Context of Srbsko

Srbsko (srbsky Србија, Srbija), plným názvem Srbská republika (srbsky Република Србија, Republika Srbija), je vnitrozemský stát ve střední a jihovýchodní Evropě. Leží na rozhraní Panonské nížiny a Balkánu, sousedí na severu s Maďarskem, na východě s Rumunskem a Bulharskem, na jihu se Severní Makedonií, na jihozápadě s Černou Horou a dále s Kosovem, na západě pak s Bosnou a Hercegovinou a Chorvatskem. Srbsko má téměř 7 milionů obyvatel, jeho hlavním a největším městem je Bělehrad.

Území dnešního Srbska, nepřetržitě osídlené od paleolitu, zažilo v 6. století stěhování Slovanů, v raném středověku zde vzniklo několik regionálních států, které byly střídavě podřízeny Byzantské říši, Franské říši a Uherskému království. Srbské království získalo uznání Svatého stolce a Konstantinopole v roce 1217 a svého územního vrcholu dosáhlo v roce 1346 jako Srbská říše. Do ...Číst dál

Srbsko (srbsky Србија, Srbija), plným názvem Srbská republika (srbsky Република Србија, Republika Srbija), je vnitrozemský stát ve střední a jihovýchodní Evropě. Leží na rozhraní Panonské nížiny a Balkánu, sousedí na severu s Maďarskem, na východě s Rumunskem a Bulharskem, na jihu se Severní Makedonií, na jihozápadě s Černou Horou a dále s Kosovem, na západě pak s Bosnou a Hercegovinou a Chorvatskem. Srbsko má téměř 7 milionů obyvatel, jeho hlavním a největším městem je Bělehrad.

Území dnešního Srbska, nepřetržitě osídlené od paleolitu, zažilo v 6. století stěhování Slovanů, v raném středověku zde vzniklo několik regionálních států, které byly střídavě podřízeny Byzantské říši, Franské říši a Uherskému království. Srbské království získalo uznání Svatého stolce a Konstantinopole v roce 1217 a svého územního vrcholu dosáhlo v roce 1346 jako Srbská říše. Do poloviny 16. století Osmanská říše obsadila celé území dnešního Srbska; osmanskou vládu občas přerušila Habsburská říše, která se od konce 17. století začala rozšiřovat směrem do středního Srbska a zároveň si udržela oporu ve Vojvodině. Na počátku 19. století byl srbskou revolucí založen národní stát jako první konstituční monarchie v regionu, která následně zvětšila své území. Po ztrátách v první světové válce a následném sjednocení bývalé habsburské koruny Vojvodiny se Srbskem země spoluzaložila s dalšími jihoslovanskými národy Jugoslávii, která v různých politických formacích existovala až do jugoslávských válek v 90. letech 20. století. Během rozpadu Jugoslávie vytvořilo Srbsko unii s Černou Horou, která byla v roce 2006 mírově rozpuštěna, čímž byla poprvé od roku 1918 obnovena nezávislost Srbska jako suverénního státu. V roce 2008 představitelé Kosovského shromáždění jednostranně vyhlásili nezávislost, což se setkalo se smíšenými reakcemi mezinárodního společenství, zatímco Srbsko si Kosovo nadále nárokuje jako součást svého suverénního území.

Srbsko je ekonomikou s vyšším středním příjmem. V žebříčku indexu lidského rozvoje se umístilo na 64. místě a zaujímá tedy místo "velmi vysoko". Je unitární parlamentní ústavní republikou, členem Organizace spojených národů, Rady Evropy, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Partnerství pro mír, Organizace černomořské ekonomické spolupráce, CEFTA, Asijské infrastrukturní investiční banky a přistupuje k Světové obchodní organizaci. Od roku 2014 země vyjednává o přistoupení k Evropské unii (EU) s cílem vstoupit do EU do roku 2025. Srbsko formálně dodržuje politiku vojenské neutrality. Země poskytuje svým občanům všeobecnou zdravotní péči a bezplatné základní a střední vzdělání.

More about Srbsko

Basic information
  • Currency Srbský dinár
  • Native name Србија
  • Calling code +381
  • Internet domain .rs
  • Mains voltage 230V/50Hz
  • Democracy index 6.22
Population, Area & Driving side
  • Population 6647003
  • Oblast 88361
  • Driving side right
Historie
  • Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Srbska.

    Počátky srbského státu jsou spojeny se dvěma historickými územími, s vnitrozemskou Raškou a s přímořskou Dukljou (Zetou). Kromě nich existovalo v raném středověku několik dalších nezávislých předstátních útvarů (Mačva, Braničevsko). Sjednocený srbský stát vznikl poměrně pozdě, až ve vrcholném středověku.

    Pravěk a starověk  Soška kultury Vinča

    Archeologické důkazy o paleolitických sídlech na území dnešního Srbska jsou vzácné. Fragment lidské čelisti byl nalezen v Sićevské soutěsce a předpokládá se, že je starý 525 000–397 000 let.[1] Přibližně 6500 let před naším letopočtem, v období neolitu, existovaly v oblasti současného Bělehradu Starčevská kultura a kultura Vinča.[2] S ní spojené znaky Vinča (viz též tabulky z Tărtărie) někteří považují za ranou formu písma.[3] K nejvýznamnějším archeologickým nalezištím patří Lepenski Vir[4]a Rudna Glava[5].

    ...Číst dál
    Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Srbska.

