Context of Slovinsko

Slovinsko (slovinsky Slovenija), plným názvem Slovinská republika (slovinsky [reˈpublika sloˈveːnija]), je středoevropský stát. Samostatné Slovinsko vzniklo roku 1991 jako první z nástupnických států Jugoslávie. Slovinsko je členem OBSE (od 24. 3. 1992), OSN (od 22. 5. 1992), Rady Evropy (od 14. 5. 1993), WTO (od 30. 7. 1995), EHP, NATO (od 29. 3. 2004), EU (od 1. 5. 2004), Eurozóny (od 1. 1. 2007), Evropské celní unie a Schengenského prostoru (od 21. 12. 2007) a OECD (od 21. 7. 2010). Jeho sousedy jsou Rakousko, Maďarsko, Chorvatsko a Itálie.

Většinu z přibližně dvou milionů obyvatel Slovinska tvoří Slovinci (83 %), následují Srbové (1,98 %) a Chorvaté (1,81 %).

Slovinsko se nachází na území několika menších historických zemí, jeho jádrem je někdejší Kraňsko. Po záni...Číst dál

Slovinsko (slovinsky Slovenija), plným názvem Slovinská republika (slovinsky [reˈpublika sloˈveːnija]), je středoevropský stát. Samostatné Slovinsko vzniklo roku 1991 jako první z nástupnických států Jugoslávie. Slovinsko je členem OBSE (od 24. 3. 1992), OSN (od 22. 5. 1992), Rady Evropy (od 14. 5. 1993), WTO (od 30. 7. 1995), EHP, NATO (od 29. 3. 2004), EU (od 1. 5. 2004), Eurozóny (od 1. 1. 2007), Evropské celní unie a Schengenského prostoru (od 21. 12. 2007) a OECD (od 21. 7. 2010). Jeho sousedy jsou Rakousko, Maďarsko, Chorvatsko a Itálie.

Většinu z přibližně dvou milionů obyvatel Slovinska tvoří Slovinci (83 %), následují Srbové (1,98 %) a Chorvaté (1,81 %).

Slovinsko se nachází na území několika menších historických zemí, jeho jádrem je někdejší Kraňsko. Po zániku Rakousko-Uherska se jihoslovanské země postupně zformovaly v jugoslávské království. Za druhé světové války bylo území Slovinska rozděleno mezi Itálii, Německo a Uhersko. V listopadu 1943 se Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie usnesla o obnovení Jugoslávie na federálním základě. Jednou z federálních jednotek se mělo stát i Slovinsko. Za datum vzniku Slovinské republiky je považován 19. únor 1944, kdy byl v Črnomelju Slovinský národněosvobozenecký výbor přeměněn v Slovinskou národněosvobozeneckou radu, v zásadě první slovinský parlament.

Nezávislost na Jugoslávii vyhlásilo Slovinsko 25. června 1991. Na základě Brionské deklarace byla účinnost aktu vyhlášení nezávislosti na tři měsíce pozastavena. 2. října 1991 potvrdilo společné zasedání všech komor Skupščiny úmysl nabýt nezávislost okamžitě, jakmile uplyne tříměsíční moratorium smluvené Brionskou deklarací. Moratorium vypršelo 8. října 1991, kdy Slovinsko definitivně získalo svou nezávislost na Jugoslávii.

More about Slovinsko

Basic information
  • Currency Euro
  • Native name Slovenija
  • Calling code +386
  • Internet domain .si
  • Mains voltage 230V/50Hz
  • Democracy index 7.54
Population, Area & Driving side
  • Population 1913355
  • Oblast 20271
  • Driving side right
Historie
  • Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Slovinska.
    Pravěk a starověk

