Context of Ázerbájdžán

Ázerbájdžán, plným názvem Ázerbájdžánská republika (ázerbájdžánsky Azərbaycan Respublikası), je největší a nejvíce zalidněná země v oblasti Kavkazu.

Je situován v jihozápadní Asii; podle některých názorů na vedení hranice mezi Evropou a Asií může být řazen mezi evropské země. Na východě je ohraničen Kaspickým mořem, na severu sousedí s ruskou republikou Dagestán (284 km), na severozápadě s Gruzií (322 km), na západě s Arménií (787 km) a na jihu s Íránem (611 km). Ázerbájdžánská exkláva Nachičevan navíc sdílí 9 km hranice s Tureckem. Ázerbájdžán nemá přístup k otevřenému moři, pouze ke Kaspickému moři. Země má podle odhadu z roku 2021 více než 10 milionů obyvatel.

Ázerbájdžánská demokratická republika vyhlásila svou nezávislost v roce 1918 a stala se prvním demokratickým státem v muslimském světě. Byla však záhy začleněna do Sovětského svazu (1920) jako Ázerbájdžánská sovětská socialistická republika. ...Číst dál

Ázerbájdžán, plným názvem Ázerbájdžánská republika (ázerbájdžánsky Azərbaycan Respublikası), je největší a nejvíce zalidněná země v oblasti Kavkazu.

Je situován v jihozápadní Asii; podle některých názorů na vedení hranice mezi Evropou a Asií může být řazen mezi evropské země. Na východě je ohraničen Kaspickým mořem, na severu sousedí s ruskou republikou Dagestán (284 km), na severozápadě s Gruzií (322 km), na západě s Arménií (787 km) a na jihu s Íránem (611 km). Ázerbájdžánská exkláva Nachičevan navíc sdílí 9 km hranice s Tureckem. Ázerbájdžán nemá přístup k otevřenému moři, pouze ke Kaspickému moři. Země má podle odhadu z roku 2021 více než 10 milionů obyvatel.

Ázerbájdžánská demokratická republika vyhlásila svou nezávislost v roce 1918 a stala se prvním demokratickým státem v muslimském světě. Byla však záhy začleněna do Sovětského svazu (1920) jako Ázerbájdžánská sovětská socialistická republika. Současná republika Ázerbájdžán vyhlásila svou nezávislost 30. srpna 1991, ještě před oficiálním rozpuštěním Sovětského svazu v prosinci 1991. Vzápětí poté, v září 1991 se od ní odtrhla oblast Náhorního Karabachu na jihozápadě Ázerbájdžánu, v níž žijí převážně etničtí Arméni. S Arménií o tuto oblast pak Ázerbájdžán vedl náhornokarabašskou válku, která skončila v roce 1994 vítězstvím Arménů. Následkem této války ztratil Ázerbájdžán kontrolu nad 16 % svého území, 578 545 osob bylo přemístěno, 8 606 uprchlo. Ze čtyř zasedání Rady bezpečnosti OSN vzešla usnesení (č. 822, 853, 874, a 884) žádající stažení arménských vojsk z Náhorního Karabachu. Velkou část ztracených území Ázerbájdžán dobyl zpět v druhé karabašské válce roku 2020 a celé území získal zpět v roce 2023 v třetí karabšské válce.

Ázerbájdžán je unitární stát, republika s poloprezidentským politickým systémem, který však není vnímán jako demokratický. Moc drží od roku 1993 jediná strana, Strana Nový Ázerbájdžán (Yeni Azərbaycan Partiyası), již vedl nejprve Hejdar Alijev a nyní jeho syn Ilham Alijev. Ústava nedefinuje státní náboženství a všechny hlavní politické strany jsou sekulární. Převládajícím náboženstvím je nicméně šíitský islám, jakkoli je podle sociologických průzkumů ázerbájdžánská společnost nábožensky vlažná.