    Počátky srbského státu jsou spojeny se dvěma historickými územími, s vnitrozemskou Raškou a s přímořskou Dukljou (Zetou). Kromě nich existovalo v raném středověku několik dalších nezávislých předstátních útvarů (Mačva, Braničevsko). Sjednocený srbský stát vznikl poměrně pozdě, až ve vrcholném středověku.

    Pravěk a starověk  Soška kultury Vinča

    Archeologické důkazy o paleolitických sídlech na území dnešního Srbska jsou vzácné. Fragment lidské čelisti byl nalezen v Sićevské soutěsce a předpokládá se, že je starý 525 000–397 000 let.[1] Přibližně 6500 let před naším letopočtem, v období neolitu, existovaly v oblasti současného Bělehradu Starčevská kultura a kultura Vinča.[2] S ní spojené znaky Vinča (viz též tabulky z Tărtărie) někteří považují za ranou formu písma.[3] K nejvýznamnějším archeologickým nalezištím patří Lepenski Vir[4]a Rudna Glava[5].

    Během doby železné, od 5. do 2. století př. n. l., se s místními kmeny - Tribally, Dardany a Autariaty - setkali staří Řekové během své expanze do regionu. Keltský kmen Skordisků (někteří je ale označují i za Ilyry či Thráky) se usadil v celé oblasti ve 3. století př. n. l. Vytvořil kmenový svaz a vybudoval několik opevnění, včetně hlavního města Singidunum (dnešní Bělehrad) a Naissosu (dnešní Niš).

     Gamzigrad

    Římané dobyli většinu území ve 2. století př. n. l. a Skordiskové se nakonec romanizovali. Římané na srbském území nejprve vytvořili provincii Illyricum (27. př. n. l. - 69), později Moesie. Největší římská města byla Singidunum (Bělehrad), Viminacium (nyní Kostolac), Remesiana (Bela Palanka), Naissos (Niš) a Sirmium (Sremska Mitrovica). Roku 294 bylo Sirmium prohlášeno za jedno ze čtyř hlavních měst Římské říše. Podle některých badatelů mělo v té době až 100 000 obyvatel.[6] O míře integrace oblasti do římské civilizace svědčí i to, že sedmnáct římských císařů se narodilo na území současného Srbska, což je druhý nejvyšší počet po Itálii.[7] Nejslavnějším z nich byl Konstantin Veliký, první křesťanský císař, který se narodil v Niši. K nejvýznamnějším architektonickým upomínkám na římskou éru patří Gamzigrad (Felix Romuliana), jejž nechal vystavět císař-tetrarcha Galerius, který vládl části Římské říše mezi roky 297 a 311. Od roku 2007 je tato památka zapsána na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.[8]

    Když byla Římská říše v roce 395 rozdělena, většina Srbska spadla pod Východořímskou říši (posléze nazývanou Byzantská). Původní romanizované obyvatelstvo postupně vymizelo, respektive bylo asimilováno přicházejícími Slovany.

    Středověk  Bitva na Kosově poli

    Formování Srbska bylo v rámci Balkánu jedním z nejkomplikovanějších procesů středověku. Střídavý tlak sousední Byzance, Bulharska, Uher a později Osmanské říše se podepsal na politickém, ekonomickém i historickém vývoji srbské země. Ovlivněno bylo i náboženské myšlení a tím i kultura, která byla v rámci Srbska velice různorodá.

    Během 6. století do oblasti přišli Slované (Srbové), pravděpodobně z oblasti zvané Bílé Srbsko (či Boika), jež se patrně nacházelo v oblasti dnešní německé Lužice (usuzuje se, že Lužičtí Srbové by mohli být zbytkem původně mnohem většího slovanského osídlení Lužice). V 8. století vzniklo první knížectví pod vládou dynastie Vlastimirovićů. K nejvýznamnějším vlastimirovičským knížatům patřil Časlav Klonimirović. Stát existoval do roku 969. Následovala další knížectví v Rašce (971–976), stát Duklja (osamostatnil se 1040 za vlády Štěpána Vojislava) a konečně roku 1091 vzniklo knížectví Srbská velká župa. Tento stát se táhl mezi Jaderským mořem, Neretvou, Sávou, Moravou a Skadarským jezerem a během 11. a 12. století často bojoval se sousední Byzantskou říší.

    Největší moci dosáhlo středověké Srbsko za vlády dynastie Nemajnićů, která vládla v letech 1166 až 1371, poté, co se v župě ujal vlády Štěpán Nemanja. Roku 1217 byl stát povýšen na království. Car Dušan Veliký (1331 – 1355) připojil k Srbsku většinu západního Balkánu i velkou část Řecka a byl považován vedle Karla IV. za nejmocnějšího vladaře tehdejší Evropy.[9]

    Jako v celé oblasti vlivu Východořímské říše se po církevním schizmatu prosadilo pravoslavné křesťanství, christianizace zvítězila zhruba v polovině 9. století. Srbská pravoslavná církev byla organizována jako autokefální arcibiskupství v roce 1219, zejména díky úsilí Sávy, patrona země. V roce 1346 byla povýšena na patriarchát.

    Ve 14. století se stát dostal do krize a rozpadl se na několik knížectví. Zlomem v dějinách Srbska byla bitva na Kosově poli v roce 1389, po níž se Srbsko postupně dostávalo pod nadvládu Osmanské říše.[10] Vznikl menší stát zvaný Srbský despotát, roku 1455 však Osmané dobyli jeho hlavní město, roku 1459 pak celé jeho území státu, takže zcela zanikl.[11] Za turecké nadvlády docházelo v 17. a 18. století ke stěhování Srbů z Kosova na sever do Vojvodiny a Krajiny.[12] Obě tato území ovládala Habsburská monarchie.