    Oblast současného Slovinska byla osídlena již v období starší doby kamenné, což potvrzují kamenné a kostěné nálezy. Řecké a římské prameny zmiňují, že v období kolem 2 tisíciletí př. n. l. byla oblast osídlena Ilyry. Právě od názvů některých ilyrských kmenů vznikla pojmenování některých jadranských oblastí – Dalmácie (kmen Dalmátů) či Istrie (kmen Histri). Kolem roku 1000 př. n. l. v oblasti pravděpodobně založili v rámci svých kolonizačních aktivit osady Řekové.[1] V době železné osídlili oblast Keltové. Nejvýznamnější keltský kmen – Norikové – založil v prostoru současných rakouských Korutan první státní útvar, jenž pozdější římské prameny označují za Norické království. Centrum království se nacházelo přibližně 7 kilometrů na sever od dnešního Klagenfurtu. Od druhého století př. n. l. mělo království obchodní styky s Římem, s čímž souvisel vznik římských měst – Emony, Poetovie, Nevioduna.[2] Římané se Norického království zmocnili v období let 15 až 10 př. n. l. V této době byla také ustavena římská provincie Noricum. Od čtvrtého století našeho letopočtu byla římská přítomnost ohrožována celou řadou barbarských kmenů. Ty v roce 379 vyplenily jedno z největších římských měst v oblasti – Poetovii (dnešní Ptuj).[3] V pátém století z oblasti panonské nížiny protáhli Hunové, stejnou cestou poté prošli i Ostrogóti. V polovině šestého století přišel do oblasti dnešního Slovinska germánský kmen z panonské nížiny – Langobardi. Vykopávky z okolí Kranje naznačují, že určitou dobu prostor současného Slovinska obývali. Po odchodu Langobardů přicházejí v šestém století do alpských údolí slovanské kmeny – tzv. alpští Slované.[3]

    ...Číst dál
    Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Slovinska.
    Pravěk a starověk

    Oblast současného Slovinska byla osídlena již v období starší doby kamenné, což potvrzují kamenné a kostěné nálezy. Řecké a římské prameny zmiňují, že v období kolem 2 tisíciletí př. n. l. byla oblast osídlena Ilyry. Právě od názvů některých ilyrských kmenů vznikla pojmenování některých jadranských oblastí – Dalmácie (kmen Dalmátů) či Istrie (kmen Histri). Kolem roku 1000 př. n. l. v oblasti pravděpodobně založili v rámci svých kolonizačních aktivit osady Řekové.[1] V době železné osídlili oblast Keltové. Nejvýznamnější keltský kmen – Norikové – založil v prostoru současných rakouských Korutan první státní útvar, jenž pozdější římské prameny označují za Norické království. Centrum království se nacházelo přibližně 7 kilometrů na sever od dnešního Klagenfurtu. Od druhého století př. n. l. mělo království obchodní styky s Římem, s čímž souvisel vznik římských měst – Emony, Poetovie, Nevioduna.[2] Římané se Norického království zmocnili v období let 15 až 10 př. n. l. V této době byla také ustavena římská provincie Noricum. Od čtvrtého století našeho letopočtu byla římská přítomnost ohrožována celou řadou barbarských kmenů. Ty v roce 379 vyplenily jedno z největších římských měst v oblasti – Poetovii (dnešní Ptuj).[3] V pátém století z oblasti panonské nížiny protáhli Hunové, stejnou cestou poté prošli i Ostrogóti. V polovině šestého století přišel do oblasti dnešního Slovinska germánský kmen z panonské nížiny – Langobardi. Vykopávky z okolí Kranje naznačují, že určitou dobu prostor současného Slovinska obývali. Po odchodu Langobardů přicházejí v šestém století do alpských údolí slovanské kmeny – tzv. alpští Slované.[3]

    Středověk  Karantánie (880)

