Portugal

Portugalsko
Chester from Toronto, Canada - CC BY 2.0 Manuel Silveira - CC BY-SA 4.0 Łukasz Dzierżanowski - CC BY 2.0 Fernando Jose Cantele - CC BY-SA 4.0 Thomas from Vienna, Austria - CC BY 2.0 Manuel Silveira - CC BY-SA 4.0 Sergio - CC BY 2.0 prilfish from Vienna, Austria - CC BY 2.0 de:Benutzer:H Evertz (Horst Evertz) - CC BY-SA 3.0 Javier Habladorcito from Gijón, Spain - CC BY 2.0 Flávio de Souza - Public domain Fernando Jose Cantele - CC BY-SA 4.0 Dicklyon - CC BY-SA 4.0 Paulo Juntas - CC BY-SA 3.0 Marian78ro - CC BY-SA 4.0 Rafael Marques from Espinho - Aveiro, Portugal - CC BY 2.0 Marian78ro - CC BY-SA 4.0 Mathieu Marquer from Paris, FRANCE - CC BY-SA 2.0 Nicotappero - CC BY-SA 4.0 Andreas Trepte - CC BY-SA 2.5 Alvesgaspar - CC BY-SA 4.0 Ray Swi-hymn from Sijhih-Taipei, Taiwan - CC BY-SA 2.0 Alvesgaspar - CC BY-SA 4.0 Marcel Roblin - CC BY-SA 4.0 Łukasz Dzierżanowski - CC BY 2.0 Patrick Nouhailler from Genève, Suisse - CC BY-SA 2.0 Duca696 - CC BY-SA 3.0 Alexander Kozyrev - Public domain Olga1969 - CC BY 4.0 Dicklyon - CC BY-SA 4.0 No machine-readable author provided. Juntas assumed (based on copyright claims). - Public domain Gabriel González from Pontevedra, España - CC BY-SA 2.0 Marco Varisco from Albany, New York, USA - CC BY-SA 2.0 Luca Nebuloni from Milan, Italy - CC BY 2.0 Dronepicr - CC BY 3.0 Arne Müseler - CC BY-SA 3.0 de Botafogo - Public domain Alexvives04 - CC BY-SA 3.0 Fernando Jose Cantele - CC BY-SA 4.0 fulviusbsas - CC BY-SA 3.0 Christian Gänshirt - CC BY-SA 4.0 Dicklyon - CC BY-SA 4.0 Vitor Oliveira from Torres Vedras, PORTUGAL - CC BY-SA 2.0 Paolo Querci - CC BY-SA 3.0 Alvesgaspar - CC BY-SA 4.0 Threeohsix - CC BY-SA 4.0 Bukephalos - Public domain David Galán - CC BY-SA 4.0 Vitor Oliveira from Torres Vedras, PORTUGAL - CC BY 2.0 F nando - CC BY-SA 3.0 Ingo Mehling - CC BY-SA 3.0 Morn at English Wikipedia - CC BY-SA 3.0 larahcv - CC0 HGW-VW24 - Public domain No images

Context of Portugalsko

Portugalsko (portugalsky Portugal), plným názvem Portugalská republika (portugalsky República Portuguesa), je evropský stát nacházející se na jihozápadním cípu světadílu, v západní části Pyrenejského poloostrova. Je to nejzápadnější suverénní stát kontinentální Evropy. Jediným jeho pevninským sousedem je Španělsko, západní a jižní břehy země omývají vody Atlantského oceánu. Portugalsku dále náleží souostroví Azory a Madeira, které mají autonomii.

Portugalsko je jedním z nejstarších států v Evropě. V 15. a 16. století založilo první globální říši na světě a stalo se jednou z největších hospodářských, politických a vojenských sil planety. Během tohoto období, dnes označovaného jako věk objevů, portugalští mořeplavci jako byli Vasco da Gama či Bartolomeu Dias, pod velením Jindřicha Mořeplavce a krále Jana II., našli námořní cestu do Indie (1498) či objevili pro E...Číst dál

Portugalsko (portugalsky Portugal), plným názvem Portugalská republika (portugalsky República Portuguesa), je evropský stát nacházející se na jihozápadním cípu světadílu, v západní části Pyrenejského poloostrova. Je to nejzápadnější suverénní stát kontinentální Evropy. Jediným jeho pevninským sousedem je Španělsko, západní a jižní břehy země omývají vody Atlantského oceánu. Portugalsku dále náleží souostroví Azory a Madeira, které mají autonomii.

