánci a anglicky mluvícími bělochy. V roce 1939 se strana rozdělila kvůli vstupu země do druhé světové války jako člen společenství národů a spojenec Spojeného království, což Národní strana nesla s nelibostí.

Počátky apartheidu  „Pro použití bílými osobami“ – značka z doby apartheid v angličtině a afrikánštině

Významným přelomem ve vývoji Jihoafrické unie byla rozsáhlá industrializace spojená s objevením ložisek diamantů v Kimberley a zlata ve Witwatersrandu v Transvaalu. Rozvoj průmyslu byl navíc umocněn v době velké hospodářské krize díky vysokým cenám zlata a diamantů. Hospodářský růst trval nepřetržitě až do druhé poloviny 20. století. Tento pozitivní vývoj však byl v příkrém rozporu s trendy vývoje politického.

V roce 1948 ve volbách zvítězila Národní strana. Posílila rasovou segregaci zahájenou pod nizozemskou a britskou koloniální nadvládou. Kanadský indiánský zákon posloužil jako rámec[36] a nacionalistická vláda klasifikovala všechny národy do tří ras. Pro každou z nich vyvinula práva a omezení. Bílá menšina (méně než 20%)[37] ovládala větší černošskou většinu. Legálně institucionalizovaná segregace se stala známá jako apartheid. Zatímco běloši měli nejvyšší životní úroveň v celé Africe, srovnatelnou se západními národy prvního světa, černá většina zůstávala znevýhodněna téměř všemi standardy, včetně příjmu, vzdělání, bydlení a střední délky života. Charta svobody přijatá v roce 1955 Kongresem aliance požadovala nerasovou společnost a ukončení diskriminace.

Republika

31. května 1961 byla země po těsném referendu prohlášena republikou a změnila název na Jihoafrickou republiku. Britská provincie Natal hlasovala převážně proti tomuto návrhu. Královna Alžběta II. ztratila titul královny Jižní Afriky a prezidentem se stal poslední generální guvernér Charles Robberts Swart. Jako ústupek Westminsterskému systému zůstal parlamentní systém vlády zachován až do reformy ústavy P. W. Bothou v roce 1983, která zrušila funkci předsedy vlády a nastolila téměř jedinečné „silné předsednictví“ odpovědné parlamentu. Pod tlakem dalších zemí Společenství národů se Jižní Afrika z organizace stáhla v roce 1961 a znovu se k ní připojila až v roce 1994. Od šedesátých let byly zřizovány takzvané bantustany, samosprávná území vyhrazená pro původní obyvatelstvo.

Přes odpor uvnitř i vně země vláda uzákonila pokračování apartheidu. Bezpečnostní síly zakročily proti vnitřnímu disentu a násilí se rozšířilo, přičemž partyzánský až teroristický boj vedly organizace proti apartheidu, jako Africký národní kongres (ANC), Azanská lidová organizace (AZAPO) a Panafrikanský kongres (PAC)[38] a městské sabotáže.[39] Tyto tři soupeřící hnutí odporu se také zapojily do občasných mezifrakčních střetů, když soupeřili o domácí vliv.[40] Apartheid byl stále kontroverznější a několik zemí kvůli své rasové politice začalo bojkotovat obchod s jihoafrickou vládou. Tato opatření byla později rozšířena na mezinárodní sankce a prodej podílu zahraničními investory.[41][42] Mezinárodní olympijský výbor na svém zasedání v Amsterdamu v roce 1970 rozhodl Olympijský výbor JAR suspendovat a tuto zemi vyloučit z olympijského hnutí do doby, než zruší rasovou segregaci barevných sportovců.[43]

V srpnu až říjnu 1975 se jednotky Jihoafrické republiky zapojily do konečné fáze Angolské války za nezávislost na straně organizace UNITA Jonase Savimbiho, ale byla zatlačena zpět vojáky nasazenými z Kuby. Paralelně s tímto konfiktem probíhala válka za nezávislost Namibie. Na konci 70. let zahájila Jihoafrická republika program vývoje jaderných zbraní. V následujícím desetiletí vyrobila šest jaderných zbraní.[44][45]

Konec apartheidu  De Klerk a Mandela v Davosu, 1992

Mahlabatininská deklarace víry, kterou v roce 1974 podepsal Mangosuthu Buthelezi a Harry Schwarz, zakotvila zásady mírového přechodu moci a rovnosti pro všechny. Šlo o první z takových dohod mezi černými a bílými politickými vůdci v Jižní Africe. F. W. De Klerk nakonec v roce 1993 zahájil dvoustranné diskuse s Nelsonem Mandelou o přechodu politik a vlády.

