Context of Izrael

Izrael (hebrejsky יִשְׂרָאֵל‎, Jisra'el, arabsky إسرائيل‎, Isrá'íl), plným názvem Stát Izrael (hebrejsky ‎, Medinat Jisra'el, arabsky دولة إسرائيل‎, Daulat Isrá'íl), je stát na Blízkém východě v oblasti jihozápadní Asie, kde leží při východním pobřeží Středozemního moře. Na severu sousedí s Libanonem, na severovýchodě se Sýrií, na východě s Jordánskem a na jihozápadě s Egyptem. K Izraeli přiléhá i Západní břeh Jordánu (Judea a Samaří) a Pásmo Gazy, tj. území částečně spravovaná Palestinskou autonomií – tato území jsou Izraelem okupována od šestidenní války v roce 1967. Izrael je se svou populací 8,3 milionu obyvatel (2017), z níž většinu (75,4 %) tvoří Židé, jediným židovským státem na světě. Je rovněž domovem izra...Číst dál

Izrael (hebrejsky יִשְׂרָאֵל‎, Jisra'el, arabsky إسرائيل‎, Isrá'íl), plným názvem Stát Izrael (hebrejsky ‎, Medinat Jisra'el, arabsky دولة إسرائيل‎, Daulat Isrá'íl), je stát na Blízkém východě v oblasti jihozápadní Asie, kde leží při východním pobřeží Středozemního moře. Na severu sousedí s Libanonem, na severovýchodě se Sýrií, na východě s Jordánskem a na jihozápadě s Egyptem. K Izraeli přiléhá i Západní břeh Jordánu (Judea a Samaří) a Pásmo Gazy, tj. území částečně spravovaná Palestinskou autonomií – tato území jsou Izraelem okupována od šestidenní války v roce 1967. Izrael je se svou populací 8,3 milionu obyvatel (2017), z níž většinu (75,4 %) tvoří Židé, jediným židovským státem na světě. Je rovněž domovem izraelských Arabů (20,6 % obyvatelstva), křesťanů, Drúzů a Samaritánů, stejně jako několika dalších náboženských a etnických menšin.

Moderní stát Izrael, o jehož vznik usilovalo sionistické hnutí již od konce 19. století, se odvolává na biblickou myšlenku země izraelské, jejíž zaslíbení tvoří jeden z ústředních motivů judaismu po více než tři tisíce let. Po první světové válce ustanovila Společnost národů Britský mandát Palestina s cílem vytvořit „domovinu pro židovský lid“. V roce 1947 Organizace spojených národů schválila rozdělení Mandátu Palestina na dva státy – židovský a arabský. Přestože Liga arabských států tento plán odmítla, Izrael na jeho základě vyhlásil 14. května 1948 nezávislost a v následující vítězné Válce za nezávislost rozšířil své hranice nad rámec plánu OSN na rozdělení Palestiny. Od té doby trvá mezi Izraelem a sousedícími arabskými zeměmi konflikt, který vyústil v několik válek a desetiletí násilí, trvající dodnes. Se dvěma sousedícími zeměmi (Egypt a Jordánsko) však Izrael už mírové smlouvy podepsal a nyní usiluje o dosažení dohod s Palestinci.

Izrael je parlamentní zastupitelská demokratická republika s všeobecným rovným volebním právem. Vládu vede premiér a zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament Kneset. Podle hrubého domácího produktu je izraelská ekonomika 41. největší na světě (2010). Mezi zeměmi Blízkého východu patří Izrael na první místo v indexu lidského rozvoje, svobody tisku a ekonomiky. Zatímco Izrael samotný považuje za své hlavní město Jeruzalém, interní informační podklad českého Parlamentního institutu tvrdí, že většina států uznává jako hlavní město Tel Aviv-Jaffa.

