Středověk

Území Černé Hory bylo v raných dobách po přelomu letopočtu osídleno Ilyry, kteří však byli po stěhování národů vytlačeni Slovany na jih do dnešní Albánie. Od 10. století tu existovalo po několik dalších století knížectví Zeta, než jej v 15. století vyvrátili postupující Turci. Část obyvatel Zety se s tím nesmířila a uprchla do nepřístupných horských oblastí, kde založila nezávislý stát nazvaný Černá Hora. Izolace od okolního světa tak státeček sice ochránila před dobytím, na druhou stranu však brzdila jakýkoliv společenský a technický pokrok. Společnost byla rozdělená na klany. Černohorci museli často odrážet útoky osmanských Turků, kteří ovšem Černou Horu nikdy zcela neovládli. Díky tomu také na rozdíl od okolí (Albánie, Bosna a Hercegovina) nepodlehli islamizaci. V 17. století vydal osmanský sultán listinu, v níž – pod ruským tlakem – potvrdil suverenitu Černé Hory. Následně černohorský sněm zvolil vladykou Danila Ščepčeviče z rodu Petrovičů-Njegoš. Tato dynastie pak vládla v Černé Hoře až do roku 1918, její postavení ovšem bylo až do poloviny 19. století vratké a těžiště moci spočívalo v rukou pravoslavných metropolitů v Cetinji.[1] Někteří vladykové jako Petr I. Petrovič nebo jeho nástupce Petr II. Petrovič si však dokázali určitý vliv vybojovat a druhý z nich například začal vybírat daně.

Monarchie  Jediný vládnoucí černohorský král Nikola I.

Teprve roku 1852 se země formálně stala světským knížectvím pod vládou dynastie Petrović-Njegoš. Prvním knížetem se stal Daniel (Danilo) II.

Po krymské válce (1853–1856) oslabila pozice Ruska a kníže Danilo II. byl nucen se znovu více podřídit Osmanům. To zároveň přimělo Francii začít se na Balkáně angažovat. Na jaře 1858 poslali Osmané do Černé Hory trestnou vojenskou výpravu za to, že Černohorci masivně podpořili povstání v Hercegovině. Černohorci však turecká vojska porazili, i díky francouzské a ruské podpoře, a navzdory britské a rakouské pomoci Turkům.

Po smrti Danila II. (1860) nastoupil na trůn Nikola Petrovič, který se pokusil dohodnout protiosmanskou koalici se srbským knížetem Michalem Obrenovićem, který rovněž právě nastoupil na trůn. Osmané reagovali vojenskou výpravou, která pronikla až do blízkosti Cetinje, a Nikola musel požádat Rusy a Francouze o zprostředkování míru. Další krize nastala roku 1875, kdy vypuklo další povstání v Hercegovině. Kníže Nikola toho využil a zaslal do Istanbulu požadavek na uznání nezávislosti Černé Hory. Odpovědí byla ale jen další turecká vojenská výprava proti Černé Hoře (a též proti Srbsku). Rusové se tentokrát rozhodli vstoupit s Osmany do otevřené války, a ruská armáda pronikla roku 1878 až do San Stefana, jež leží jen kousek od Istanbulu. Tehdy Osmané zvolili raději potupný mír (tzv. Sanstefanský), jehož radikální podmínky nicméně záhy korigoval Berlínský kongres. Bylo ale jasné, že Turky čekají už jen ústupky. Ty také přišly a a patřilo k nim i uznání plné nezávislosti Černé Hory. Zároveň Černá Hora rozšířila díky závěrům kongresu své území o okolní oblasti a získala i přístav Bar, tedy důležitý přístup k moři.

Knížectví bylo roku 1910 povýšeno na království, králem se stal dosavadní kníže Nikola I., za jehož panování došlo v zemi k určité modernizaci. Během balkánských válek se Černá Hora rozrostla o další území na východě (velká část Sandžaku a Metochie), přístav Ulcinj a nakrátko ovládla i Skadar, který byl pak ale dán nově vzniklé Albánii. Účastnila se rovněž i první světové války spolu se Srbskem na straně Dohody, kdy však byla v lednu 1916 obsazena rakousko-uherskou armádou.

Jelikož černohorské obyvatelstvo bylo etnicky v podstatě srbské, usilovali představitelé Srbska o vtělení Černé Hory do jejich plánované jihoslovanské říše pod vedením srbského krále (Korfská deklarace z roku 1917). Černohorská vláda a král zatím byli přinuceni uprchnout do exilu. Srbskem ustavená Podgorická skupština pak 26. listopadu 1918 vydala kontroverzní usnesení, jímž vyhlásila připojení Černé Hory k Srbsku, s nímž se poté stala součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců,[2] byť nadále existovala jako samostatná správní jednotka. Černá Hora se tak stala jedinou zemí na vítězné straně první světové války, která v důsledku přišla o nezávislost.

Od roku 1922 byla většina území původního Černohorského království spojena s Bokou Kotorskou do nově zřízené Zetské oblasti, zatímco menší severní část bývalého království (přibližně území moderních měst Pljevlja a Bijelo Polje) byl začleněn do nově zřízené Užické oblasti. Radikální administrativní reformou roku 1929 přestaly hranice původního království zcela existovat a celé území moderní Černé Hory bylo spolu s územím někdejší Republiky Dubrovník, Hercegovinou, jihozápadem dnešního Srbska a severem dnešního Kosova začleněno do Zetské bánoviny, zatímco cíp původního Černohorského království, v okolí dnes kosovského města Peć, byl začleněn do Vardarské bánoviny. Tento stav vydržel až do roku 1941, kdy byla Jugoslávie obsazena jednotkami nacistického Německa a Mussoliniho Itálie a fakticky přestala existovat.