Portugalsko je jedním z nejstarších států v Evropě. V 15. a 16. století založilo první globální říši na světě a stalo se jednou z největších hospodářských, politických a vojenských sil planety. Během tohoto období, dnes označovaného jako věk objevů, portugalští mořeplavci jako byli Vasco da Gama či Bartolomeu Dias, pod velením Jindřicha Mořeplavce a krále Jana II., našli námořní cestu do Indie (1498) či objevili pro Evropany Brazílii (1500). Později Portugalsko získalo významné državy v jihovýchodní Asii. Během této doby také monopolizovalo obchod s kořením. Události, jako bylo zničení Lisabonu zemětřesením roku 1755, průmyslová revoluce, sedmiletá válka, okupace země během napoleonských válek či protikoloniální revoluce v Brazílii (1822), však velkou říši srazily do kolen a Portugalsko se stalo středně významným evropským státem. Moderní Portugalská republika vznikla roku 1910. Demokracii si ovšem dlouho neudržela, ta byla vybojována až Karafiátovou revolucí roku 1974, po níž byla také udělena nezávislost posledním zbytkům koloniální říše (definitivní tečkou za touto kapitolou dějin bylo předání Macaa Číně v roce 1999). Portugalské koloniální dobrodružství nicméně zanechalo hluboké kulturní a architektonické stopy po celém světě, jeho dědictvím je pak především 300 milionů mluvčích portugalštiny, která tak patří k největším světovým jazykům a mluví jí ve světě několikanásobně více lidí než v samotném Portugalsku.

Portugalsko je unitárním státem a parlamentní demokracií s poloprezidentským systémem. Bylo jedním ze zakládajících členů NATO. Od roku 1986 je členem Evropské unie a od roku 1995 schengenského prostoru. V roce 1999, tedy hned po jeho zavedení, přijalo euro.

Podle Světového indexu míru (2018), jejž vytváří Institut pro ekonomii a mír, je Portugalsko 3. nejbezpečnější zemí světa (index měří vnitřní kriminalitu i vnější ohrožení válkou). Podle organizace Reportéři bez hranic má 14. nejsvobodnější mediální prostor na světě. Podle serveru Country Ranker má druhý nejkvalitnější silniční systém planety. Mezinárodní měnový fond v roce 2020 klasifikoval portugalskou ekonomiku, z hlediska hrubého domácího produktu v paritě kupní síly, jako 50. největší ekonomiku světa (zhruba úroveň Norska a Dánska), v přepočtu na obyvatele pak zaujímá 40. místo na světě (což značí podobnou úroveň jako Polsko či Maďarsko).

More about Portugalsko

Basic information
  • Currency Euro
  • Native name Portugal
  • Calling code +351
  • Internet domain .pt
  • Mains voltage 230V/50Hz
  • Democracy index 7.9
Population, Area & Driving side
  • Population 8857716
  • Oblast 92225
  • Driving side right
Historie
  • Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Portugalska.

    Na území Portugalska se za posledních 3000 let vystřídalo mnoho civilizací. Féničané, Keltové, Řekové, Kartáginci, Římané i Arabové pozměnili a poznamenali vývoj této části Evropy. Ve 14. a 15. století to byli naopak Portugalci, kteří svými zámořskými objevy změnili tvář celého světa.

    Rané dějiny a antika  Nález z jeskyně Aroeira

    Oblast dnešního Portugalska byla osídlena lidmi přibližně před 400 000 lety, kdy do ní vstoupil homo heidelbergensis. Nejstarší lidskou fosilií nalezenou v Portugalsku je 400 000 let stará lebka objevená v jeskyni Aroeira v roce 2014.[1] Později se oblastí pohybovalo značné množství neandertálců, patrně sem z východu zatlačených expanzí homo sapiens. Homo sapiens dorazil do Portugalska asi před 35 000-40 000 lety a rychle se rozšířil po celé oblasti.[2] Nálezy z Lagar Velho (nedaleko Leirie) z roku 1998 dokazují, že se v Portugalsku mohlo vyvinout i soužití neandrtálců a lidí moderního typu, což nálezy odjinud ze světa příliš nenaznačují.[3][4]

    ...Číst dál
    Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Portugalska.

    Na území Portugalska se za posledních 3000 let vystřídalo mnoho civilizací. Féničané, Keltové, Řekové, Kartáginci, Římané i Arabové pozměnili a poznamenali vývoj této části Evropy. Ve 14. a 15. století to byli naopak Portugalci, kteří svými zámořskými objevy změnili tvář celého světa.