    Osmanská a habsburská nadvláda

    Na všech srbských územích dobytých Osmany byla místní šlechta odstraněna a rolnictvo podrobeno osmanským správcům. Většina duchovenstva uprchla nebo byla izolována v klášterech. V osmanském systému byli Srbové a křesťané vůbec považováni za podřadnou třídu lidí a podléhali vysokým daním. Část srbské populace zažila též islamizaci. Chlapci z balkánských křesťanských rodin byly násilně konvertováni na islám a cvičeni pro pěchotní jednotky osmanské armády známé jako janičáři. Tento systém byl znám jako devširme.

    Srbský patriarchát v Peći byl zrušen v roce 1463, v roce 1557 byl ale obnoven, což umožnilo omezené pokračování srbských kulturních tradic v rámci systému millet (roku 1708 Srbové přesunuli své duchovní centrum na sever do Vojvodiny ovládané Habsburky, do města Sremski Karlovci, Turci pak roku 1766 patriarchát v Peći znovu zrušili).

    Po ztrátě státnosti vůči Osmanské říši pokračoval srbský odpor zejména v severních oblastech (moderní Vojvodina), odboj vedli i lidoví vůdci jako Jovan Nenad (1526–1527). Jedním z nejvýznamnějších bylo banátské povstání v letech 1594 a 1595, které bylo součástí dlouhé války (1593–1606) mezi Habsburky a Osmany. Vojvodina byla nakonec Turkům Habsburky vyrvána, částečně Karlovickou smlouvou (1699), plně pak Požarevackou smlouvou (1718). I velká část centrálního Srbska přecházela přechodně z osmanské nadvlády pod habsburskou kontrolu. Nejprve v letech 1686–1691, později znovu v letech 1718–1739 a 1788–1792.

    Nezávislost  Bitva u Mišaru roku 1806 během srbského povstání proti Turkům

    Faktickou nezávislost získalo Srbsko roku 1805 za povstání, které vedl Karađorđe Petrović.[13] Turkům se sice podařilo nakrátko obnovit kontrolu nad celým územím, ale po dalším povstání Srbů pod vedením Miloše Obrenoviće roku 1814 byla Osmanská říše nucena uznat autonomní postavení Srbska.[14] Svrchovanost Turecka byla po roce 1830 již čistě formální (Turci měli právo udržovat na srbském území šest opevněných měst a dvě pevnosti, sultán formálně potvrzoval srbského knížete a na hradbách měl vedle srbského vlát také turecký prapor). První srbská ústava, tzv. Sretenjská ústava, byla přijata 15. února 1835 (v den třicátého výročí povstání), šlo o jednu z prvních demokratických ústav v Evropě. 15. únor je dnes v Srbsku slaven jako Den státnosti.

    Po střetech mezi osmanskou armádou a Srby v Bělehradě v roce 1862 a pod tlakem velmocí opustili v roce 1867 poslední turečtí vojáci knížectví. V roce 1876 vyhlásilo Srbsko Osmanské říši válku a postavilo se na stranu probíhajících křesťanských povstání v Bosně a Hercegovině a v Bulharsku. De iure ovšem získalo Srbsko samostatnost až po rusko-turecké válce v roce 1878, přesněji na Berlínském kongresu 1878, kde rovněž podstatně rozšířilo své území směrem na jih. Berlínská smlouva však také zakazovala Srbsku sjednotit oblasti obývané Srby a Bosnu a Hercegovinu i Rašku umístila pod rakousko-uherskou správu.

    V průběhu 19. století došlo několikrát k dynastickým převratům, kdy se na trůně střídaly dynastie Karađorđevićů a Obrenovićů. Kníže Milan Obrenović nechal Srbsko roku 1882 prohlásit královstvím a stal se prvním novodobým srbským králem.

    Od počátku 20. století usilovaly všechny balkánské státy o definitivní vypuzení Turků z Balkánu. Tohoto cíle bylo dosaženo v první balkánské válce (1912-1913), ve které Srbové bojovali ve spojenectví s Černou Horou, Bulharskem a Řeckem. Srbská 1. armáda pod vedením prince Alexandra zvítězila nad tureckou armádou v bitvě u Kumanova, po níž Osmanská říše kapitulovala. Srbsko připojilo Novpazarský sandžak, většinu Kosova a Makedonie. Spory o získané území mezi spojenci vedly zakrátko k vypuknutí druhé balkánské války, v níž Srbové zvítězili nad Bulharskem a svůj zábor ještě rozšířili. V balkánských válkách, tedy během pouhých dvou let, Srbsko zvětšilo své území i počet obyvatel o 50%, byť za cenu 36 tisíc padlých.[15] Tento rychlý růst regionální mocnosti na svých hranicích zneklidnil Rakousko-Uhersko obávající se, že Srbsko bude chtít získat všechna území obývaná etnickými Srby, tedy i ta pod rakouskou kontrolou. Napětí z toho vzniklé mělo brzy fatální následky a přepsalo mapu Evropy.

