Území Thajska je nepřetržitě osídleno asi 20 000 let. Nejstarší důkazy o pěstování rýže se datují do roku 2000 př. n. l. Bronz se objevil v období 1250–1000 př. n. l.[1] Ban Chiang v severovýchodním Thajsku se řadí mezi nejstarší známá centra výroby mědi a bronzu v jihovýchodní Asii. Výroba železa je doložena zhruba k roku 500 př. n. l. Prvním známým státem, který thajské území ovládal, byl na začátku letopočtu Funan.

Dváravatí a Lan Na  Dváravatský reliéf, asi z roku 650 Lan Na na vrcholu územní expanze za krále Tiloka

Na ústřední rovině se kolem 3. století zformoval stát zvaný Dváravatí.[2] Jeho městské státy obývali převážně Monové, vyznávající théravádový buddhismus.[3] Dváravatí bylo pod silným indickým kulturním vlivem, a tak jistou pozici měl i hinduismus.[4] V 10. století se Dváravatí začalo dostávat pod vliv Khmerské říše (s centrem v Lobpuri) a nakonec bylo napadeno a uchváceno khmerským králem Súrjavarmanem II. v první polovině 12. století.

Tajové, o nichž se čínské kroniky zmiňují již v 6. století př. n. l., žili v éře Dváravatí na jihu Číny (v dnešních provinciích Jün-nan a S’-čchuan).[5] Vytvořili zde stát zvaný Nan-čao.[6] V roce 1253 však bylo Nan-čao vyvráceno Kublajchánem a Tajové zahájili masivní migraci na jih, do oblasti dnešního Thajska. První tajské migrační vlny jsou však ještě starší, již ve 12. století tvořili Tajové většinu populace v oblasti centrálních planin, které ovládala Khmerská říše. Tajové se usazovali hlavně kolem Lopburi. Oblasti se pak začalo říkat „Sijam“ (což v překladu značí zhruba "lidé tmavé pleti"). Název Siam se pak udržel dlouho, byť sami Tajové ho užívali jen zřídka. Roku 1281 Tajové oblast kolem Lobpuri plně ovládli a roku 1281 vytvořili stát zvaný Lan Na.[7]

Lan Na znamená v překladu „země milionů rýžových polí“. Otcem zakladatelem říše byl král Mangrai.[8] Nechal postavit i nové hlavní město Čiang Mai (založeno 1296). Za vlády Tiloka, zvaného též Tilokaraj nebo Tilokarat (vládl 1441–1487) se království ocitlo na vrcholu moci politické i kulturní. Posledním mocným vládcem říše byl jeho vnuk Paja Kaew, který se roku 1507 pokusil dobýt Ajjuthajského království, ovšem neúspěšně. Po nešťastném pokusu se zapojit do dynastických bojů v jednom z barmských států v roce 1523, během nějž utrpěl Lan Na zdrcující porážku, jeho moc definitivně poklesla. V roce 1545 se stal vazalem Ajjuthajského království.

Suchothajské království  Buddha v chrámu Wat Mahathat v historickém parku Sukhóthaj

Ve 13. století oslabila Khmerská říše i sousední Pugamská říše. Tajové na khmerském území toho využili a roku 1238 založili nezávislý stát, Suchothajské království.[9] Prvním králem se stal Si Inthrathit. Hlavním městem byl Sukhothaj. Zpočátku šlo o jeden z mnoha menších států v oblasti, ale za krále Rama Khamhaenga (vládl 1279–1298) zahájil mohutnou územní expanzi, která vedla k ovládnutí takřka celého území současného Thajska (pouze východní provincie zůstaly pod kontrolou Khmerů).[10] Proto je Suchothajská říše velmi důležitá pro thajskou identitu a thajský nacionalismus. Nacionální historiografie 19. století hovořila o „zlatém věku thajských dějin“ nebo o „prvním thajském státě“. Na vrcholu své moci Suchothajci ovládali i část Barmy a Laosu. Lan Na na severu byl tradiční a dlouhodobý spojenec. Za Ram Khamhaenga se rozšířil i v Suchothajském království théravádový buddhismus (díky mnichům pozvaným ze Srí Lanky) a stal se státním náboženstvím. Říše se stala jakýmsi jeho centrem, z něhož se šířil i do jiných oblastí (misie do Lan Na). Král Ram Khamhaeng je též považován za tvůrce thajského písma (měl ho vytvořit roku 1283, přičemž důkazem má být stéla objevená roku 1833, o jejímž stáří a původu se nicméně odborníci přou).[11] Pozval do země rovněž čínské hrnčíře a Suchothajské království se stalo načas centrem výroby keramiky v čínském stylu (tradice se ovšem neudržela).[12][13] Ram Khamhaeng nechal též stavět stúpy, typicky s kopulí ve tvaru poupěte lotosu. Přestože Ram Khamhaeng vytvořil všechny předpoklady pro to, aby se Suchothaj stal hegemonem v oblasti, jeho nástupci nedokázali toto očekávání naplnit. V roce 1349 začaly války s Ajutthajským královstvím, roku 1378 se Suchothajské království stalo jeho vazalem a v roce 1438 s ním zcela splynulo.