    Rané dějiny a antika  Nález z jeskyně Aroeira

    Oblast dnešního Portugalska byla osídlena lidmi přibližně před 400 000 lety, kdy do ní vstoupil homo heidelbergensis. Nejstarší lidskou fosilií nalezenou v Portugalsku je 400 000 let stará lebka objevená v jeskyni Aroeira v roce 2014.[1] Později se oblastí pohybovalo značné množství neandertálců, patrně sem z východu zatlačených expanzí homo sapiens. Homo sapiens dorazil do Portugalska asi před 35 000-40 000 lety a rychle se rozšířil po celé oblasti.[2] Nálezy z Lagar Velho (nedaleko Leirie) z roku 1998 dokazují, že se v Portugalsku mohlo vyvinout i soužití neandrtálců a lidí moderního typu, což nálezy odjinud ze světa příliš nenaznačují.[3][4]

     Kinetská stéla s nerozluštěným písmem

    Prvním známým kmenem, který portugalské území obýval, byli Kinetové, jak je nazval Hérodotos (Strabón později užíval název Conii, Římané je mylně ztotožňovali s Tartessy). Žili v jižních částech země v pozdní době bronzové. Vytvořili písmo, které je známo jako jihozápadní paleohispánské písmo, nalezené na mnoha stélách. Jazyk (někdy zvaný tartesština), který je tímto písmem zaznamenán, je ale neznámý. Původ kmene byl možná ligurský[5], někdy jsou Kinetové označováni i za Kelty.[6] Písmo vykazuje určité podobnosti s fénickým, takže se jeho vznik někdy připisuje vlivu Féničanů, kteří dorazili k břehům Portugalska kolem roku 1104 př. n. l.[7] Raní řečtí mořeplavci přišli do styku i s kmeny na severu, nazvali jejich území Ophiussa (v řečtině Země hadů), neboť místní prý uctívali hady.

     Chrám v Évoře, nejzachovalejší římská památka v zemi

    Po roce 1000 př. n. l. na území vpadli Keltové ze střední Evropy a postupně se smísili s původním obyvatelstvem.[8] Keltové ovládli sever a střed země. Vytvořili osobitou kulturu, kterou archeologové nazývají kultura Castro, to proto, že Římané obyvatele nazývali castrae (oni sami sebe dùn nebo dùin).[9] V roce 238 př. n. l. břehy Pyrenejského poloostrova obsadili Kartáginci. O pouhých devatenáct let později však na Pyrenejský poloostrov vstoupili též Římané, kteří za punských válek Kartágince z poloostrova vytlačili. Území se tak stalo součástí provincie Hispánie, po další správní reformě Římské říše se většina pozdějšího Portugalska ocitla v provincii Lusitánie, nazvané podle kmene Lusitánů, menší část v provincii Baetica. K nejvýznamnějším římským památkám v Portugalsku patří ruiny Conímbrigy.[10]

    V roce 155 př. n. l. vypuklo na severu provincie protiřímské povstání Lusitanů, v poslední fázi vedené Viriathem.[11] Ten získal kontrolu nad celou západní Iberií. Řím poslal do Lusitanie několik legií, aby povstání potlačily, ale bezvýsledně. Římané situaci vyřešili tím, že podplatili Viriathovy spojence, kteří ho pak v roce 139 př. n. l. zavraždili. Následně se povstání rychle zhroutilo. V pozdním římském období, již křesťanském, se rozvíjela i vzdělanost, z Bracara Augusty (dnešní Bragy) pocházel významný historik Orosius, biskupem v Aquæ Flaviæ (dnes Chaves) byl Hydatius.

    Svébové, Arabové a vznik Portugalska  Pevnost v Guimarães, symbol portugalské nezávislosti

    V 5. století vstoupily na území Portugalska germánské kmeny a na severozápadě vytvořily Svébskou říši. Jejím králem-zakladatelem byl Hermerich (možná narozen na Moravě). Centrum říše bylo v Braze. Tam působil i Martin z Dumia, který sehrál klíčovou roli v christianizaci Svébů.[12] Díky tlaku Vizigótů se zhruba na jedno století prosadilo ariánství (465-550). Svébskou říši posléze Vizigóti dobyli a vládli Portugalsku tři století.