    Existují dvě hypotézy o příchodu alpských Slovanů do oblasti. V současnosti je všeobecně přijímána a doložena teze, že prostor Slovinska byl osídlen dvěma vlnami obyvatel: první vlna dorazila kolem roku 550 ze severu z oblastí osídlených západními Slovany. Nálezy, které by tuto tezi potvrdily, byly nalezeny až na sklonku dvacátého století při výstavbě dálnice v okolí Mariboru. Druhá vlna přišla později podél řek Drávy a Sávy z jihovýchodu.[4] V minulosti – v dobách Jugoslávie – za neexistence nálezů, které by prokazovaly vazbu se severními oblastmi, byla podporována představa, že celý prostor byl osídlen právě z jihovýchodu, což mělo potvrzovat jednotný původ jižních Slovanů. Slované byli ze západu zafixováni langobradským limes a ze severu Karavankami, kam byli vytlačeni německou kolonizací, jež probíhala od osmého století.

    Fredegardova kronika hovoří o vládě Valuka, jenž měl být Sámovým vrstevníkem a spojencem zapojeným do kmenového svazu vzniklým k obraně proti Avarům. Poprvé v roce 670 se o zemi, v níž žijí alpští Slované, hovoří jako o Karantánii (Carantania, civitas Carantana), jejímž jádrem byly dnešní Korutany. Anonymní ravennský autor pro alpské Slovany použil starého keltského pojmenování. Také langobardští historici používali pro alpské Slovany pojmenování Karantánci. Centrem Karantánie byl Krnski grad (Karnburg) ležící nedaleko dnešního Klagenfurtu. V čele karantánských Slovanů byl kníže, na jehož výběru se podíleli tzv. kosezové. Jednalo se o vojenskou družinu, která vznikla z někdejších svobodných sedláků.[5] Když kolem roku 740 zesílily útoky Avarů, požádali karantánští Slované o pomoc Bavory. V roce 745 za vlády knížete Boruta Karantánci dobrovolně přijali ochranu a politickou nadvládu Bavorů a skrze tuto nadvládu dochází k nové vlně christianizace (první proběhla již v římských dobách). Z Bavorska přišli do současného slovinského prostoru misionáři, jako rukojmí přijala v Bavorsku křesťanství i první karantánská knížata – Gorazd a Hotimir. Hotimir si od salcburského biskupa vyžádal chorbiskupa a touto funkcí byl pověřen Ir Modestus, z jehož spisů vyplývá, že vzpoury proti pokřesťanštění byly Bavory násilně potlačovány. Jakmile se v roce 788 stalo Bavorsko součástí Francké říše, dostala se i doposud v zásadě autonomní Karantánie pod franckou nadvládu. Z pramenů vyplývá, že v osmém století jižně od Karavanek existovalo malé slovanské knížectví – Karniola – s centrem v někdejším opevněném středisku Keltů i pozdějších Římanů Carnii (dnešní Kranj). V roce 795 spojená vojska Franků, Karantánců a Karniolců drtivě porazila v Panonské nížině Avary. Karantáncům i Karniolcům bylo tažení proti Avarům Franky přikázáno. V letech 819 až 823 se Slované z Karantánie a Karnioly připojili k protifranckému povstání Ljudevita Posávského. Po potlačení povstání byla politická autonomie těchto knížectví fakticky zlikvidována a dosavadní slovanská knížata byla zbavena své moci. Na území někdejší Karnioly vznikla Kraňská marka. Všechny vyšší sociální skupiny byly tvořeny příslušníky nového německého etnika, Slované – označovaní jako Vindové – žili zejména na jihu jako rolníci.[6] Ze zde vládnoucích, původem zahraničních rodů, se důrazněji prosadili zejména Eppensteinové[7], Spanheimové[8] a Celjští, kteří díky úspěšné sňatkové politice dosáhli hodnosti říšských knížat.[9][pozn. 1] Německá nadvláda znamenala germanizaci slovinských osad na sever od Drávy. K uchování národní identity přispěla místní inteligence, tvořená zejména katolickými duchovními.[10] Až do 11. století si podstatná část slovanského obyvatelstva udržela do značné míry svobodné postavení a řídila se vlastními zákony. Pod tlakem feudálních vrstev se postupně svobodní rolníci měnili v polosvobodné či v poddané. Je doložena i existence otroků. Hospodaření se soustředilo do dvorců zakládaných panovníkem a jeho velmoži.[11] Podstatný rozvoj společnosti je spojen s urbanizací, k níž docházelo od 9. a 10. století. Vznikající nebo dále se rozrůstající města a jejich obyvatelé byli svobodní, postupem času získávali další výhody a privilegia. Vedle ražení mincí a vybírání poplatků se jednalo například i o právo na stavbu hradeb, volení vlastní samosprávy a další. V souvislosti s tím se vytvářelo na dnešním slovinském území i městské právo.[12][pozn. 2] Význačným pozemkovým vlastníkem byla i církev, těžící z četných donací. Významnou pozici zde měl akvilejský patriarchát a některá biskupství, zejména freisinské a bamberské, vedle nich vznikaly v zemi od roku 1000 i benediktinské kláštery. Tento vývoj se promítl i do kulturní oblasti, kde působily různé vlivy z okolních zemí.[13] Ve vrcholném a pozdním středověku se původní dvorce rozpouštěly ve prospěch menších usedlostí, na nichž robotovali sami poddaní rolníci výměnou za finanční obnos. Rolník byl povinen omezený počet dnů v roce robotovat a odvádět vrchnosti naturální, později peněžité, dávky. Dosud pokračující germanizaci obyvatelstva zastavila zhruba od 15. století imigrace slovanského obyvatelstva ze zemí ohrožených Turky. Pokračoval rozvoj měst, jejichž společenské elity mluvily nejčastěji německým jazykem.[14]