Druhá světová válka  Ukořistěné lodě původně jugoslávského královského námořnictva v Boce Kotorské, 1941

V letech 1941–1944 bylo Černohorské království obnoveno jako loutkový stát Mussoliniho Itálie. Součástí státu se stala většina území moderní Černé Hory včetně okrajového území jihozápadního Srbska (Prijepolje a Sjenica), naopak k němu nenáležela Boka Kotorska (připojená k Itálii a později k Ustašovskému Chorvatsku) a okrajové jihovýchodní oblasti, připojené k Velké Albánii (rovněž ovládané Itálií).

Formální vláda byla nabídnuta princi Michalovi, tehdejší hlavě sesazené černohorské dynastie a synovci italského krále Viktora Emanuela III., ale odmítl, i za cenu toho, že byl následně uvězněn.

Černá Hora v Jugoslávii

Po druhé světové válce se Černá Hora jako Lidová republika Černá Hora (od roku 1963 Socialistická republika Černá Hora) stala jednou z republik Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ). Součástí této republiky se stalo téměř celé území původního Černohorského království, existujícího před sloučením se Srbským královstvím, a Boka Kotorska, která součástí původního království nikdy nebyla. Části původního království se však v rámci Jugoslávie staly součástí obnoveného Srbska: jedná se například o město Brodarevo a Albánci osídlené širší okolí města Peć (města Pejë/Peć, Gjakovë/Đakovica, Deçan/Dečani, Burim/Istok), které se stalo v rámci Srbska součástí Kosova.

Došlo také k přesunu hlavního města z historického horského městečka Cetinje do větší a dopravně výhodněji položené Podgorice, která byla na počest jugoslávského partyzánského hrdiny a vůdce Tita přejmenována na Titograd (toto jméno metropoli vydrželo až do roku 1992). Zároveň došlo k velkolepé přestavbě města v duchu socialismu.

Roku 1975 byla zkompletována železniční trať Bělehrad–Bar, nová páteřní jugoslávská trať vedoucí ze srbského vnitrozemí nejkratší cestou k moři. Pro Černou Horu se dodnes jedná o klíčovou železnici, propojující severovýchod země (oblast Bijelo Polje) přes metropoli Podgoricu s jaderským přístavem Bar.

Jako chudší ze zemí jugoslávské federace dostávala Černá Hora mnoho investičních prostředků od bohatších členů; to však skončilo s koncem 80. let a rozpadem SFRJ v roce 1992, jejíž zbytek se přejmenoval na Svazovou republiku Jugoslávie. Černá Hora se však od Jugoslávie (resp. Srbska) na rozdíl od ostatních neodtrhla a zůstala jí věrná, nezapletla se přitom ve větší míře do války. Pro svou státní jednotu s Miloševićovým Srbskem ale musela nést jeho břímě, jako například embargo, bombardování silami NATO a ekonomickou krizi, což ještě více snížilo již tak nízkou životní úroveň a dále zvyšovalo nespokojenost Černohorců s unií se Srby.

V reakci na nestabilitu jugoslávského dináru se Černá Hora rozhodla už roku 1999 zavést jako alternativní platidlo německou marku, a roku 2000 od používání dináru upustila zcela. Roku 2002, kdy byla marka zcela nahrazena eurem, se tak euro stalo faktickou měnou i v Černé Hoře, přestože ta oficiálně není členem Evropské měnové unie a používá euro jednostranně jako substituční měnu (stejně jako sousední Kosovo).

Rozpad Jugoslávie a obnova suverenity  Referendum o nezávislosti Černé Hory: oslavy v Cetinje

Roku 2003 získala Černá Hora ještě vyšší autonomii vytvořením státního společenství Srbsko a Černá Hora transformací Svazové republiky Jugoslávie. Dne 21. května 2006 pak v zemi proběhlo referendum o dalším setrvání v unii se Srbskem, ve kterém se 55,4% voličů vyslovilo pro samostatnost země.[3]

Dne 3. června 2006 ve 20.34 hod. parlament Černé Hory na svém mimořádném zasedání ratifikoval výsledky referenda a přijal Usnesení o vyhlášení nezávislosti Republiky Černá Hora a Deklaraci nezávislé Republiky Černá Hora.[4] Jednalo se tak o formální vyhlášení nezávislosti podle mezinárodního práva. Dne 28. června 2006 se Černá Hora stala 192. členem Organizace spojených národů. Od roku 2007 je Černá Hora součástí Středoevropské zóny volného obchodu.

Premiér Milo Đukanović 15. prosince 2008 během návštěvy Paříže oznámil, že země formálně požádala o přijetí do Evropské unie.[5] 17. prosince 2010 Rada Evropské unie oficiálně udělila Černé Hoře status kandidátské země.[6] Přístupové rozhovory probíhají od roku 2012.

Již od získání samostatnosti se Černá Hora účastnila programu Severoatlantické aliance (NATO) Partnerství pro mír a postupně pracovala na sbližování se s aliancí. V roce 2014 vyjádřil premiér přání stát se členem NATO, což podpořili i představitelé Slovinska a Chorvatska. Formální pozvánku ke vstupu vydala aliance 2. prosince 2015.[7] Členem se stala 5. června 2017.[8]