    Roku 711 území dobyli muslimští Arabové. Muslimové ovládali Portugalsko pět století. Nejprve území podléhalo Umajjovskému chalífátu (711-750), později vznikl Córdobský emirát (750-929), nahrazený časem Córdobským chalífátem (929-1031). Po jeho pádu se území rozpadlo na mnoho malých islámských státečků zvaných Taifská království. Portugalské území nakonec ovládli sevillští Abbádovci, po nich roku 1086 Almorávidé, kteří přišli z Maroka, poté Almohadové taktéž z Maroka. Muslimské obyvatelstvo Portugalska se skládalo především z místních konvertitů (muladíů) a Berberů. Arabové tvořili jen nepočetnou vládnoucí šlechtu.

     Dobytí Lisabonu Alfonsem I.

    V 9. století vzniklo v průběhu reconquisty Portugalské hrabství, jehož zakladatelem byl Vímara Peres. Jedním z prvních měst, které Vímara Peres založil, bylo Vimaranes, dnes známé jako Guimarães – proto je někdy nazýváno „místem narození portugalského národa“ nebo „město kolébka“. Po přelomových vítězstvích v bitvách na São Mamede (1128) a u Ourique (1139) začal hrabě Alfons I. Portugalský vystupovat jako první portugalský král (v roce 1179 byl uznán za krále i papežem Alexandrem III.). Alfons sehrál rozhodující roli i v reconquistě. Tzv. reconquista (v Portugalsku obvykle nazývaná Reconquista Cristã) byla dlouhodobým vojenským, politickým a civilizačním procesem znovudobytí Pyrenejského poloostrova křesťany. Za pomoci křižáků z různých evropských zemí dobyl Alfons Lisabon v roce 1147.[13] Reconquista byla v Portugalsku dovršena roku 1250, zatímco v sousedním Španělsku trvala až do roku 1492. Poslední muslimové byli z Portugalska vypovězeni roku 1497.[14]

    V roce 1373 uzavřelo Portugalsko spojenectví s Anglií. Velmi trvalé partnerství je někdy označováno za nejdéle trvající alianci na světě.[15] Postupem času spojenectví přesáhlo pouhou vojenskou spolupráci a přineslo i silné obchodní a kulturní vazby. Zejména v Portu je dodnes viditelný anglický vliv.[16]

    Zámořská expanze a koloniální říše
    Související informace naleznete také v článku Portugalská koloniální říše.
     Památník zámořských objevů v Lisabonu

    Portugalsko se stalo v průběhu 15. století za působení prince Jindřicha Mořeplavce, syna portugalského krále Jana I., průkopníkem zámořské expanze a získávalo rozsáhlé koloniální državy.[17]

     Vasco da Gama přistává v Indii

    Po obsazení Ceuty (1415) postupovali mořeplavci dále podle afrického pobřeží, až roku 1488 Bartolomeu Dias obeplul Mys Dobré naděje.[18] V roce 1498 přistál Vasco da Gama v Indii, kde vznikly další portugalské kolonie (od roku 1505 tzv. Portugalská Indie).[19] V roce 1500 se portugalský cestovatel Gaspar Corte-Real dostal na území dnešní Kanady, dávno před Francouzi a Angličany.[20] Afonso de Albuquerque dobyl indickou Gou (1510), malajskou Malaku (1511) a perský Hormuz (1515), a Portugalci ovládli lukrativní obchod s kořením z Moluk a navázali kontakty s Čínou a Japonskem. Ve stejné době pronikli Portugalci, vedení Pedrem Álvaresem Cabralem, také do Jižní Ameriky, kde vznikla jejich největší kolonie – Brazílie.[21] Ačkoli se po dlouhou dobu věřilo, že prvními Evropany, kteří dorazili do Austrálie, byli Nizozemci, existují také určité důkazy, že Portugalci mohli objevit Austrálii už v roce 1521.[22][23] Významným portugalským mořeplavcem byl i Fernão de Magalhães, byť pracoval ve španělských službách.

    Spory se stejně expandujícími Španěly o sféry vlivu vyřešila roku 1494 Tordesillasská smlouva (aktualizována roku 1529 Smlouvou ze Zaragozy).[24] Portugalská koloniální říše měla v celosvětovém měřítku nejdelší trvání: kupříkladu Východní Timor, Angola nebo Mosambik se osvobodily až v roce 1975, Macao bylo předáno Číně roku 1999.[25] Kolonialismus učinil z Portugalska jednu z hlavních světových ekonomických, vojenských a politických mocností 15. století a 16. století. Dodnes je v mnoha jeho někdejších koloniích používána portugalština a vyznáváno katolictví.