Ajutthajské království  Ayutthaya (Siam), cca 1686 CE Ruiny chrámu Wat Chaiwatthanaram v bývalém hlavním městě Ayutthaya, které bylo roku 1767 zničeno nájezdníky z Barmy

V roce 1351 byl na ústřední rovině založen nový stát Ajutthajské království.[14] Během několika desetiletí se ajutthajským panovníkům podařilo vojenskou silou i sňatkovou politikou ovládnout Sukhothaj. Bylo založeno hlavní město Ayutthaya (poté, co centrum Lopburi zdevastovala epidemie neštovic). Zakladatelem města i prvním králem byl U Thong.[15] Již roku 1378 ovládl Suchothajské království, a tak i celý region. V roce 1431 si Ajutthajský stát podrobil kdysi mocný Angkor (to vedlo k přenesení střediska kambodžské státní moci do Phnom Penhu). Vedle Ajutthaje vznikl v polovině 14. století také stát Lan Xang v dnešním Laosu a severovýchodním Thajsku. Na severu nadále existoval stát Lan Na.

Král Naresuan roku 1511 navázal kontakt s Portugalci a učinil z hlavního města epicentrum obchodu.[16] Mnohé evropské národy (a ovšem i Číňané, Peršané či Indové) měly v Ayutthayae svou celou čtvrť, z níž zprostředkovávaly obchod s jihovýchodní Asií.[17][18] Moc království byla trnem v oku zejména Barmě a její ambiciózní taunnguské dynastii a následné dynastii Konbaung. Velké barmské nájezdy proběhly v letech 1547–1549 (první barmsko-siamská válka) a 1759–1760 (druhá barmsko-siamská válka). Osudovým se stal rok 1767, kdy Barmánci centrum říše, tehdy již milionovou metropoli, dobyli a zcela vyvrátili. Asi 30 000 lidí bylo odvlečeno do zajetí, včetně královské rodiny.

Za půl roku sice generál Taksin zorganizoval proti Barmáncům úspěšnou vzpouru a nechal se korunovat králem, ovšem hlavní město bylo natolik zdevastované, že své sídlo přesunul do Thonburi (dnes součást Bangkoku).[19] Proto je rok 1767 považován za datum konce Ajutthajského království.

Rattanakósinské království  Wat Phra Kaew, architektura doby Rattanakosin

Taksin byl roku 1782 svými dvořany prohlášen za nepříčetného a zabit. Vlády se ujal vojenský velitel Phra Phutthayotfa Chulalok a nastoupil na trůn jakožto Ráma I. Nová dynastie Rattanakosin neboli Čakrí (jež sedí na thajském trůnu dodnes) přesunula hlavní město na opačný břeh řeky Čaophraja, do Bangkoku. Pokračovala v mocenské expanzi, zahájené už Taksinem, a vynutila si hegemonii na celém území mezi Barmou a Vietnamem. Koloniální pronikání Británie a Francie do regionu však představovalo vážnou hrozbu také pro Siam.