More about Ázerbájdžán

Basic information
  • Native name Azərbaycan
  • Calling code +994
  • Internet domain .az
  • Mains voltage 220V/50Hz
  • Democracy index 2.68
Population, Area & Driving side
  • Population 10180770
  • Oblast 86600
  • Driving side right
Historie
  • Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Ázerbájdžánu.
    Starověk a středověk  Skalní rytina v Qobustanu

    V jeskyni Azich (v Náhorním Karabachu) se našly doklady o 300 000 let starém osídlení neandrtálců.[1] V Qobustanské archeologické rezervaci bylo nalezeno 6 000 skalních kreseb. Odhad stáří některých z nich je až 40 000 let.[2] V 9. století př. n. l. území obývali Skytové.[3] Ti byli vytlačeni Médy, kteří v 8. a 7. století rozvinuli mocnou říši. Ta byla okolo roku 550 př. n. l. včleněna do Achaimenovské říše. Achaimenovci v oblasti rozšířili zoroastrismus.[4]

    ...Číst dál
    Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Ázerbájdžánu.
    Starověk a středověk  Skalní rytina v Qobustanu

    V jeskyni Azich (v Náhorním Karabachu) se našly doklady o 300 000 let starém osídlení neandrtálců.[1] V Qobustanské archeologické rezervaci bylo nalezeno 6 000 skalních kreseb. Odhad stáří některých z nich je až 40 000 let.[2] V 9. století př. n. l. území obývali Skytové.[3] Ti byli vytlačeni Médy, kteří v 8. a 7. století rozvinuli mocnou říši. Ta byla okolo roku 550 př. n. l. včleněna do Achaimenovské říše. Achaimenovci v oblasti rozšířili zoroastrismus.[4]

     Ruiny brány města Qəbələ, hlavního města Kavkazské Albánie

    Na severu území existoval od 1. století př. n. l. do 10. století státní útvar pod názvem Kavkazská Albánie.[5] Jeho hlavní město, dnešní Qəbələ, leželo na území současného Ázerbájdžánu. O albánské území usilovali Řekové, Římané i Peršané, v roce 252 se nakonec Albánie stala vazalem Sasánovské říše. Ve 4. století přijal albánský král Urnayr křesťanství a učinil ho státním náboženstvím.[6] Tento moment i celé téma Kavkazských Albánců, obývajících z velké části Náhorní Karabach, se staly ve 20. století předmětem nacionalisticky podbarvených historických sporů – zatímco Arméni zdůrazňují křesťanský charakter Kavkazské Albánie, vliv arménské apoštolské církve na její christianizaci a přijetí arménského písma vytvořeného Mesropem Maštocem,[7] Azerové poukazují na specifický etnický původ starých Albánců, které považují za prapředky svého národa.[8][9] Udinové žijící dnes na území Ázerbájdžánu a vyznávající nadále křesťanství jsou potomky starých Albánců a mají být důkazem jejich etnické osobitosti. Mluví udinštinou, jež patří k severovýchodokavkazským jazykům, jejichž původ je ovšem záhadný, což umožňuje řadu nacionalisticky motivovaných spekulací.[10] Etnicky příbuzní jsou snad s Lezgy a Hunzy.

     Historická Panenská věž v Baku z 12. století je symbolem Ázerbájdžánu

    Každopádně se albánské křesťanství neudrželo dlouho, v 7. století totiž sasánovské území dobyli Arabové. Následovala násilná islamizace. Dževanšerovo křesťanské povstání bylo Umajjovci roku 667 potlačeno. Po pádu chalífátu se v 9. století moci chopily některé lokální dynastie, v 11. století však následoval vpád Oghuzů a země byla silně turkizována, čímž vznikl i turkický základ dnešní ázerbájdžánštiny. Roku 1067 se území stalo součástí Seldžucké říše, v oblasti vládla dynastie Ildegizidů.[11] Na konci 14. století na území dnešního Ázerbájdžánu vznikly dva státy: Karakojunluská říše (1375–1468)[12] a Akkojunluská říše (1378–1508).[13] V době Temerlánovy expanze se staly vazaly jeho Timurovské říše, ale po Temerlánově smrti roku 1405 se jim otevřel prostor k nezávislé existenci.