     Jedna ze stran Frisinských zlomků

    Podoba jazyka Karantánců je zachycena v tzv. Frisinských zlomcích pocházejících z období kolem roku 1000, kdy freisinské biskupství sestavilo pro potřeby svého kostela ve Spittalu převážně latinský liturgický kodex, v němž se nacházejí tři slovanské texty – vzorec všeobecné zpovědi, krátké kázání o hříchu a pokání a krátká zpovědní modlitba. Frisinské zlomky jsou nejen nejstarší literární památkou ve Slovinsku, ale také nejstarší latinkou zaznamenaný slovanský text vůbec.[15]

    Po ustavení Svaté říše římské vznikla sloučením hrabství a pohraničních marek Velká Karantánie sloužící k ochraně jižní hranice před maďarskými výboji na jižní hranici říše. Právě římská hranice na Sotle a Kolpě vymezila východní a jihovýchodní hranici slovinského etnického prostoru.[16] Díky německé kolonizaci Podunají a vytlačení Slovanů z prostoru Balatonu Maďary došlo k rozdělení souvislého slovanského osídlení. Velká Karantánie existující v období let 976 až 1077 byla tvořena Karantánským vévodstvím a několika markami: Karantánskou, Podrávskou, Saviňskou, Kraňskou (Posávskou), Istrijskou, Furlanskou a Veronskou.[17] Postupně se od vévodství oddělila Veronská a Furlanská marka, později také Karantánská marka. Nejsevernějším hrabstvím Karantánské marky bylo hrabství Steyer, které marce dalo nové označení – Štýrsko.[18] Rod Andechs-Meranů vládnoucí Posávské marce získal postupně i jižní část Saviňské marky, čímž byl dán základ vzniku nové země – Kraňska, kde většinu měli Slované. Název není odvozen od Kraňské marky, ale od slovanského označení Krajina používaného pro označení pohraniční marky.[19] V roce 1251 připojil ke svým državám český král Přemysl Otakar II. Štýrsko a v roce 1270 také Korutany, Kraňsko a některé enklávy ve Furlansku. Český král zde byl zastupován místodržiteli – hejtmany, kteří většinou pocházeli z řad české šlechty. V roce 1276 byl Přemysl Otakar II. donucen své alpské země předat Rudolfu Habsburskému.[20]