    Konec velmocenského postavení  Palác Mafra postavený v letech 1717-1730

    Globální expanze však nakonec Portugalsko vyčerpala. Po vymření rodu Avizů roku 1580 bylo přinuceno k personální unii se Španělskem. Vznikla tak Iberská unie. Spojení dvou korun připravilo Portugalsko o nezávislou zahraniční politiku a vedlo k jeho zapojení do osmdesátileté války mezi Španělskem a Nizozemskem. Válka vedla ke ztrátě Hormuzu, strategické obchodní stanice umístěné mezi Íránem a Ománem. Od roku 1595 do roku 1663 Nizozemci dobyli mnoho portugalských kolonií a převzali mnoho obchodních zájmů v Brazílii, Africe, Indii a na Dálném východě, což vedlo ke ztrátě portugalského indického námořního obchodního monopolu. V roce 1640 stál Jan IV. Portugalský v čele povstání podporovaného nespokojenými šlechtici a byl prohlášen portugalským králem (Španělé nezávislost Portugalců uznali až po vzájemných bojích v roce 1668). To byl začátek vlády rodu Braganzů, který seděl na portugalském trůně až do roku 1910.

    Nástup Braganzů se zdál být odvratem krize koloniální velmoci.[26] Ta se ale vrátila. O její příčině se vedou debaty, velkou roli v ní ale zajisté sehrál portugalský král Jan V.[27] Jeho bezbřehý absolutismus a obrovské výdaje vyčerpaly daňové příjmy. Výsledkem jeho opulentních výdajů je palác Mafra a rozsáhlé umělecké a literární sbírky. Jan si rovněž za státní peníze kupoval mezinárodní uznání, zejména na francouzském dvoře a v Římě.

     Markýz de Pombal

    Země v krátké době ztratila rovněž velké množství obyvatel - během brazilské zlaté horečky 18. století jich za moře odešlo asi 600 000.[28] To představovalo jeden z největších přesunů evropské populace během celé koloniální éry. V roce 1755 navíc postihlo Lisabon velmi silné zemětřesení, které si vyžádalo na 60 000 obětí.[29] To bylo spíše než příčinou krize jakousi definitivní tečkou za zlatou érou či symbolem tohoto konce.

    Prvním, kdo si uvědomil, že Portugalsko zaspalo a potřebuje modernizaci, byl markýz de Pombal. Podařilo se mu znovu vystavět Lisabon, ale hlavně prosadil merkantilistické i různé osvícenské reformy, především dle britského vzoru. Jeho přísný daňový systém dal do pořádku finance státu. Stal se tak otcem moderního Portugalska.[30] Zrušil rovněž otroctví v pevninském Portugalsku a na indických portugalských územích. Ukončil také právní diskriminaci nekatolických křesťanů. Jeho osvícenství však mělo své limity, posílil například cenzuru a potlačoval opozici.[31]

     Liberální války

    Coby tradiční spojenec Anglie bylo Portugalsko roku 1808 napadeno Napoleonem.[32] Královský dvůr v té době přesídlil do Ria de Janeiro a ovládal své državy (od roku 1815 Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarves) odtud až do návratu roku 1820. V roce 1822 se však Brazílie osamostatnila. V letech 1828–1830 probíhaly tzv. liberální války mezi absolutisty a konstitucionalisty. Výsledkem bylo zavedení konstituční monarchie roku 1834. V roce 1890 utrpělo spojenectví s Anglií poté, co se střetla s portugalskými koloniálními zájmy v Africe (tzv. britské ultimátum).[33] V roce 1892 Portugalsko muselo vyhlásit státní bankrot a poté znovu roku 1902. To způsobilo sociální nepokoje a korozi monarchismu. Roku 1908 byli portugalský král Karel I. a jeho následník zavražděni v Lisabonu republikánskými aktivisty.[34] Na trůn nastoupil Manuel II. Portugalský, ale za dva roky byl svržen revolucí, která zrušila monarchii a nastolila republikánskou formu vlády. Královská rodina uprchla do exilu v Londýně.[35]

    Portugalská republika  Portugalsko a jeho africké kolonie, které se snažilo udržet v koloniálních válkách