    První světová válka
    Související informace naleznete také v článku První světová válka.
     Hromadná poprava srbského obyvatelstva během srbské kampaně první světové války

    Dne 28. června 1914 mladí srbští nacionalisté z Bosny spáchali atentát na rakouského nástupce trůnu Ferdinanda d'Este.[16] Pro Rakušany to byla příležitost, jak na Srbsko zatlačit a strategicky ho oslabit. Vyvolali ostrou kampaň proti Srbsku i proti Srbům žijícím na území monarchie. Srbští politici si konflikt nepřáli, a proto atentát ostře odsoudili. Rakušané však stupňovali požadavky a kladli ultimáta, až nakonec dotlačili Srbsko k válce.[17] V důsledku mnoha souvislostí se tento konflikt stal rozbuškou první světové války, do té doby nejničivějšího a nejglobálnějšího konfliktu lidských dějin.

    Válku proti habsburské monarchii vedlo Srbsko na začátku s pomocí černohorských vojáků a zprvu úspěšně - pod velením Radomira Putnika odrazilo první i druhý pokus o invazi do země. V roce 1914 však nastal zlom ve kterém Rakousko-Uhersko 6. listopadu zaútočilo na celé frontě a srbská armáda se prakticky zhroutila. Už 3. prosince však armáda pod vedením generála Živojina Mišiće vyrazila do protiofenzivy. Rakousko-uherská linie na řece Kolubaře zakolísala a rozpadla se. Tím byl osvobozen Bělehrad, který byl pod nadvládou Habsburků pouze 13 dní. Srbové se tak stali středem obdivu spojenců ze západu i z východu.

    Tento úspěch byl však později nahrazen velikou ztrátou. Bulhaři zabrali většinu území Makedonie a Němci s Rakušany plánovali opětovný útok. Do čela armády byl tehdy opět dosazen generál Mišić. Ten na chvíli zatlačil bulharská vojska a pokusil se spojit se spojeneckými expedičními silami, ale to se nepodařilo a Bulhaři Makedonii opět zabrali. Srbsko pak bylo rozděleno na dvě oblasti. Jedna (severní) byla okupována Rakouskem-Uherskem a jižní část byla naopak pod kontrolou Bulharů. Bulharsko se na rozdíl od habsburské říše snažilo připojená území zabrat natrvalo, a tak na okupovaném území začala silná bulharizace, byly ničeny dokumenty a knihy v srbštině a bulharština se stala úředním jazykem na úřadech a ve školách.

    Srbská armáda se však v exilu na ostrově Korfu znovu zformovala, za pomoci spojenců se přesunula na Soluňskou frontu a na podzim 1918 uskutečnila úspěšnou ofenzívu, během které osvobodila prakticky celé srbské území. Ihned po válce se začalo utvářet Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.

    Království Srbsko ztratilo během první světové války okolo 1 250 000 obyvatel, tedy asi 28 % veškeré populace.[18]

    Království Srbů, Chorvatů a Slovinců
    Související informace naleznete také v článku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.
    Dokument o zavraždění krále Alexandra I.

    Mezi světovými válkami bylo Srbsko centrem velkého státu, který zahrnoval skoro polovinu Balkánského poloostrova. Vládla mu nadále srbská královská dynastie Karađorđevićů. Spojení jihoslovanských národů bylo inspirováno sjednocením Itálie nebo Německa a oficiální politikou byla snaha o zformování jednotného jugoslávského národa. Během celého meziválečného období se ale nedařilo příbuzné, avšak historicky velmi odlišně se vyvíjející entity, pro tuto myšlenku plně získat. Konflikty vznikaly v mnohonárodní Bosně, v Makedonii se smíšeným srbsko-bulharským obyvatelstvem, v Kosovu, ale zejména v Chorvatsku, jehož požadavky na autonomii se nedařilo po celých 23 let uspokojivě vyřešit. Království SHS, přejmenované roku 1929 na Jugoslávii, bylo součástí Malé dohody, namířené hlavně proti Maďarsku (spor o Vojvodinu).[19] Vyostřené vztahy mělo také s Bulharskem (poválečný spor o Makedonii) a částečně s Albánií.

    Jugoslávie byla zasažena i světovou hospodářskou krizí, byť její dopady nebyly vzhledem k zemědělskému charakteru hospodářství tak dramatické jako v západní Evropě.

    Složitou vnitropolitickou situaci s častým střídáním vlád a nestabilních parlamentních koalic se pokusil král Alexandr vyřešit 6. ledna 1929 nastolením královské diktatury.[20] Diktatura měla také konečně prosadit ideu jugoslávského národa. Roku 1934 byl však král na státní návštěvě v Marseille spolu s francouzským ministrem zahraničí Barthouem zastřelen. Atentát spáchal makedonský nacionalista ve službách chorvatských ustašovců.[21] Na trůn pak formálně dosedl jeho jedenáctiletý syn Petr II.

    Druhá světová válka
    Související informace naleznete také v článku Balkánské tažení.
     Poprava několika tisíc obyvatel Kragujevace 21. října 1941 jako pomsta za zabití 10 německých vojáků Srbsko (vpravo) okupované Německem, Itálií, Maďarskem, Bulharskem a Chovatskem

    Po vypuknutí války zůstávala Jugoslávie zpočátku neutrální. Regent Pavel však v březnu 1941 pod dojmem rostoucí moci Německa v Evropě vyjednal přistoupení Jugoslávie k Ose Berlín-Řím-Tokio. Proti tomu vypukly v Srbsku bouřlivé protesty, král Petr II. byl 27. března 1941 prohlášen za předčasně plnoletého a smlouvu s Osou okamžitě vypověděl.

    Německo a jeho spojenci na to 6. dubna 1941 vtrhli ze všech stran do Jugoslávie. Královská vojska byla během několika dnů poražena, na území Jugoslávie vznikl fašistický Nezávislý stát Chorvatsko a zbytek území byl okupován německými, italskými, maďarskými a bulharskými vojsky.