    Po roce 1335 se v rukách Habsburků kumulovala další území, která získali od gorických hrabat. V roce 1382 se ze strachu před Benátčany dalo pod ochranu Habsburků přístavní město Terst. Mimo habsburské panství zůstávalo jen Gorické hrabství a města na pobřeží severní Istrie, která ovládala Benátská republika. Konkurenty Habsburků však byl rod Celjských. Tento rod německých hrabat pocházel původně z panství v okolí hradu Žovnek (Sovneg). Celjský hrad rod získal v roce 1341. Rodovým znakem Celjských byl modrý štít se třemi šesticípými zlatými hvězdami, který byl převzat do současného státního znaku Slovinska. Na konci čtrnáctého století zachránil Heřman II. Celjský Zikmunda Lucemburského před utopením v Dunaji, což mělo za následek mocenský vzestup rodu a v roce 1436 i povýšení do hodnosti říšských knížat. Celjští, jejichž panství se vyvíjelo zcela nezávisle na Habsburcích, zamýšleli svou sňatkovou politikou propojit svůj rod s dalšími rody v Chorvatsku, v Bosně a v Srbsku. Rod byl propojen i s Lucemburky, když si za svou manželku vzal Hermanovu dceru Barboru sám císař Zikmund. V roce 1443 uzavřeli Celjští s Habsburky smlouvu, v níž se dohodli na vzájemném dědictví v případě, že jeden z rodů vymře po meči. Ulrich II. – poslední z Celjských – měl za manželku dceru srbského despoty Đorđe Brankoviće a v polovině patnáctého století byl ustaven královským náměstkem v Uhrách. Žárlivost maďarské šlechty vyústila v Ulrichovu vraždu při jeho návštěvě uherského hraničního města na Dunaji Bělehradu v roce 1456. Dle indicií stál za vraždou László Hunyadi. Ulrichem vymřel rod Celjským po meči, a tak se jejich panství dostalo Ulrichovou vraždou do habsburských rukou. Definitivně Habsburkové ovládli slovinské etnické území – s výjimkou Benátčany ovládaných okrajových území v severním Furlansku – na začátku šestnáctého století.[21]

    Novověk  Kozlerova mapa slovinských zemí, tzv. Velké Slovinsko

    Vymřením zdejších dynastií a získáním jejich území se utvrdilo postavení habsburské dynastie v regionu, zejména po roce 1526, kdy jejich vláda zahrnovala již všechny slovinské země.[9] Území Slovinska tak bylo po několik následujících století, s výjimkou let 1809 až 1814, kdy bylo součástí Ilyrského království, pod vládou Habsburků.[22][23] Od 15. století trpělo zdejší obyvatelstvo intenzivními a často se opakujícími loupeživými nájezdy osmanských jednotek. To vytvářelo, spolu se špatnými sociálními podmínkami, předpoklady k rolnickým povstáním.[9] K těm pak opakovaně docházelo, a to v letech 1473 až 1478 a 1515.[22] Povstání bylo vojensky potlačeno, jeho vůdcové popraveni a byla zavedena nová daň – povstalecká dávka. I další pokusy o povstání byly krvavě potlačeny.[24]

    Postavení Slovinců zlepšily reformy Marie Terezie a Josefa II.[10] V té době existovala na území Slovinska korunní země Kraňsko a dále části dalších korunních zemí: Korutan, Štýrska, Gorice a Gradišky, Istrie, jakož i malá část Uherska (Zámuří).[25] Od šedesátých let 19. století se formovaly moderní slovinské občanské síly.[26] Po zahájení první světové války byl vyhlášen výjimečný stav, došlo ke zrušení řady politických svobod a byla zpřísněna cenzura.[27] V květnu 1917 přednesl na zasedání parlamentu Anton Korošec Májovou deklaraci, kterou podepsalo všech 22 jihoslovanských poslanců vídeňského parlamentu, v níž požadovali, aby bylo vytvořeno samostatné státní těleso Slovinců, Chorvatů a Srbů pod vládou habsbursko-lotrinské dynastie.[28] V říjnu 1918 si již Slovinci uvědomili, že reforma Rakousko-Uherska není možná a že o budoucnosti rozhodne mírová konference, na níž se budou domáhat práva na sebeurčení. Rozchod s habsburskou monarchií se datuje 11. říjnem 1918, kdy slovinská reprezentace odmítla možnost podílet se na vídeňské vládě.[29]