    Portugalsko bylo vyhlášeno republikou 5. října 1910. Během první světové války stálo Portugalsko na straně Dohody. Válka však radikálně oslabila ekonomiku. V lednu a únoru 1919 proběhl pokus o obnovení monarchie, v severní části země byla vyhlášena Severní monarchie (Monarquia do Norte). Povstání bylo potlačeno 13. února 1919. První portugalská republika byla stále zmítána nepokoji a neměla tak dlouhého trvání – v roce 1926 došlo k prvnímu vojenskému puči a nástupu vojenské diktatury, od dva roky později pak ke vzniku tzv. národní diktatury (Ditadura Nacional).[36] To následně vedlo k nastolení pravicové diktatury Estado Novo pod vedením António de Oliveira Salazara, od roku 1928 ministra financí. Roku 1932 se chopil moci a zavedl v zemi zmítané krizí diktaturu, založenou na autoritářském konzervatismu, nacionalismu a imperialismu ve spojení s římskokatolickou církví.[37] Salazarovský režim trval 41 let, do roku 1974.

     Karafiátová revoluce

    Za druhé světové války bylo Portugalsko neutrální.[38] Roku 1949 se stalo zakládajícím členem NATO.

    Portugalsku se nedařilo udržet svoje koloniální panství. Jeho rozklad započal rokem 1961, kdy Indie anektovala četná území včetně Goy.[39] Zároveň se stále častěji objevovala nespokojenost dalších, převážně afrických kolonií (Angola, Mosambik, Portugalská Guinea, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Kapverdy). Nákladné a neúspěšné koloniální války přispěly k pádu salazarovského režimu. Marcelo Caetano, nástupce déle než 40 let vládnoucího Salazara, byl svržen armádou během tzv. Karafiátové revoluce, která začala 25. dubna 1974, a Portugalsko pak nastoupilo cestu pluralitní demokracie.[40] V prvních svobodných volbách vyhrála Socialistická strana a její předseda Mário Soares se stal premiérem první ústavní vlády.

    Do Portugalska se po roce 1975 z bývalých kolonií, především z Angoly a Mosambiku,[41] vrátilo na 800 000 bílých Portugalců.[42] Vazby na staré kolonie, zvláště africké, však přetrvaly. Ze zemí, kde byla portugalština úředním jazykem (země PALOP), tj. z Guineje-Bissau, Angoly, Mosambiku, Svatého Tomáše a Princova ostrova a z Kapverdských ostrovů, se počátkem devadesátých let 20. století rekrutovala většina zaměstnaných cizinců v Portugalsku, stejně jako velká část nelegálních pracovníků.[43]

     Lisabonský summit, na němž byla podepsána Lisabonská smlouva

    V roce 1986 země vstoupila společně se Španělskem do Evropského společenství. V roce 1999 vstoupila do eurozóny a Číně předala Macao. Portugalští politici se stali úspěšní v mezinárodní politice: V roce 2004 se do čela Evropské komise dostal Portugalec José Manuel Barroso, jiný Portugalec António Guterres se roku 2017 stal generální tajemník Organizace spojených národů.[44] V roce 2007, během třetího portugalského předsednictví EU, byla formulována a podepsána Lisabonská smlouva.[45]

    Ač Portugalsko po vstupu do unie zažilo značný hospodářský rozvoj, globální krize roku 2008 obnažila slabá místa jeho ekonomické struktury, související především s obrovským zadlužením, a v roce 2011 již musela být portugalská finanční krize řešena za pomoci Evropského nástroje finanční stability. Vybřednutí z nejhorších potíží přišlo okolo roku 2015.[46]