More about Izrael

Basic information
  • Currency Nový izraelský šekel
  • Native name ישראל
  • Calling code +972
  • Internet domain .il
  • Mains voltage 230V/50Hz
  • Democracy index 7.84
Population, Area & Driving side
  • Population 9840000
  • Oblast 20770
  • Driving side right
Historie
  • Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Izraele.
    Starověké a středověké osídlení
    Podrobnější informace naleznete v článku Starověké dějiny Židů.
     Izraelské království v 11. století př. n. l. Starověká pevnost Masada

    Území dnešního Izraele bylo obýváno již v paleolitu, avšak teprve v neolitu začala být budována trvalá sídla. Za nejstarší město je považováno Jericho, které vzniklo okolo roku 8000 př. n. l.[1] Až do 10. století př. n. l....Číst dál

    Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Izraele.
    Starověké a středověké osídlení
    Podrobnější informace naleznete v článku Starověké dějiny Židů.
     Izraelské království v 11. století př. n. l. Starověká pevnost Masada

    Území dnešního Izraele bylo obýváno již v paleolitu, avšak teprve v neolitu začala být budována trvalá sídla. Za nejstarší město je považováno Jericho, které vzniklo okolo roku 8000 př. n. l.[1] Až do 10. století př. n. l. vznikaly na tomto území pouze městské státy, které byly pod vlivem některé tehdejší velmoci. Prvním suverénním státem bylo až Izraelské království (cca 931–722 př. n. l.).[2]

    Země izraelská byla podle Tóry Hospodinem přislíbena Abrahámovi a darována jeho potomkům jako Země zaslíbená,[3][4] je proto věřícími židy (a po nich i křesťany) považována za Svatou zemi, ve které se nachází nejsvětější místa judaismu i křesťanství. Touto oblastí však vedly nejdůležitější obchodní stezky, což přitahovalo zájem velmocí, takže toto území postupně spadalo pod asyrskou, babylonskou, perskou, řeckou, římskou, sásánovskou, byzantskou a od 7. století pod islámskou nadvládu. Poté oblast ovládali Umajjovci, Abbásovci, křižáci[5] a v roce 1260 byla připojena k mamlúckému sultanátu. Roku 1516 se stala součástí Osmanské říše, jíž zůstala až do 20. století.[5]

    Po neúspěšném protiřímském povstání Bar Kochby v letech 132–135 n. l. a následujícím vyhnání Židů se židovská populace na území dnešního Izraele zmenšila, avšak úplně nikdy nezanikla. Reakcí na povstání byla také změna názvu území: římský císař Hadrianus přejmenoval provincii Judeu na Syria Palaestina podle národa Pelištejců.[6]

    Sionismus a britský mandát
    Podrobnější informace naleznete v článku Britský mandát Palestina.
     Theodor Herzl, duchovní otec sionismu a Státu Izrael Britský mandát Palestina (1920)

    Židé žijící mimo Palestinu odedávna usilovali o návrat a tato touha byla vyjádřena v Tanachu[7] a je významným motivem židovských modlitebních knih.[8][9] Persekuce Židů v Evropě, která začala ve 12. století a vyvrcholila jejich vyhnáním ze Španělska v roce 1492,[10] vedla ke stálému proudu uprchlíků, kteří se usazovali ve Svaté zemi. Během 16. století vznikly velké židovské komunity ve „čtyřech svatých městech“ a ve druhé polovině 18. století přesídlila do Svaté země takřka celá chasidská pospolitost.[11] První velká vlna moderní imigrace, známá jako první alija, vypukla po protižidovských pogromech ve východní Evropě v roce 1881.[12] V té době již existovala sionistická myšlenka, avšak až Theodor Herzl vytvořil politický sionismus – hnutí, které usilovalo o založení židovského státu. Tato myšlenka byla čistě sekulární a pragmatická, ostatně jako místo nového státu se kromě Palestiny zvažovala i Argentina, Kongo, Kypr nebo Uganda.[13] Rovněž díky Herzlovi se tato otázka začala řešit i na mezinárodní diplomatické úrovni.[14] V roce 1896 představil Herzl své vize v knize Der Judenstaat (Židovský stát)[15] a o rok později předsedal prvnímu Světovému sionistickému kongresu v Basileji.[16]

    Britský ministr zahraničí Arthur Balfour roku 1917 deklaroval, že „vláda jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině.“[17] Arabský odpor k židovskému přistěhovalectví přerostl v roce 1920 v násilnosti, které vedly ke zformování palestinské židovské ozbrojené organizace Hagana, od níž se později oddělily skupiny Irgun a Lechi.[18] V roce 1917 byla Palestina obsazena Brity pod velením generála Edmunda Allenbyho,[19] v roce 1919 pak bylo na Pařížské mírové konferenci území Palestiny svěřeno pod britskou správu, a vznikl tak protektorát Britský mandát Palestina, mezi jehož hlavní cíle patřilo provedení Balfourovy deklarace.[20] Obyvatelstvo protektorátu bylo v té době většinou arabské, avšak Jeruzalém byl již převážně židovský.[21]