    Chorvatští ustašovci zahájili v roce 1941 na území chorvatského státu brutální genocidu srbského obyvatelstva, při které zavraždili stovky tisíc Srbů - odhady se obvykle pohybují mezi 300-500 tisíci zavražděnými.[22] Ukrutnostmi byl proslulý zejména koncentrační tábor Jasenovac.[23] Dalších asi 300 000 Srbů vyhnali Chorvaté do Srbska.[24]

    V okupovaném a okleštěném zbytku Srbska byl ustanoven loutkový režim generála Milana Nediće. Takřka současně vypukl proti okupantům odboj, jejž vedly nezávisle na sobě dvě organizace. Dragoljub Mihailović, jmenovaný později ministrem obrany exilové vlády v Londýně, vedl organizaci zvanou „Jugoslavenska vojska u otađbini“ (Jugoslávské vojsko ve vlasti); po vzoru odbojářů z balkánských válek a 1. světové války se jejím příslušníkům říkalo Četnici. Konkurentem pro ně byl komunistický partyzánský odboj, jehož vůdcem byl Josip Broz Tito. Partyzáni vlastními silami osvobodili velké části území především na rozhraní Srbska a Bosny a jejich síla na úkor četniků neustále rostla. Zatímco Mihajlovićovi vojáci bojovali především proti chorvatským ustašovcům, partyzáni zaměřovali své útoky na německé okupanty a získávali přívržence i mezi nesrbskými národy Jugoslávie. Odboj zvláště zesílil po kapitulaci Itálie na podzim 1943, kdy Německo muselo převzít bývalou italskou okupační zónu a navzdory několika silným ofenzívám se mu již nepodařilo partyzány rozhodujícím způsobem porazit.

    Britská vláda, která byla největším podporovatelem četniků, začala postupně vidět v Titovi perspektivnějšího spojence. Roztrpčení četnici začali poté útočit na titovské partyzány, a to i v součinnosti s Němci. Celý mocenský střet dvou odbojových křídel rozhodl postup Rudé armády, která 20. října spolu s partyzánskou armádou NOVJ (Národně osvobozenecká vojska Jugoslávie) osvobodila hlavní město Bělehrad. Mihajlović byl popraven, většina ostatních četniků byla ale Titem amnestována.[25]

    Poválečná Jugoslávie  Josip Broz Tito na návštěvě v Bílém domě u Jimmyho Cartera

    Po 2. světové válce ovládli Jugoslávii komunisté a byla ustavena mnohonárodnostní federativní republika pod vedením Tita jako prezidenta. V poválečných čistkách a odvetách bylo zabito asi 70 000 lidí, většinou Chorvatů, Tito sám se ale snažil logickou touhu po pomstě u Srbů spíše krotit, aby soužití národů v jednom státě bylo vůbec možné. Zejména v 50. letech probíhaly také politické represe, ovšem jugoslávskou specifikou bylo, že jejich obětí byli především stalinisté (jichž bylo asi 15 000 uvězněno v táboře Goli Otok).[26]

    Titův režim si totiž na rozdíl od loutkových komunistických režimů východní Evropy, zcela závislých na Moskvě, počínal nezávisle, což vedlo na přelomu 40. a 50. let k silné roztržce mezi Titem a sovětským vůdcem Stalinem.[27] Ten se však invaze do Jugoslávie neodvážil.[28] Jugoslávie nebyla jako jediná komunistická země součástí Varšavské smlouvy a občanské svobody zde byly značně vyšší než v ostatních státech východní Evropy. Jugoslávie bazírovala na tom, že v rámci studené války není součástí ani jednoho z bloků - východního ani západního - a demonstrovala to organizováním tzv. hnutí nezúčastněných států. Přes něj Jugoslávie získávala mimořádný geopolitický vliv, jenž byl dobře ilustrován i Titovým pohřbem v roce 1980, považovaným za největší politický pohřeb 20. století.[29][30]

    Ekonomický systém Jugoslávie komunisté nazývali samosprávný socialismus. Jeho hlavním ideologem byl Edvard Kardelj. Jeho nejviditelnějším projevem bylo zřízení tzv. dělnických rad, dle Zákona o dělnické samosprávě z roku 1950.[31] Rady pracujících rozhodovaly o chodu podniků a například též volily jejich ředitele. Vliv politiků na ekonomiku tak byl menší než v jiných socialistických státech, což tamní nekonformní a reformní myslitele lákalo a inspirovalo (mj. i teoretiky pražského jara 1968). Na druhou stranu tento experiment nijak oslnivé ekonomické výsledky neměl, rady často rozhodovaly nekompetentně, řada firem byla ztrátových a výsledkem byla i nezaměstnanost, na což s oblibou upozorňovala protijugoslávská propaganda ve státech východního bloku. Jugoslávská ekonomika měla ale i jiné rysy odlišující ji od zemí, jako bylo komunistické Československo - dovolovala soukromé podnikání a volný pohyb pracovní síly přes hranice země. Otevřené hranice byly proslulým výdobytkem Titova režimu, který využily i tisíce Čechů a Slováků k emigraci na západ, během letní dovolené.[32] Samosprávný socialismus nakonec více než ekonomiku ovlivnil správu země - umožnil značnou míru komunální samosprávy, vynucoval si pravidelné střídání ve vrcholných funkcích a nakonec měl vyřešit i národnostní otázku. Na konci 60. let tak jednotlivé republiky federace získaly značnou autonomii a byla také vytvořena "muslimská" (či též "bosňácká") národnost k uvolnění napětí v mnohonárodnostní Bosně a v Kosovu. Ani v tomto případě ale samosprávný experiment neuspěl, jak se ukázalo již v 80. letech.