    Moderní dějiny

    Slovinci opustili habsburské soustátí 29. října 1918, když v Záhřebu vznikl Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů (od prosince 1918 po spojení se Srbským královstvím Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, od října 1929 Království Jugoslávie).[30][31] Rapallskou smlouvou z 12. listopadu 1920 připadlo Přímoří, Goricko, Terst, Istrie a větší část západního Korutanska (Notraňsko) Itálii, plebiscitem v Korutanech 10. října 1920 připadly téměř celé Korutany Rakousku, v Maďarsku zůstalo několik slovinských vesnic v Prekomurji.[25]

     Slovinští komunističtí partyzáni

    Po okupaci Jugoslávie v dubnu 1941 bylo území dnešního Slovinska rozděleno mezi Německo (severovýchod), Itálii (jihozápad) a Maďarsko (Prekomurje).[10][26] V německé okupační zóně docházelo k násilné germanizaci a vysidlování etnických Slovinců. Italská vláda poskytla své části Slovinska částečnou autonomii. Část slovinské politické elity pak s Italy kolaborovala.[26] Již v červenci 1941 začalo ozbrojené povstání proti okupantům.[22] Nejvýznamnějším subjektem národněosvobozeneckého boje se stala Osvobozenecká fronta.[10] V roce 1943 byla dolomitským prohlášením formálně uznána role komunistů jako vůdců odboje.[32]

    V listopadu 1943 se Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie usnesla o obnovení Jugoslávie na federálním základě.[33] Jednou z federálních jednotek se mělo stát i Slovinsko.[34] Od počátku roku 1944 se začali komunisté připravovat na převzetí politické moci v poválečném Slovinsku. Aby se zabránilo návratu vícestranického systému, bylo rozhodnuto o vytvoření lidové vlády, jež bude právě pod vedením komunistů. 19. února 1944 se v Črnomelju Slovinský národněosvobozenecký výbor přejmenoval na Slovinskou národněosvobozeneckou radu a současně se prohlásil za nejvyšší zákonodárný a zastupitelský orgán ve Slovinsku.[35]

    V roce 1945 bylo Slovinsko poprvé v historii uznáno za státní útvar. V roce 1947 získalo Slovinsko část západních území, která po první světové válce připadla Itálii.[10] V roce 1954 pak bylo mezi Itálii a Jugoslávii rozděleno i sporné území v okolí Terstu.[26] Slovinsko v rámci jugoslávské federace bylo nejprve lidovou republikou a od roku 1963 socialistickou. V průběhu šedesátých let se začaly objevovat rozpory s centrem (např. Silniční aféra), které skončily odstavením reformních komunistů (Stane Kavčič) a upevněním pozic konzervativců.[36]