Králové Mongkut (Ráma IV., 1851–1868) a Chulalongkorn (Ráma V., 1868–1910) reagovali vstřícnou diplomacií, územními ústupky a reformami, které měly jednak zvýšit prestiž Siamu v očích evropských mocností, jednak upevnit centralizovanou státní moc na územích, která byla dosud vůči Bangkoku ve volném vazalském poměru. Tak vznikl moderní thajský stát v nynějších hranicích.

 Vajiravudh

Podepsané smlouvy s Evropany, jako byla například Bowringova smlouva z roku 1855, byly typickým příkladem tzv. nerovných smluv.[20] Siamcům však umožnily se vyhnout přímé válce s kolonialisty, na rozdíl od jejich sousedů Laosanů a Barmánců, a také obchodní a ekonomický rozvoj.[21] Thajsko je jediným národem jihovýchodní Asie, který nikdy nebyl kolonizován západní mocností. Avšak i proto, že se Británie a Francie dohodly, že bude cosi jako nárazníkovým státem mezi jejich sférami vlivu v oblasti.

Chulalongkorn provedl též značnou centralizaci země. Zrušil otroctví a robotní systém. V roce 1888 zřídil dvanáct kromů, což byly ekvivalenty dnešních ministerstev. Palácová vzpoura v roce 1912 byla neúspěšným pokusem vojenských důstojníků se západním vzděláním svrhnout monarchii. Král Vajiravudh (vládl 1910–1925) jako nástroj boje s podobnými tendencemi užil propojení myšlenky thajského národa s tradičním monarchismem, čímž podnítil moderní nacionalismus.[22] V roce 1917 se Siam zapojil do první světové války na straně Trojdohody.[23] Díky tomu měl důstojné zastoupení na Pařížské mírové konferenci a podařilo se mu vyvázat z řady nerovných smluv.[24]

Konstituční monarchie  Plaek Phibunsongkhram

Za vlády krále Rámy VI. došlo k nekrvavé revoluci, po ní byla 24. června 1932 ustavena konstituční monarchie.[25] V roce 1933 došlo k aristokratickému kontrarevolučnímu povstání, jehož cílem bylo znovu nastolit absolutní monarchii, ale neuspělo. Král musel nakonec abdikovat a vláda vybrala nového, Ananda Mahidola. V době 2. světové války podpořila vláda Plaeka Phibunsongkhrama Japonsko a napadla francouzskou Indočínu. Thajsko díky tomu získalo některá laoská a kambodžská území. 8. prosince 1941 japonská armáda vpadla do Thajska a plně si ho podřídila. Thajsko se stalo součástí tzv. Velké východoasijské sféry vzájemné prosperity, ovládané Japonci. Jiní politici ale udržovali styky se Spojenci a vytvořili odbojovou organizaci Seri Thaj. Po válce se tato frakce, v jejímž čele stál Pridi Phanomjong, chopila moci a následovalo období demokratičtější politiky. Dvojice státních převratů v letech 1947 a 1948 přivedla k moci opět Plaeka Phibunsongkhrama a Thajsko se zapojilo do studené války na straně USA. Královská thajská armáda pak bojovala na straně Američanů v korejské a vietnamské válce.[26][27] Sarit Thanarat, který se postavil do čela vlády po dalších dvou převratech na konci 50. let, začal znovu zdůrazňovat úlohu monarchie v thajské společnosti. 60. léta ale přinesla také rostoucí modernizaci a westernizaci thajské společnosti.

 Prem Tinsulanonda (vpravo) a Ronald Reagan

V říjnu 1973, po rozsáhlých demonstracích v hlavním městě, někdy zvaných "krevoluce", tehdejší předseda vlády Thanom Kittikačorn uprchl ze země.[28] Král Pchúmipchon Adunjadét jmenoval úřednickou vládu (bylo to poprvé od roku 1932, kdy král zasáhl přímo do thajské politiky). Po třech letech reforem a volených vlád zvaných někdy „doba rozkvětu demokracie“ však byl obnoven vojenský režim. Velkým motivem byl pád Saigonu (vítězství komunistů ve vietnamské válce) a strach z komunistického povstání. Některé ultrapravicové skupiny označily za komunisty i levicové studenty, což vyvrcholilo masakrem na Thammasatské univerzitě v říjnu 1976, kdy dav začal studenty lynčovat a zabíjet.[29] Ve stejný den došlo k převratu a krajní pravice se chopila moci.[30][31] Komunisté byli pozatýkáni. Další převrat v následujícím roce nastolil umírněnější vládu, která v roce 1978 komunisty amnestovala.