    Po Titově smrti v roce 1980 postupně slábla autorita režimu a koncem 80. let se rozhořel spor o osamostatnění členských zemí, kterému bránili zejména právě Srbové, dominující v orgánech jugoslávského státu.

    Rozpad Jugoslávie  Území bývalé Jugoslávie ovládané srbskou armádou po operaci Koridor (1992)

    Po pádu komunismu se rozhořela občanská válka v Jugoslávii, během které se postupně odtrhlo Slovinsko, Chorvatsko, Republika Makedonie i Bosna a Hercegovina, Srbsko a Černá Hora zůstaly ve společné federaci pod názvem Svazová republika Jugoslávie, jejímž představitelem byl Slobodan Milošević. Organizace spojených národů neuznala stát jako nástupnický po Jugoslávii, schválila ale tuto federaci. V roce 1995 během operace Bouře bylo chorvatskou armádou vyhnáno do Srbska asi 200 000 Srbů z území Srbské Krajiny.[33] Válka mezi Srby a Albánci na území Kosova se začala stupňovat. Intenzita konfliktů a počet jejich obětí začaly narůstat v únoru 1998. Ve vyhrocených střetech proti sobě stály na jedné straně Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK) a na druhé straně srbské ozbrojené síly.[34] Rada bezpečnosti OSN dne 23. září 1998 ostře odsoudila násilí, kterého se dopouštěly obě strany, a vyjádřila hluboké znepokojení nad prudkým zhoršením humanitární situace v Kosovu. Na základě alarmujících poznatků schválila rezoluci č. 1199, která doslova uvedla, že "zhoršení situace v Kosovu představuje hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost v tamní oblasti". Souhlas s použitím "všech dostupných prostředků a opatření" odmítly udělit Rusko a Čína. Bez schválení druhé rezoluce Rady bezpečnosti OSN se stala válkou nelegální.[35] Tehdejší prezident USA Bill Clinton hovořil o nutnosti postavit se na stranu trpících obětí a tím zajistit mír, svobodu a stabilitu v Evropě.

    Důležitou roli při řešení kosovské otázky sehrála americká ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová. 24. března 1999 zahájily letecké síly NATO bombardování Jugoslávie, a tedy i Srbska, aby přinutily vládu Jugoslávie stáhnout se z Kosova, historického území, a ukončit boj proti separatistům z UÇK. Vzdušné údery proti Srbsku, které dostaly název Operace Spojenecká síla, trvaly až do 10. června 1999 a byly velkou manifestací vojenských schopností NATO, zejména Spojených států. Operace Spojenecká síla proti Jugoslávii byla první válkou NATO. Celkem se na ní podílelo svými vojenskými kapacitami třináct členských států. Česká republika se spolu s Maďarskem a Polskem stala členskou zemí NATO 12. března 1999, 12 dnů před zahájením Operace Spojenecká síla a stala se první zemí bývalého východního bloku, která se k Alianci připojila.[36] Dne 17. února 2008 vyhlásilo Kosovo s podporou USA a EU jednostranně nezávislost na Srbsku, kterou Srbsko odmítá uznat.[37] Přes intenzivní snahu G. W. Bushe, který se stal americkým prezidentem v lednu roku 2000, se dodatečně neprokázaly důvody pro vedení války a tato válka je považována za válku nelegitimní.[38]

    V současné době pokračuje Západ ve své snaze naklonit si srbské politiky na svoji stranu. Po omluvě za bombardování Bělehradu šéfa NATO Jense Stoltenberga v roce 2015, vyjádřil při své návštěvě země v roce 2016 lítost nad civilními oběťmi také tehdejší americký viceprezident Joe Biden.[39]

    21. století

    V roce 2002 se federální parlament rozhodl pro změnu názvu na Státní společenství Srbsko a Černá Hora a udělení větší pravomoci oběma republikám. Černá Hora však stále cítila potřebu se zcela osamostatnit a tento již víceméně samostatný stát, který se Srbskem měl již jen společnou obrannou politiku, uspořádal 21. května 2006 referendum o nezávislosti, ve kterém zvítězili zastánci nezávislosti, a 3. června vyhlásila Černá Hora nezávislost. Srbsko po dvou dnech vyhlásilo vlastní samostatnost 5. června 2006. V roce 2007 vstoupilo Srbsko do Středoevropské zóny volného obchodu.

    Nyní probíhá pomalá transformace země pod vedením demokratických stran. Krize v Srbsku pokračuje nadále, především kvůli sporům o status Kosova, které v roce 2008 vyhlásilo jednostrannou nezávislost.