     Demonstrace proti Bílé knize omezující židovskou migraci do Palestiny, 1939

    Židovská imigrace pokračovala i za třetí aliji (1919–1923) a čtvrté aliji (1924–1929), během kterých přišlo do Palestiny více než 100 tisíc Židů.[22][23] Arabské nepokoje a povstání v Jaffě vedly k tomu, že Britové omezili židovskou imigraci a území pro budoucí židovský stát stanovili pouze na západ od řeky Jordán.[24]

    Vzestup nacismu v Evropě ve 30. letech vedl k páté aliji, přílivu téměř čtvrt milionu Židů,[25] který podnítil arabské násilnosti a povstání, při nichž Arabové zabrali značnou část protektorátu.[26] Proto Spojené království změnilo politiku vůči židovskému přistěhovalectví a v roce 1939 v takzvané Bílé knize zavedlo kvóty pro židovské přistěhovalce.[27] Přes toto omezení však do Palestiny přijížděli uprchlíci v rámci ilegální aliji, tzv. aliji Bet. Ke konci druhé světové války tvořili Židé v Palestině 33 % populace oproti 11 % v roce 1922.[28]

    I když palestinští Židé s britskými přistěhovaleckými kvótami nesouhlasili,[29] připojili se většinou k Davidu Ben Gurionovi, jenž prohlásil: Budeme bojovat s Brity proti Hitlerovi, jako by Bílá kniha neexistovala; a budeme bojovat proti Bílé knize, jako by nebyla žádná válka.[30] Extremisté ze skupin Irgun a Lechi však zahájili teroristický boj proti Britům; členové Lechi útočili po celou válku, Irgun protibritské akce zahájil až roku 1944.[29] V britské armádě bojovalo v nově zformované Židovské brigádě na 26 tisíc Židů z Britského mandátu Palestina,[31] přestože Britové stále zadržovali lodě plné židovských uprchlíků. Několik desítek palestinských Židů jako parašutisté seskočilo hluboko do evropského vnitrozemí, ovládaného Němci, a jako britští vyzvědači navazovali kontakt se zbylými židovskými komunitami.[31] Během války došlo k dalšímu velkému legálnímu i nelegálnímu přistěhovalectví, ale i k další polarizaci Židů a Arabů.[32]

    Vyhlášení nezávislosti a první roky
    Podrobnější informace naleznete v článcích Deklarace nezávislosti Státu Izrael, První arabsko-izraelská válka a Únos Adolfa Eichmanna.
     Plán OSN na rozdělení Palestiny

    Po roce 1945 se vyostřil konflikt mezi Spojeným královstvím a Židy, kteří Brity obviňovali z neochoty plnit své závazky a stranění Arabům. Po sérii teroristických útoků na britské síly (např. útoku na hotel King David) nebo pobouřeným veřejným míněním v případu lodi Exodus se britská vláda v roce 1947 vzdala svého mandátu v Palestině.[33] Nově vytvořená Organizace spojených národů (OSN) přijala 29. listopadu 1947 Plán OSN na rozdělení Palestiny, podle něhož se území mělo rozdělit na arabský a židovský stát[34] a Jeruzalém měl zůstat pod mezinárodní správou OSN jako corpus separatum.[34] Židé plán přijali, přestože 75 % území, které jim bylo přiřknuto, byla poušť, zatímco Liga arabských států a Vysoká arabská komise plán odmítly[35] s odůvodněním, že porušuje „ustanovení Charty OSN, které dává národu právo na určení svého vlastního osudu“.[36]

     David Ben Gurion čte Deklaraci nezávislosti Státu Izrael 14. května 1948 v Tel Avivu

    14. května 1948, den před ukončením Britského mandátu Palestina, byla vyhlášena nezávislost Státu Izrael.[37] V době vzniku Izraele žilo na území někdejšího britského mandátu 1,2 miliónu Arabů a 650 tisíc Židů.[38] Druhý den po vyhlášení nezávislosti armády pěti arabských států Izrael napadly, a rozpoutaly tak první arabsko-izraelskou válku.[39] Po více než roce bojů bylo vyhlášeno příměří a stanoveny dočasné hranice, známé jako Zelená linie.[40] Jordánsko anektovalo území Judeje a Samaří, známé spíše jako Západní břeh Jordánu, a Východní Jeruzalém. Egypt převzal kontrolu nad Pásmem Gazy. 11. května 1949 byl Izrael přijat do OSN. Podle odhadů OSN během této války opustilo zemi na 711 tisíc Arabů, tj. zhruba 80 % dřívější arabské populace[41] a osud těchto palestinských uprchlíků dodnes zatěžuje arabsko-izraelské vztahy.