V roce 1990 učinila vláda Národní strany první krok k odstranění diskriminace, když zrušila zákaz ANC a dalších politických organizací. Po 27 letech odnětí svobody za sabotáž byl Nelson Mandela propuštěn z vězení. Následoval vyjednávací proces. Se souhlasem bílých voličů v referendu z roku 1992 vláda pokračovala v jednáních o ukončení apartheidu. Jihoafrická republika také zničila svůj jaderný arzenál a přistoupila ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. V Jihoafrické republice proběhly první univerzální volby v roce 1994, které ANC vyhrál drtivou většinou. Od té doby se drží u moci. Země se znovu připojila ke Společenství národů a stala se členem Jihoafrického rozvojového společenství (SADC).

V Jižní Africe po pádu apartheidu zůstává vysoká nezaměstnanost. Zatímco mnoho černochů dosáhlo úrovně střední i vyšší třídy, celková míra nezaměstnanosti černochů se mezi lety 1994 a 2003 se podle oficiálních ukazatelů zhoršila, ale pomocí rozšířených definic významně poklesla.[46] Chudoba mezi bílými, která byla dříve vzácná, se zvýšila.[47] Současná vláda se navíc snažila dosáhnout měnové a fiskální disciplíny, aby zajistila přerozdělení bohatství i hospodářský růst. Index lidského rozvoje (HDI) v Jihoafrické republice mezi lety 1995 a 2005 klesl, zatímco do poloviny 90. let ustavičně rostl.[48] Vrcholu z roku 1995 bylo dosaženo až v roce 2013.[49] To lze z velké části připsat pandemii HIV/AIDS v Jihoafrické republice, která způsobila pokles průměrné délky života v Jihoafrické republice z vysokého bodu 62,25 roku v roce 1992 na minimum 52,57 v roce 2005[50] a selhání vlády podniknout kroky v řešení pandemii během jejího začátku.[51]

V květnu 2008 bylo při nepokojích více než 60 lidí zabito.[52] Středisko pro práva na bydlení a vystěhování odhadlo, že z domovů bylo vyhnáno více než 100 000 lidí.[53] Mezi cíle patřili hlavně legální i nelegální migranti a uprchlíci žádající o azyl, ale třetina obětí byli občané Jihoafrické republiky.[52] V průzkumu z roku 2006 dospěl Jihoafrický migrační projekt k závěru, že Jihoafričané jsou proti přistěhovalectví více než jakákoli jiná národní skupina.[54] Vysoký komisař OSN pro uprchlíky v roce 2008 uvedl, že v Jižní Africe požádalo o azyl více než 200 000 uprchlíků, což je téměř čtyřikrát více než rok předtím.[55] Tito lidé pocházeli hlavně ze Zimbabwe, ačkoli mnozí pocházejí také z Burundi, Konžské demokratické republiky, Rwandy, Eritreje, Etiopie a Somálska.[55] Soutěž o zaměstnání, obchodní příležitosti, veřejné služby a bydlení vedla k napětí mezi uprchlíky a hostitelskými komunitami.[55] Zatímco xenofobie v Jižní Africe je stále problémem, nedávné násilí nebylo tak rozšířené, jak se původně obávalo.[55] Jelikož se však Jihoafrická republika stále potýká s rasovými problémy, jedním z navrhovaných řešení bylo přijetí legislativy, jako je projednávaný trestný čin z nenávisti a zákon o nenávistných projevech, který bude prosazovat zákaz jihoafrického rasismu a závazek rovnosti.[56][57]