    22. prosince 2009 podalo Srbsko přihlášku do Evropské unie a 1. března 2012 byl Srbsku udělen status kandidáta na členství v Evropské unii.[40]Země se postupně demokratizuje, nicméně stále se potýká s vysokou nezaměstnaností a korupcí, která se objevuje ve všech úrovních státní správy.[41]

    Od nástupu Aleksandara Vučiće k moci Srbsko trpí erozí demokracie k autoritářství[42][43][44] a následným úpadkem svobody médií a občanských svobod.[45][46] Poté, co se v březnu 2020 v Srbsku rozšířila pandemie covidu-19, byl vyhlášen výjimečný stav a poprvé od druhé světové války byl v Srbsku zaveden zákaz vycházení.[47] V lednu a únoru 2021 proběhlo v Srbsku druhé nejrychlejší zavedení vakcíny v Evropě.[48][49][50]

    ROKSANDIC, Mirjana; MIHAILOVIĆ, Dušan; MERCIER, Norbert. A human mandible (BH-1) from the Pleistocene deposits of Mala Balanica cave (Sićevo Gorge, Niš, Serbia). Journal of Human Evolution. 2011-08, roč. 61, čís. 2, s. 186–196. PMID: 21507461. Dostupné online [cit. 2021-05-14]. ISSN 1095-8606. DOI 10.1016/j.jhevol.2011.03.003. PMID 21507461.  ĐORĐEVIĆ, Nikola. How Vinča culture changed the way we think about the Stone Age. Emerging Europe [online]. 2020-07-18 [cit. 2021-05-14]. Dostupné online.  Pre-Writing in Southeastern Europe: The Sign System of the Vinca Culture CA. 4000 B. C.by Shann M. M. Winn | Review by: Denise Schmandt-Besserat | download. ur.booksc.org [online]. [cit. 2021-05-14]. Dostupné online. [nedostupný zdroj] Lepenski Vir. Archeologické 3D virtuální muzeum [online]. Archeologický ústav Akademie věd ČR [cit. 2021-05-14]. Dostupné online.  Early Metallurgy in Southeastern Europe | Encyclopedia.com. www.encyclopedia.com [online]. [cit. 2022-02-02]. Dostupné online.  MIRKOVIĆ, Miroslava. Sirmium Its History from the First Century AD to 582 AD. digitalna.ff.uns.ac.rs [online]. 2017 [cit. 2021-05-14]. Dostupné online.  KUZMANOVIĆ, Zorica; MIHAJLOVIĆ, Vladimir D. Roman emperors and identity constructions in modern Serbia. Identities. 2015-07-04, roč. 22, čís. 4, s. 416–432. Dostupné online [cit. 2021-05-14]. ISSN 1070-289X. DOI 10.1080/1070289X.2014.969269.  Gamzigrad-Romuliana, Palace of Galerius. UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2021-05-14]. Dostupné online. (anglicky)  Štěpán Dušan - CoJeCo.cz. www.cojeco.cz [online]. [cit. 2021-05-14]. Dostupné online.  Před 620 lety vypukla bitva na Kosově poli. Český rozhlas Plus [online]. Český rozhlas, 2009-06-28 [cit. 2021-05-14]. Dostupné online.  Serbia - Conquest by the Ottoman Turks. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-05-14]. Dostupné online. (anglicky)  MELICHÁREK, Maroš. GREAT MIGRATION OF THE SERBS (1690) AND ITS REFLECTIONS IN MODERN HISTORIOGRAPHY. Serbian Studies Research, vol. 8, no. 1, 2017, 87-102.. Dostupné online [cit. 2021-05-14]. (anglicky)  MERIAGE, Lawrence P. The First Serbian Uprising (1804-1813) and the Nineteenth-Century Origins of the Eastern Question. Slavic Review. 1978, roč. 37, čís. 3, s. 421–439. Dostupné online [cit. 2021-05-19]. ISSN 0037-6779. DOI 10.2307/2497684.  MELICHÁREK, Maroš. Druhé srbské povstanie proti osmanskej nadvláde (1815 - 1816) a vytváranie autonómneho srbského štátu počas prvej vlády Miloša Obrenovića. Dejiny - internetový časopis Inštitútu histórie Filozofickej fakulty Prešovskej univerzity [online]. 2/2011 [cit. 2021-05-19]. Dostupné online.  HALL, Richard C. The Balkan Wars 1912-1913: Prelude to the First World War. [s.l.]: Routledge 193 s. Dostupné online. ISBN 978-1-134-58363-8. (anglicky) Google-Books-ID: IuWAAgAAQBAJ.  ZÝKOVÁ, Iva-Hedvika. Sarajevský atentát: bomby, kulky, nezdařilé utonutí i otrava. Rozhlas.cz [online]. Český rozhlas, 2014-06-28 [cit. 2021-05-19]. Dostupné online.  NEKOLA, Martin. Předvečer Velké války: Komu přišlo nesplnitelné srbské ultimátum vhod?. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. Extra Publishing, 2017-07-28 [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. ISSN 1804-9907.  "Před 100 lety vypukla první světová válka, zvaná Velká". Reflex. 27. července 2015. SLÁDEK, Zdeněk. Malá dohoda 1919-1938: její hospodářské, politické a vojenské komponenty. [s.l.]: Karolinum 308 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7184-820-2. Google-Books-ID: JMg4AAAAMAAJ.  GRAHAM, Malbone W. The “Dictatorship” in Yugoslavia. American Political Science Review. 1929/05, roč. 23, čís. 2, s. 449–459. Dostupné online [cit. 2021-05-19]. ISSN 0003-0554. DOI 10.2307/1945227. (anglicky)  Před 80 lety zabil atentátník jugoslávského krále Alexandra I.. Eurodeník.cz [online]. EKO VELARI, 8. 10. 2014 [cit. 2021-05-19]. Dostupné online.  