    400,000-year-old fossil human cranium is oldest ever found in Portugal. phys.org [online]. [cit. 2021-05-23]. Dostupné online. (anglicky)  SCHUSTER, Ruth. Humans reached Portugal 5,000 years earlier than thought. Haaretz.com [online]. 29. 9. 2020 [cit. 2021-05-23]. Dostupné online. (anglicky)  Lagar Velho | anthropological and archaeological site, Portugal. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-05-23]. Dostupné online. (anglicky)  D'ERRICO, Francesco; ZILHÃO, Joao; JULIEN, Michèle. Neanderthal Acculturation in Western Europe? A Critical Review of the Evidence and Its Interpretation. Current Anthropology. 1998, roč. 39, čís. S1, s. S1–S44. Dostupné online [cit. 2021-05-23]. ISSN 0011-3204. DOI 10.1086/204689.  SCHULTEN, Adolf. Tartessos: ein Beitrag zur ältesten Geschichte des Westens. [s.l.]: Cram, de Gruyter 212 s. Dostupné online. ISBN 978-3-11-098031-8. (německy) Google-Books-ID: hEEbAAAAIAAJ.  Tartessian, Europe’s newest and oldest Celtic language. History Ireland [online]. [cit. 2021-05-23]. Dostupné online.  ARRUDA, Ana Margarida. Phoenicians in Portugal. The Oxford Handbook of the Phoenician and Punic Mediterranean [online]. 2019-10-31 [cit. 2021-02-20]. DOI: 10.1093/oxfordhb/9780190499341.013.39. Dostupné online. DOI 10.1093/oxfordhb/9780190499341.001.0001/oxfordhb-9780190499341-e-39. (anglicky)  ALBERRO, Manuel. The Celticity of Galicia and the Arrival of the Insular Celts. Proceedings of the Harvard Celtic Colloquium. 2004, roč. 24/25, s. 1–15. Dostupné online [cit. 2021-02-20]. ISSN 1545-0155.  TROMBETTA, S. Celts and the Castro Culture in the Iberian Peninsula – issues of national identity and Proto-Celtic substratum. Semantic Scholar. 2018. Dostupné online [cit. 2022-02-28]. (anglicky)  ALARCÃO, J.; ÉTIENNE, R. Conimbriga, ville de Lusitanie. Latomus. 1979, roč. 38, čís. 4, s. 877–890. Dostupné online [cit. 2022-02-28]. ISSN 0023-8856.  SILVA, Luis. The Lusitanian War: Viriathus the Iberian Against Rome. [s.l.]: Westholme 352 s. Dostupné online. ISBN 978-1-59416-102-5. (anglicky) Google-Books-ID: UPFskQEACAAJ.  Martin of Braga, St. | Encyclopedia.com. www.encyclopedia.com [online]. [cit. 2022-02-28]. Dostupné online.  Dobytí Lisabonu a reconquista Portugalska. Praha: Argo 2008. HARVEY, L. P. When Portugal Expelled its Remaining Muslims (1497). Portuguese Studies. 1995, roč. 11, s. 1–14. Dostupné online [cit. 2021-02-20]. ISSN 0267-5315.  PRESTAGE, Edgar. The Anglo-Portuguese Alliance. Transactions of the Royal Historical Society. 1934, roč. 17, s. 69–100. Dostupné online [cit. 2022-02-28]. ISSN 0080-4401. DOI 10.2307/3678521.  Oporto and the English – A friendship of centuries. Heyporto.com [online]. [cit. 2022-02-28]. Dostupné online.  Portugalské objevitelské plavby. www.portugalsko.net [online]. [cit. 2021-05-14]. Dostupné online.  HAINALL, David. Výročí: Před 523 lety byl objeven Mys Dobré naděje. Víte, kdo ho obeplul jako první?. Zoom magazin [online]. [cit. 2021-05-14]. Dostupné online.  SMEJKAL, Petr. Výročí: 20. května 1498 doplul Vasco da Gama ke břehům Indie. Zoom magazin [online]. [cit. 2021-05-14]. Dostupné online.  The Portuguese Explorers. www.heritage.nf.ca [online]. [cit. 2022-02-28]. Dostupné online.  HAINALL, David. Výročí: Před 521 lety byla objevena Brazílie. Dodnes není jasné, jestli záměrně, nebo ne. Zoom magazin [online]. [cit. 2021-05-14]. Dostupné online.  PERRY, Michael. Map proves Portuguese discovered Australia: new book. Reuters. 2007-03-21. Dostupné online [cit. 2022-02-28]. (anglicky)  TREMLETT, Giles. Another nail in Cook's coffin as map suggests he was pipped by Portugal. the Guardian [online]. 2007-03-22 [cit. 2022-02-28]. Dostupné online. (anglicky)  Treaty of Tordesillas | Summary, Definition, Map, & Facts | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-02-28]. Dostupné online. (anglicky)  FOCHLER, Pavel. Vzpomínka na portugalské Macao. Koktejl 1/2002 [online]. [cit. 2021-05-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-05-14.  