    První léta židovského státu byla poznamenána obrovskou imigrační vlnou přeživších holocaustu a Židů, kteří byli vyhnání z arabských zemí.[42] Během deseti let (1948–1958) vzrostla populace Izraele z 800 tisíc na 2 miliony.[43] Nově příchozí byli většinou nemajetní a byli ubytováváni v provizorních uprchlických táborech, známých jako ma'abarot.

    V roce 1956 vypukla Suezská krize, způsobená tím, že Egypt znárodnil Suezský průplav a uzavřel Tiranskou úžinu. Izrael se rozhodl spojit s Francií a Spojeným královstvím, zaútočil na Egypt a pokusil se získat zpět přístup k Rudému moři.[44] Dobyl sice Sinajský poloostrov, pod diplomatickým tlakem USA a Sovětského svazu se však stáhl výměnou za právo plavit se v Rudém moři a průplavu.[45][46]

    Počátkem následující dekády se Izraeli podařilo v Argentině unést Adolfa Eichmanna, tvůrce „konečného řešení“ židovské otázky,[47] a postavit ho v Izraeli před soud. Proces velmi přispěl k tomu, že si veřejnost uvědomila rozměry holocaustu, a dodnes je Eichmann jediným člověkem odsouzeným izraelským soudem k trestu smrti.[47]

    Konflikty a mírové dohody
    Podrobnější informace naleznete v článku Arabsko-izraelské války.
     Východní Jeruzalém s Chrámovou horou anektovaný Izraelem roku 1967

    Arabské státy považovaly Stát Izrael za nelegitimní a v roce 1964 vznikla Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), jež deklarovala cíl „dosáhnout zničení Izraele“[48][49] a v jejíž Národní chartě se až do prosince 1998 uvádělo, že „ozbrojené povstání je jediný způsob jak osvobodit vlast.“[50] V roce 1967 shromáždili Egypt, Sýrie a Jordánsko svoje armády u hranic Izraele, Egypt vyzval k odchodu mírové jednotky OSN[51] a opět zablokoval Izraeli přístup k Rudému moři.[52] Tyto kroky Izrael chápal jako přípravu k válce a rozhodl, že sám udeří první. Šestidenní válka přinesla Izraeli rozhodující vítězství a zisk území Západního břehu, Pásma Gazy, Sinajského poloostrova, Golanských výšin a Východního Jeruzaléma.

    Na přelomu 60. a 70. let palestinští ozbrojenci provedli řadu teroristických útoků proti izraelským cílům po celém světě, mimo jiné masakr izraelských atletů na LOH v Mnichově v roce 1972.[53] Izrael odpověděl Operací Boží hněv, pokusem izraelské tajné služby Mosad zlikvidovat strůjce mnichovského útoku.[54] 6. října 1973, v den židovského svátku Jom kipur, překvapivě na Izrael zaútočily Egypt a Sýrie. Jomkipurská válka skončila 26. října konečným vítězstvím Izraele, který však zaznamenal těžké ztráty.[55]

     Po vítězství v Šestidenní válce Izrael obsadil Palestinská území, Sinaj, Východní Jeruzalém a syrské Golanské výšiny, které v roce 1981 anektoval Menachem Begin, Jimmy Carter a Anwar Sadat v Camp Davidu, 1978 Jicchak Rabin, Bill Clinton a Jásir Arafat po podepsání Mírových dohod z Osla ve Washingtonu 13. září 1993 Husajn I., Bill Clinton a Jicchak Rabin během izraelsko-jordánských mírových jednání

    Po dlouhých letech nadvlády socialistů vyhrála v roce 1977 ve volbách do izraelského parlamentu Knesetu poprvé pravicová strana Likud.[56] Tentýž rok učinil egyptský prezident Anwar Sadat překvapivou cestu do Izraele a o dva roky později podepsali Sadat a Menachem Begin ve Washingtonu Egyptsko-izraelskou mírovou smlouvu, podle níž se pak Izrael stáhl ze Sinajského poloostrova.