    Mnozí z vládců akkojunluské dynastie byli sezdáni s řeckými princeznami, včetně zakladatele dynastie Uzuna Hasana. Roku 1467 se Uzunu Hasanovi podařilo porazit karakojunluského panovníka Džahánšáha a ovládnout jeho území. Smrtí Uzunova syna Jákúba ibn Uzun Hasana začala občanská válka, které využili perští Safíovci, konkrétně šáh Ismá‘íl I., který oblast ovládl roku 1538. Převrat obyvatelstvo snášelo dobře, neboť dobyvatelé byli šíité stejně jako většina populace akkojunluské říše, zatímco staří vládci byli sunnité.[zdroj?]

    Novověk  Říční obchod v Širvanu (1714)

    Vláda perské dynastie Safíovců v 16. století znamenala období rozkvětu, protože země byla zapojena do obchodních vztahů Perské říše. Osmanům se nakrátko podařilo obsadit části dnešního Ázerbájdžánu v důsledku osmansko-safíjovské války v letech 1578–1590. Počátkem 17. století však byli vyhnáni safíjovským vládcem Abbásem I. (vládl 1588–1629). V 18. století do vývoje oblasti zasáhlo Rusko v důsledku rusko-perské války (1722–1723). Postupně se mu podařilo obsadit pobřeží Kaspického moře s významným městem Baku. Tato území zůstala v ruských rukou jen krátce, podle smluv z Raštu (1732) a z Gjandži (1735) je navrátilo zpět Persii. Tam se vzápětí chopila moci nová dynastie Afšárovců, posléze Zandů a Kádžárovců.[zdroj?]

     Bitva o Gjandžu roku 1804

    Právě Kádžárovci museli sledovat, jak se ruský apetit v 19. století znovu zvýšil. V roce 1804 Rusové napadli a vyplenili město Gjandža, což vyvolalo rusko-perskou válku v letech 1804–1813, kterou Rusové vyhráli. Gulistánská mírová dohoda pak určila, že Persie musí Rusku postoupit Gruzii a území Dagestán, které tvoří většinu dnešního Ázerbájdžánu.[14] Rusové Gulistánskou dohodu porušili další invazí roku 1826, jejímž důsledkem byla další rusko-perská válka v letech 1826–1828. Předjednaná britská pomoc nedorazila a Peršané znovu prohráli. Tato válka měla pro Persii ještě horší důsledky než válka předchozí, neboť následná dohoda z Turkmenčaje ji zbavila posledních zbývajících území na Kavkaze, včetně jižního zbytku dnešního Ázerbájdžánu, tedy Karabašského, Jerevanského a Gjandžského chanátu. Dobytá území zůstala pod ruskou nadvládou 160 let.[zdroj?]

    Po začlenění všech kavkazských perských území do Ruského impéria byla nová hranice mezi Persií a Ruskem ustavena na řece Araks, takže historické azerské území bylo rozděleno. Tato hranice je i dnes hranicí Ázerbájdžánu a Íránu, proto má Írán na svém území velkou azerskou menšinu.[15] Počet etnických Azerů v Íránu dokonce výrazně převyšuje počet obyvatel Ázerbájdžánu, a to zhruba o pět milionů. Navzdory ruskému dobytí převládala mezi muslimskými intelektuály v Baku či Gjandže až do konce 19. století perská kultura.[16]

    Proti ruské nadvládě vzniklo několik rolnických povstání a došlo několikrát k ozbrojenému boji. Roku 1911 byla založena Muslimská demokratická strana Musavat (Rovnost), která se v roce 1917 přejmenovala na Turkotatarskou demokratickou stranu federalistů – musavatistů.[17]

    Moderní dějiny  Mapa Ázerbájdžánské demokratické republiky mezi lety 1918 až 1920. Armáda Ázerbájdžánské demokratické republiky roku 1919