V letech v letech 1980 až 1988 vládl Prem Tinsulanonda. Jeho éra je někdy zvána „polodemokracie“.[32][33] Vládla armáda, ale limitována voleným parlamentem. Osmdesátá léta byla také érou rostoucích zásahů panovníka do politiky. Král se dokonce pokusil o dva převraty (1981 a 1985), ovšem neúspěšně. Thajsko se prvního demokraticky zvoleného premiéra dočkalo až v roce 1988. Byl svržen vojenským převratem roku 1991, ale v roce 1992, během nové vlny demonstrací, byl vojenský režim donucen odstoupit. Po těchto událostech byla za účasti široké veřejnosti sepsána nová ústava a parlament ji v roce 1997 přijal. Asijská finanční krize z toho roku zároveň ukončila 40 let nepřetržitého hospodářského růstu země.

21. století  Protesty hnutí „červených košil“ v roce 2010.[34]

Roku 2001 byl ministerským předsedou zvolen telekomunikační magnát Tchaksin Šinavatra. Díky většině, kterou jeho strana Thaj rak Thaj (TRT) získala v parlamentu, mohl zahájit program reforem ekonomické i sociální politiky. Po volbách roku 2005 se parlamentní převaha TRT ještě zvýšila, vyvstala jí však silná opozice v hlavním městě. 19. září 2006 došlo k vojenskému převratu. Vojenskou juntu vedl generál Sonthi Boonyaratkalin, ústava z roku 1997 byla zrušena. Juntou jmenovaná vláda prosadila 10. srpna 2007 ve veřejném referendu novou ústavu.

 Jinglak Šinavatrová je první ženou, která se stala premiérkou v Thajsku.

23. prosince 2007 se konaly nové volby, ve kterých zvítězila strana Pchak pchalang pračcháčchon (PPP), kterou vedl Samak Sundaravej. V této straně působila řada bývalých členů TRT, která byla za vojenského režimu soudně zakázána. PPP zformovala koalici s dalšími pěti stranami. Lidové sdružení pro demokracii, které organizovalo protivládní aktivity před převratem, ihned obnovilo svou činnost. Demonstrace v hlavním městě vyvrcholily v listopadu 2008 obsazením vládních budov a obou mezinárodních letišť. Za této situace vydal ústavní soud rozhodnutí, kterým rozpustil vládnoucí stranu a zakázal některým členům na pět let politickou činnost. Tím se změnilo složení parlamentu a opoziční Demokratická strana byla schopna sestavit novou vládu premiéra Apchisita Vedžadžívy v koalici s několika menšími stranami a s jednou z frakcí bývalé PPP. Stoupenci opozice opakovaně demonstrovali za uspořádání nových voleb. Rozsáhlé protesty na jaře 2010 vedené hnutím Jednotná fronta za demokracii proti diktatuře armáda potlačila, přičemž bylo 90 demonstrantů zastřeleno a přes 1900 zraněno.[35]

Po mnohaměsíčních protivládních protestech provedla thajská armáda 22. května 2014 státní převrat a vládu v zemi převzala vojenská junta.[36] Zemi vedla vojenská junta vedená generálem Prajutch Čan-Očaem až do roku 2019. Političtí odpůrci a disidenti byli posláni do převýchovných táborů. Armáda silně pronikla do ekonomiky.[37] Junta nechala v referendu schválit novou ústavu, která zřídila „vojensky řízenou demokracii“.[38] Svobodné volby roku 2019 junta podmínila tím, že se všechny vlády v příštích dvaceti letech podřídí jí připravené „cestovní mapě“. Prajutch ovšem stejně zůstal v čele země i po volbách, s podporou strany Palang Pracharath a Senátu najmenovaného juntou.[39] Opozice široce hovořila o volebním podvodu.[40] Pokračují také „záhadná mizení“ politických odpůrců, jako je například demokratický aktivista Wanchalearm Satsaksit.[41] Jejich únosy probíhají i na území cizích států.