    V roce 1978 podnikl Izrael, v reakci na palestinský teroristický útok, Operaci Lítání,[57] při níž došlo k obsazení jižního Libanonu a vytlačení jednotek OOP z této země. Za vlády Likudu také došlo k rozsáhlé expanzi izraelských osad na území Západního břehu Jordánu,[58] která přinesla růst napětí mezi Izraelci a palestinskými Araby.

    7. června 1981 Izrael vybombardoval v rámci operace Opera irácký jaderný reaktor v Osiraku, protože se obával, že by ho Irák mohl použít k výrobě jaderných zbraní.[59] V roce 1982 zasáhl Izrael do libanonské občanské války, aby zničil základny, z nichž OOP ostřelovala raketami severní Izrael,[60] což vedlo k první libanonské válce. Izrael se stáhl z většiny Libanonu v roce 1986, ale v tzv. nárazníkové zóně setrval až do května 2000.[61] V roce 1987 vypukla tzv. první intifáda, arabské povstání proti izraelské přítomnosti v Pásmu Gazy a území západně od Jordánu.[62] Během války v Zálivu v roce 1991 podporovala OOP a mnoho palestinských Arabů Saddáma Husajna a raketové útoky Iráku proti Izraeli.[63]

    Téhož roku proběhla za vlády Jicchaka Šamira Madridská konference.[64] Ta byla průlomová tím, že se u jednoho stolu sešly znepřátelené strany, jejichž představitelé zde spolu přímo hovořili poprvé od Války za nezávislost.[64] Během roku 1992 docházelo k přímým schůzkám mezi Izraelci a Araby v různých městech po celém světě.[65] Tentýž rok vyhrál volby Jicchak Rabin. Tzv. Mírová dohoda z Osla byla podepsána 13. září 1993 ve Washingtonu. Z ní vyplývalo, že má být po přechodnou dobu pěti let na území Západního břehu a pásma Gazy ustanovena Palestinská samospráva.[66] V roce 1994 byla mezi Izraelem a Jordánskem podepsána Izraelsko-jordánská mírová smlouva.[67]

    Podepsání dohod z Osla narazilo na obou stranách na odpor radikálů, což mírový proces značně zkomplikovalo.[68] Na palestinské politické scéně začala sílit opozice, a to zejména Hamás a Palestinský islámský džihád, která se proti Organizaci pro osvobození Palestiny a Smlouvám z Osla začala vymezovat.[69] V Izraeli se proti smlouvě vymezila strana Likud a další pravicová uskupení,[68] sám Jicchak Rabin byl 4. listopadu 1995 zavražděn pravicovým židovským radikálem Jigalem Amirem.[68] Za vlády Benjamina Netanjahua byl podepsán tzv. Hebronský protokol, fakticky znamenající předání města Hebron Palestinské autonomii a stažení izraelské armády z části tohoto města.[70] V říjnu 1998 bylo podepsáno Memorandum od Wye River, jež přineslo postoupení 13 % území Západního břehu palestinským Arabům a úpravu statusu některých oblastí.[70] Za vlády Ehuda Baraka se izraelská armáda stáhla z jižního Libanonu (v květnu 2000) a bylo zahájeno vyjednávání s předsedou Palestinské autonomie Jásirem Arafatem.[71] V červenci 2000 se uskutečnil summit v Camp Davidu, kde Barak nabídl plán na založení Palestinského státu, avšak ten byl Arafatem odmítnut.[71] Po ztroskotání jednání vypuklo 29.9. 2000 další povstání palestinských Arabů, tzv. druhá intifáda neboli Intifáda al-Aksá.[71]

    V předčasných volbách v únoru 2001 se stal novým premiérem Ariel Šaron.[72] Během své vlády prosadil plán na jednostranné stažení z Pásma Gazy[73] a plán na výstavbu bezpečnostní bariéry kolem Západního břehu.[74] V roce 2006 utrpěl mozkovou mrtvici, po níž upadl do kómatu. Premiérský post pak převzal vicepremiér Ehud Olmert. V červenci téhož roku začala druhá libanonská válka, která znamenala vytrvalé bombardování libanonských cílů izraelskou armádou a ostřelování severu Izraele libanonskou ší'itskou milicí Hizballáh.[75] Konflikt trval několik týdnů a příměří bylo uzavřeno 14. srpna. Po válce v Izraeli zaznívaly silné hlasy kritizující premiéra Ehuda Olmerta a tehdejšího ministra obrany Amira Perece.[76][77]