     Slovinská válka za nezávislost

    Rozklad Jugoslávie začal smrtí maršála Tita v květnu 1980. Na jaře 1987 vyšlo další číslo časopisu Nova revija, v němž byly zveřejněny příspěvky France Bučara, Petera Jambreka, Tine Hribara, Ivana Urbančiče a Jože Pučnika, ve kterých napadli vedoucí úlohu komunistů, centralistické vedení jugoslávské politiky a formulovali cíl slovinského národa, kterým má být samostatný slovinský stát jako součást jugoslávské konfederace.[37] Následný demokratizační proces prováděný především formou ústavních dodatků realizovali sami slovinští komunisté. V květnu 1989 zveřejnila slovinská opozice Májovou deklaraci, v níž požadovala ustavení suverénního slovinského státu a svobodu rozhodování o vnějších svazcích. Komunisté v reakci vydali Základní listinu Slovinska, která také hovořila o suverenitě, ale hlásila se také k reformované jugoslávské federaci.[38] V dubnu 1990 proběhly první poválečné svobodné volby, které přinesly vítězství opozičního bloku DEMOS v parlamentních volbách a Milana Kučana ve volbách předsedy Předsednictva. V prosincovém referendu se většina hlasujících vyjádřila pro samostatnost.[26] Nezávislost Slovinsko vyhlásilo 25. června 1991, na což okamžitě reagovala Jugoslávská lidová armáda. Proběhla krátká slovinská válka za nezávislost, zvaná též desetidenní válka.[39] V ní byly slovinské ozbrojené síly nečekaně úspěšné.[40] Pod patronací Evropských společenství byla v červenci sjednána Brionská deklarace, která znamenala ukončení bojů ve Slovinsku, ale také vyhlášení tříměsíčního moratoria na nezávislost.[41] Po uplynutí moratoria potvrdila slovinská skupščina nezávislost.[42] V lednu 1992 uznala Slovinsko většina členů OSN.[26]

    Samostatnost Slovinska přinesla spory s Chorvatskem v otázce jaderné elektrárny Krško a hranic. Jaderná elektrárna byla budována z finančních prostředků obou republik a tento problém se podařilo vyřešit v letech 1993 až 1996. Hraniční spor se týkal především přístupu Slovinska do mezinárodních vod, kdy pobřežní pás Chorvatska od mezinárodních vod odloučil slovinské přístavy Koper, Izola, Portorož a Piran.[43] Hraniční spory stále nejsou definitivně vyřešeny (květen 2011).

    Spory vyvstaly také ve vztazích s Itálií, která zpochybnila některé s bývalou Jugoslávií uzavřené dohody, které se týkaly osob, které po přiřčení území v okolí Terstu Jugoslávii zůstaly v Itálii a přišly o svůj majetek v Jugoslávii. Výsledkem těchto sporů byla blokace slovinských přístupových rozhovorů do Evropské unie. Dohoda o přidružení Slovinska k EU byla podepsána v červnu 1996, když Italové akceptovali slovinské řešení – přijetí zákona umožňujícího občanům EU čtyři roky po ratifikaci vstoupit na trh s nemovitostmi.[43]

    Slovinsko se 1. května 2004 stalo členským státem Evropské unie a 1. ledna 2007 nahradili Slovinci svou národní měnu tolar eurem.