YEOMANS, Rory. The Utopia of Terror: Life and Death in Wartime Croatia. [s.l.]: Boydell & Brewer 332 s. Dostupné online. ISBN 978-1-58046-545-8. (anglicky) Google-Books-ID: 8HEDCwAAQBAJ.  KRUPKA, Jaroslav. Dozorci soutěžili, kdo zabije víc vězňů. Vyhrál "král podřezávačů hrdel". Deník.cz. VLTAVA LABE MEDIA, 2020-08-29. Dostupné online [cit. 2021-05-19].  "Kolaborovali s nacisty". Česká televize. TOLČINSKÝ, Alexander. Chorvatský prezident zrušil návštěvu Srbska kvůli četnikům. Český rozhlas Plus [online]. Český rozhlas, 2005-05-18 [cit. 2021-05-19]. Dostupné online.  JEZERNIK, Božidar. Goli otok. Titův gulag. 1.. vyd. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2020. 409 s. ISBN 978-80-88292-44-9.  HLAVATÝ, Pavel. Josip Broz Tito. Jak se velký maršál proměnil v krvavého psa a jak to nakonec dobře dopadlo. Český rozhlas Plus [online]. Český rozhlas, 2020-03-20 [cit. 2021-05-19]. Dostupné online.  MILENKOVIČOVÁ, Ivana. Stalin chystal invazi do Jugoslávie, stojí v odtajněných materiálech NSA. Lidovky.cz [online]. MAFRA, 2015-10-19 [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. ISSN 1213-1385.  SYRUČEK, Milan. Rozměry a limity J. B. Tita. Hospodářské noviny [online]. Economia, 1999-04-02 [cit. 2021-05-19]. Dostupné online.  Na bombastický Titův pohřeb přijeli státníci 128 zemí. Jugoslávie přežila svého vůdce jen chvíli. Echo24.cz [online]. Echo Media, 2020-05-04 [cit. 2021-05-19]. Dostupné online.  Socialismus samosprávný – Sociologická encyklopedie. encyklopedie.soc.cas.cz [online]. [cit. 2021-05-19]. Dostupné online.  DRDA, Adam. Přes „kopečky“, přes Jugoslávii... Jakkoli. Lidovky.cz [online]. MAFRA, 2010-11-03 [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. ISSN 1213-1385.  "Bouře, jež zrodila Chorvatsko. Operace Oluja vyhnala z domovů desítky". Lidovky. 5. srpna 2015. LABANCA, Nicola. Válečné konflikty dneška /od roku 1945 do současnosti/. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s.  EICHLER, Jan. Legální a nelegální války v dnešním světě. Vojenské rozhledy. Roč. 2012, čís. 3, s. 16–47. [ISSN Dostupné online].  KŘÍŽ, Pavel. Severoatlantická aliance a řešení ozbrojených konfliktů. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita /Mezinárodní politologický ústav/, 2012. 134 s.  "Průlom pro Kosovo: nezávislost na Srbsku posvětil haagský soud". iDNES.cz. 22. července 2010. EICHLER, Jan. Legitimní a nelegitimní války po roce 1990. Vojenské rozhledy. Roč. 2012, čís. 4, s. 12 24. [ISSN Dostupné online].  Joe Biden se v Bělehradě omluvil za bombardování. ParlamentníListy.cz [online]. OUR MEDIA, 17.8.2016 [cit. 8.7.2017]. Dostupné online.  CONCLUSIONS [online]. EUROPEAN COUNCIL (Evropská komise) [cit. 2012-03-07]. Dostupné online. (anglicky)  Srbsko | Člověk v tísni. www.clovekvtisni.cz [online]. [cit. 2017-03-09]. Dostupné online.  Freedom House ranks Serbia as Partly Free in latest report. N1. 5 February 2019. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 February 2019. (anglicky)  VOLTMER, Katrin. Media, Communication and the Struggle for Democratic Change: Case Studies on Contested Transitions. [s.l.]: Springer Nature, 2019. ISBN 978-3-030-16747-9. S. 6. (anglicky)  BIEBER, Florian. Patterns of competitive authoritarianism in the Western Balkans. East European Politics. July 2018, s. 337–54. DOI 10.1080/21599165.2018.1490272. (anglicky)  MAERZ, Seraphine F. State of the world 2019: autocratization surges – resistance grows. Democratization. April 2020, s. 909–927. DOI 10.1080/13510347.2020.1758670. (anglicky)  CASTALDO, Antonino; PINNA, Alessandra. De-Europeanization in the Balkans. Media freedom in post-Milošević Serbia. European Politics and Society. 2017, s. 264–281. DOI 10.1080/23745118.2017.1419599. S2CID 159002076. (anglicky)  Prvi put policijski čas od Drugog svetskog rata, građani uglavnom poslušni [online]. 19 March 2020 [cit. 2020-06-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 November 2020. (anglicky)  Serbia carrying out Europe's second-fastest vaccine rollout [online]. 29 January 2021 [cit. 2021-01-30]. Dostupné online. (anglicky)  Франкфуртер алгемајне цајтунг: Зашто Србија успешно вакцинише [online]. [cit. 2021-01-30]. Dostupné online. (anglicky)  Srbija prva u Evropi po broju onih koji su dobili drugu dozu na milion građana [online]. 2021-03-03 [cit. 2021-03-19]. Dostupné online. (srbsky) 
    Read less

Phrasebook

Ahoj
Здраво
Svět
Свет
Ahoj světe
Здраво Свете
Děkuji
Хвала вам
Ahoj
збогом
Ano
да
Ne
Не
Jak se máte?
Како си?
Dobře, děkuji
Добро хвала
Co to stojí?
Колико је то?
Nula
Нула
Jeden
Једно

Where can you sleep near Srbsko ?

Booking.com
487.402 visits in total, 9.187 Points of interest, 404 Destinations, 28 visits today.