AMES, Glenn Joseph. Renascent Empire?: The House of Braganza and the Quest for Stability in Portuguese Monsoon Asia C.1640-1683. [s.l.]: Amsterdam University Press 272 s. Dostupné online. ISBN 978-90-5356-382-3. (anglicky) Google-Books-ID: MfMNfsOMUHwC.  HIRSCH, Felix E. The Decline of Empires: I. Portugal. Current History. 1949, roč. 16, čís. 93, s. 271–275. Dostupné online [cit. 2022-02-28]. ISSN 0011-3530.  CARDOZO, Manoel. The Brazilian Gold Rush. The Americas. 1946, roč. 3, čís. 2, s. 137–160. Dostupné online [cit. 2022-02-28]. ISSN 0003-1615. DOI 10.2307/978703.  Jedna z největších katastrof, o níž mnozí netuší. Zkáza Lisabonu omezila moc církve a zplodila seismologii. Česká televize [online]. 1. listopadu 2017. Dostupné online.  Camões (Revista de Letras e Culturas Lusófonas) 15–16: Cronologia – Marquês de Pombal (1699–1782) MAXWELL, Kenneth. Pombal, Paradox of the Enlightenment. [s.l.]: CUP Archive 232 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-45044-7. (anglicky) Google-Books-ID: sjY9AAAAIAAJ.  OMAN, Charles. A History of the Peninsular War: 1807-1809. From the Treaty of Fontainebleau to the battle of Corunna. [s.l.]: AMS Press 704 s. Dostupné online. ISBN 978-0-404-16961-9. (anglicky) Google-Books-ID: VogOAQAAMAAJ.  LIVERMORE, Harold. Consul Crawfurd and the Anglo-Portuguese Crisis of 1890. Portuguese Studies. 1992, roč. 8, s. 170–188. Dostupné online [cit. 2022-02-28]. ISSN 0267-5315.  King of Portugal and his Heir Assassinated; Carlos and the Crown Prince Shot Down in a Street of Lisbon.... The New York Times. 1908-02-02. Dostupné online [cit. 2022-02-28]. ISSN 0362-4331. (anglicky)  WHEELER, Douglas L. The Portuguese Revolution of 1910. The Journal of Modern History. 1972, roč. 44, čís. 2, s. 172–194. Dostupné online [cit. 2022-02-28]. ISSN 0022-2801.  CRUZ, Manuel Braga. A revolução nacional de 1926: da ditadura militar à formação do Estado Novo. Revista de História das Ideias. 1985, roč. 7, Tomo II, s. 347–371. Dostupné online [cit. 2021-05-14]. ISSN 0870-0958. DOI 10.14195/2183-8925_7-2_10.  Archivováno 14. 5. 2021 na Wayback Machine. CARVALHO, Rita Almeida de. Ideology and Architecture in the Portuguese ‘Estado Novo’: Cultural Innovation within a Para-Fascist State (1932–1945). Fascism. 2018-10-17, roč. 7, čís. 2, s. 141–174. Dostupné online [cit. 2021-05-14]. ISSN 2211-6257. DOI 10.1163/22116257-00702002. (anglicky)  Portugal in World War II: How to Assess its Neutral Status? | Department of History. history.ceu.edu [online]. [cit. 2021-02-20]. Dostupné online.  The day India freed Goa from Portuguese rule. BBC News. 2017-12-19. Dostupné online [cit. 2021-05-14]. (anglicky)  POLÁK, Pavel. Před čtyřiceti lety ukončila karafiátová revoluce portugalskou diktaturu. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2021-02-20]. Dostupné online.  Flight from Angola, The Economist , 16. srpna 1975. Portugal – Emigration, Eric Solsten, ed. Portugal: A Country Study. Washington: GPO for the Library of Congress, 1993. BADE, Klaus L. Evropa v pohybu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-559-5. S. 310.  FENDRYCHOVÁ, Simona. Muž soucitu a ochránce uprchlíků. António Guterres chce v čele OSN hlásat pokoru, ne být spasitelem. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2016-12-12 [cit. 2022-03-01]. Dostupné online.  A presidência portuguesa da União Europeia. www.eu2007.pt [online]. [cit. 2009-10-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-22.  Portugalská ekonomika se odrazila ode dna. Ta řecká na to stále čeká. ČT24 [online]. Česká televize, 2015-06-08 [cit. 2022-02-28]. Dostupné online. 
    Read less

Phrasebook

Ahoj
Olá
Svět
Mundo
Ahoj světe
Olá Mundo
Děkuji
obrigada
Ahoj
Adeus
Ano
Sim
Ne
Não
Jak se máte?
Como você está?
Dobře, děkuji
Tudo bem, obrigado
Co to stojí?
Quanto isso custa?
Nula
Zero
Jeden
Um

Where can you sleep near Portugalsko ?

Booking.com
487.372 visits in total, 9.187 Points of interest, 404 Destinations, 5 visits today.