    HLADKÝ, Ladislav. Slovinsko: stručná historie států. Praha: Libri, 2010. 190 s. ISBN 978-80-7277-463-0. S. 12. [dále jen Hladký (2010)].  Hladký (2010). s. 13. ↑ a b Hladký (2010). s. 15. Hladký (2010). s. 17. Hladký (2010). s. 18. Hladký (2010). s. 16–26 a 156. ŠESTÁK, Miroslav a kol. Dějiny Jihoslovanských zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7106-375-9. S. 20. Dále Dějiny Jihoslovanských zemí.  Dějiny Jihoslovanských zemí, s. 102 ↑ a b c d Dějiny Jihoslovanských zemí, s. 105 ↑ a b c d e The New Encyclopaedia Britannica. 15. vyd. Volume IX. Chicago: Encyclopædia Britannica Inc., 1982. 1025 s. ISBN 0-85229-387-9. S. 276. (anglicky)  Dějiny Jihoslovanských zemí, s. 20–21 ↑ a b Dějiny Jihoslovanských zemí, s. 22 Dějiny Jihoslovanských zemí, s. 22–23 Dějiny Jihoslovanských zemí, s. 106–107 Hladký (2010). s. 21. Hladký (2010). s. 22–23. Hladký (2010). s. 22. Hladký (2010). s. 22 a 23. Hladký (2010). s. 23–24. Hladký (2010). s. 156. Hladký (2010). s. 23–28. ↑ a b c Vladimír Procházka, et al. Příruční slovník naučný. 1. vyd. Díl IV. Praha: Academia, 1967. 936 s., 98. S. 150.  LONGLEY, Norm. Slovinsko. Brno: JOTA, 2005. ISBN 80-7217-346-4. S. 382. [dále jen Longley (2005)].  Hladký (2010). s. 30. ↑ a b Ottův slovník naučný nové doby : dodatky k velikému Ottovu slovníku naučnému. Díl 5., svazek 2., Rón-Sl. Redakce NĚMEC, Bohumil. 1. vyd. Praha: Novina, 1939. 1440 s. S. 1428.  ↑ a b c d e f Ilustrovaná encyklopedie: Díl 3: Q – Ž. 1. vyd. Praha: Encyklopedický dům, 1995. 492 s. ISBN 80-901647-6-5. S. 146.  HLADKÝ, Ladislav. Národněpolitické koncepce Slovinců v letech 1914–1918. Slovanský přehled. 1999, roč. 85, čís. 2, s. 167. [dále jen Slovanský přehled (1999)]. ISSN 0037-6922.  Slovanský přehled (1999). s. 170. Slovanský přehled (1999). s. 177. Ottův slovník naučný nové doby : dodatky k velikému Ottovu slovníku naučnému. Díl 5., svazek 2., Rón–Sl. Redakce NĚMEC, Bohumil. 1. vyd. Praha: Novina, 1939. 1440 s. S. 1429.  Slovanský přehled (1999). s. 179. Hladký (2010). s. 93. Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené AJ-avnoj není určen žádný text Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené safet25 není určen žádný text ŠTIH, Peter; SIMONITI, Vasko; VODOPIVEC, Peter. Slowenische Geschichte : Gesellschaft - Politik - Kultur. 1. vyd. Graz: Leykam, 2008. 559 s. ISBN 978-3-7011-0101-6. S. 378. (německy)  Longley (2005). s. 388. CABADA, Ladislav. Politický systém Slovinska. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005. 271 s. (Politické systémy; sv. 2). ISBN 80-86429-37-7. S. 105. [dále jen Cabada (2005)].  Cabada (2005). s. 108–109. ŠVAMBERK, Alex. Desetidenní válka o Slovinsko. Novinky.cz [online]. BORGIS, 2021-06-26 [cit. 2021-12-20]. Dostupné online.  KOHOUTKOVÁ, Zdeňka. David proti jugoslávskému Goliášovi: Slovinská válka za samostatnost (2). 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2020-12-10 [cit. 2021-12-20]. Dostupné online. (anglicky)  GENSCHER, Hans-Dietrich. Erinnerungen. 1. vyd. Berlin: Siedler, 1995. 1086 s. ISBN 3-88680-453-4. S. 940. (německy)  Cabada (2005). s. 132–133. ↑ a b NOVÁKOVÁ, Marcela; SOUKUP, Ondřej. Slovinsko. Praha: Olympia, c2000. ISBN 80-7033-624-2. S. 11–12. 


    Chybná citace: Nalezena značka <ref> pro skupinu „pozn.“, ale neexistuje příslušná značka <references group="pozn."/>

    Read less

Phrasebook

Ahoj
zdravo
Svět
svet
Ahoj světe
Pozdravljen, svet
Děkuji
Hvala vam
Ahoj
Adijo
Ano
ja
Ne
št
Jak se máte?
kako si
Dobře, děkuji
V redu, hvala
Co to stojí?
Koliko je to?
Nula
Nič
Jeden
ena

Where can you sleep near Slovinsko ?

Booking.com
487.417 visits in total, 9.187 Points of interest, 404 Destinations, 43 visits today.