    Dne 27. listopadu 2007 souhlasili tehdejší izraelský premiér Ehud Olmert a palestinský prezident Mahmúd Abbás s jednáním nad všemi spornými tématy izraelsko-palestinského konfliktu a snahou dosáhnout dohody do konce roku 2008. Začátkem září roku 2007 podniklo Izraelské vojenské letectvo operaci Ovocný sad, při níž vybombardovalo syrský jaderný reaktor.[78] V dubnu 2008 oznámil syrský prezident Bašár Asad, že Sýrie a Izrael již rok jednají za tureckého zprostředkování o mírové smlouvě; Izrael tuto informaci potvrdil o měsíc později.[79]

    Trvalou bezpečnostní hrozbu představuje opakující se ostřelování ze strany palestinských radikálních skupin z Pásma Gazy. Od roku 2005, kdy se Izrael z tohoto území jednostranně stáhl, na něj bylo z Pásma Gazy k červenci 2014 vypáleno více než 11 tisíc raket.[80] Z toho důvodu byl vyvinut a rozmístěn protiraketový systém Železná kopule, který pomáhá snižovat riziko zasažení civilních oblastí.[81] Sám o sobě však raketovou a minometnou hrozbu odstranit nemůže, kvůli čemuž proběhlo několik vojenských operací. Na přelomu let 2008 a 2009 se jednalo o operaci Lité olovo, v listopadu 2012 o operaci Pilíř obrany a mezi červencem a srpnem 2014 proběhla operace Ochranné ostří.[82]

    BIČ, Miloš. Stopami dávných věků. Mezi Nilem a Tigridem. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1979. S. 24–39.  Objevování Bible. S. 148n. Dt 30, 5 (Kral, ČEP), Neh 1, 9 (Kral, ČEP) ↑ a b CHAPMAN, Colin. Čí je Země zaslíbená - Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. Praha: Volvox Globator, 2003. ISBN 80-7207-507-1. S. 26–27.  SCHÄFER, Peter. Dějiny židů v antice od Alexandra Velikého po arabskou nadvládu. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-633-6. S. 140–154. Dále jen Schäfer (2003).  Iz 2, 3 (Kral, ČEP) Ž 137, 5–6 (Kral, ČEP) Sidur pro všední dny a šabat – Večerní modlitba na všední den [PDF]. Karaité – Bnej Mikra [cit. 2008-09-04]. Dostupné online. [nedostupný zdroj] GILBERT, Martin. The Routledge Atlas Of The Arab-Israeli Conflict. London: Routledge, 2005. Dostupné online. ISBN 0415359007. S. 2. (anglicky) Dále jen: The Routledge Atlas Of The Arab-Israeli Conflict.  AUSUBEL, Natan. The Book of Jewish Knowledge. New York: Crown, 1964. Dostupné online. ISBN 051709746X. S. 142-144. (anglicky)  SACHAR, Howard M. Dějiny Státu Izrael. Praha: Regia, 1999. ISBN 80-902484-4-6. S. 21. Dále jen: SACHAR, Howard, M. Dějiny Státu Izrael.  ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina : minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 3., aktualiz. vyd. vyd. Brno: Barrister & Principal 329 s. Dostupné online. ISBN 978-80-87474-90-7, ISBN 80-87474-90-2. OCLC 847728633  SACHAR, Howard M. Dějiny Státu Izrael. S. 45. Izrael: Dějiny. S. 28. Izrael: Dějiny. S. 31. ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principal, 2007. ISBN 978-80-87029-16-9. S. 36. Dále jen: Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu.  SCHARFSTEIN, Sol. Understanding Jewish History. Hoboken: KTAV, 1996. ISBN 0881255459. S. 269. (anglicky)  Izrael: Dějiny. S. 50. Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené Gilbert-57 není určen žádný text SCHNEIDER, Ludwig. Jeruzalém: ohnisko dění. Ostrava: A-alef, 2003. ISBN 80-85237-71-7. S. 68. Dále jen: Jeruzalém: ohnisko dění.  Izrael: Dějiny. S. 58 TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Pardubice: Kora, 1991. ISBN 80-901092-0-9. S. 59. Dále jen: TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael.  SACHAR, Howard M. Dějiny Státu Izrael. S. 131. TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 61. TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 64. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 50. The Population of Palestine Prior to 1948 [online]. MidEastWeb [cit. 2008-05-16]. Dostupné online. (anglicky)  ↑ a b Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 58. Izrael: Dějiny. S. 113. ↑ a b Izrael: Dějiny. S. 130. Čí je Země zaslíbená – pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. S. 28. Izrael: Dějiny. S. 152. ↑ a b TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 83. Židovská historie: Britské mandátní území Palestina – Plán OSN na rozdělení Palestiny 1947 [online]. Eretz.cz, 2006-01-18 [cit. 2008-05-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-12-01.  The Question of Palestine and the United Nations. New York: Organizace spojených národů, 2008. 128 s. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28-12-2013. ISBN 978-9211011746. S. 9. (anglicky)  Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 78. Map of Palestine [online]. MidEastWeb [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky)  TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 103. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 83. General Progress Report and Supplementary Report of the United Nations Conciliation Commission for Palestine, Covering the Period from 11 December 1949 to 23 October 1950 [online]. The United Nations Conciliation Commission [cit. 2008-05-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-06-03. (anglicky)  TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 109. Population, by Religion and Population Group [online]. Izraelský centrální statistický úřad [cit. 2008-05-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-09-30. (anglicky)  TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 134–136. Izrael: Dějiny. S. 324. TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 138. ↑ a b Izrael: Dějiny. S. 334–335. Izrael: Dějiny. S. 349. SACHAR, Howard M. Dějiny Státu Izrael. S. 469. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 105. (Potvrzení vypuštění částí Palestinské národní charty, v nichž bylo popíráno právo Izraele na existenci, Palestinská národní rada schválila na nátlak tehdejšího izraelského premiéra Benjamina Netanjahua 14.12. 1998 v Gaze za přítomnosti amerického prezidenta Billa Clintona.) TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 146. Arabsko-izraelské války. S. 186. Izrael: Dějiny. S. 413. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 111. Arabsko-izraelské války. S. 318. Izrael: Dějiny. S. 467–469. BLACK, Ian; MORRIS, Benny. Mossad, izraelské tajné války. Praha: Jota, 2001. ISBN 80-7217-392-8. S. 381–382.  TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 172–173. TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 186. TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 188. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 160. Izrael: Dějiny. S. 512. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 179. ↑ a b Izrael: Dějiny. S. 534. Izrael: Dějiny. S. 535. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 187–189. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 193. ↑ a b c Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 195–196. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 190. ↑ a b Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 205. ↑ a b c Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 209–210. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 216. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 243–246. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 239–240. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 310–311. Průzkum: Olmert, Perec, Haluc mají odejít z funkcí [online]. Eretz.cz, 2006-08-25 [cit. 2008-03-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-02-21.  Rozsáhlé průzkumy veřejného mínění: Čas na změnu! [online]. Eretz.cz, 2006-08-26 [cit. 2008-03-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-08-02.  ČERNÝ, Adam. Izrael předložil důkaz, že v Sýrii zničil reaktor [online]. Hospodářské noviny [cit. 2009-04-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-04-28.  WALKER, Peter. Syria and Israel officially confirm peace talks [online]. The Guardian, 2008-05-21 [cit. 2009-04-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-05-21. (anglicky)  Reports from Gaza need a more balanced perspective [online]. The Australian, 2014-07-26 [cit. 2014-09-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-08-09. (anglicky)  KERSHNER, Isabel. Israeli Iron Dome Stops a Rocket With a Rocket [online]. The New York Times [cit. 2014-09-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-07-17. (anglicky)  Rocket fire from Gaza and Palestinian ceasefire violations after Operation Cast Lead (Jan 2009) [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Izraele, 2014-08-25 [cit. 2014-09-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-08-25. (anglicky) 
    Read less

Phrasebook

Ahoj
שלום
Svět
עוֹלָם
Ahoj světe
שלום עולם
Děkuji
תודה
Ahoj
הֱיה שלום
Ano
כן
Ne
לא
Jak se máte?
מה שלומך?
Dobře, děkuji
טוב תודה
Co to stojí?
כמה זה?
Nula
אֶפֶס
Jeden
אחד

Where can you sleep near Izrael ?

Booking.com
487.425 visits in total, 9.187 Points of interest, 404 Destinations, 51 visits today.