    Dne 13. listopadu 1917 byla v Ázerbájdžánu nastolena bolševická moc. Na konci března 1918 vypuklo v Baku protiruské povstání, které bylo místními bolševiky za pomoci ruských vojsk potlačeno. V dubnu 1918 schválil nově konstituovaný zakavkazský sněm vznik Zakavkazské demokratické federativní republiky, kterou tvořily Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán. V důsledku odlišné zahraničněpolitické orientace a různých rozporů se ale tato republika rozpadla. V Baku bolševici zmasakrovali 12 000 místních odpůrců.[18] Protože se na masakru podíleli příslušnici Arménské revoluční federace (fakt v současnosti systematicky využívaný ázerbájdžánskou státní propagandou, jež masakr označuje za genocidu spáchanou Armény), po jejím pádu Enver Paša v Baku „na oplátku“ zmasakroval minimálně 10 000 Arménů. Dne 28. května 1918 vyhlásila Muslimská rada nezávislou Ázerbájdžánskou demokratickou republiku v čele s prezidentem Mammadem Aminem Rasulzadem a vládou musavatistů, která měla původně sídlo ve městě Gəncə (název Ázerbájdžán se do té doby užíval jen pro sever dnešního Íránu). V srpnu 1918 byla v Baku ustavena tzv. středokaspická diktatura, což byla vláda bez komunistů, na jejíž žádost vstoupila do města britská armáda. V září 1918 se tato vláda stáhla do Íránu. Město Baku, které obsadila turecká armáda, se stalo sídlem musavatistické vlády. Dne 15. ledna 1919 uznaly západní mocnosti (tzv. Trojdohoda) nezávislost Ázerbájdžánské republiky. O dva měsíce později vypukl první arménsko-ázerbájdžánský konflikt o Náhorní Karabach.[19] Výsledkem byl i šušský masakr Arménů.[20]

     Rudá armáda v Baku roku 1920

    Ázerbájdžánská demokratická republika byla první parlamentní demokracií v muslimském světě. Jako první muslimská země v historii dala volební právo ženám. V Baku byla založena první univerzita moderního typu na muslimském východě. Nakonec šlo však jen o epizodu – v dubnu 1920 bylo Baku obsazeno Rudou armádou a byla vyhlášena Ázerbájdžánská socialistická republika.[21] V boji se Sověty padlo až 20 000 ázerbájdžánských vojáků. V květnu 1921 byla přijata nová ústava a v březnu 1922 vznikl Federativní svaz socialistických republik Zakavkazska, který se – zároveň s přejmenováním na Zakavkazskou sovětskou federativní socialistickou republiku – podílel v prosinci 1922 na vytvoření Sovětského svazu. Tato svazová republika byla v roce 1936 rozdělena na tři republiky, a to Ázerbájdžánskou SSR, Arménskou SSR a Gruzínskou SSR.[zdroj?]

     Baku v 50. letech 20. století

    Dne 13. října 1921 podepsaly sovětské Rusko, Arménie, Ázerbájdžán a Gruzie s Tureckem dohodu známou jako Karská smlouva. Její součástí bylo i to, že krátce existující Republika Aras na jihu Kavkazu se stává součástí Ázerbájdžánské SSR jakožto Nachičevanská autonomní sovětská socialistická republika.[22][23] Dnes je Nachičevanská autonomní republika ázerbájdžánskou exklávou, největší suchozemskou exklávou na světě.[24]

    Během druhé světové války hrál Ázerbájdžán strategickou roli v zásobování Rudé armády, 80 % ropy na východní frontě pocházelo odtud. Kvůli tomu také Němci spustili bitvu o Kavkaz, avšak neuspěli. Do Rudé armády bylo odvedeno a do bojů nasazeno 681 000 Azerů (z toho přes 100 000 žen), což tehdy představovalo pětinu celé populace země. 250 000 Azerů na frontě padlo.[zdroj?]

     První válka o Náhorní Karabach mezi Armény a Ázerbájdžánci vypukla v roce 1988

    V roce 1988 vznikl ozbrojený konflikt mezi Armény a Ázerbájdžánci o Náhorní Karabach, který v září 1991 vyhlásil nezávislost na Ázerbájdžánu. Přes čtyři rezoluce Rady bezpečnosti OSN zůstalo 20 % ázerbájdžánského území, na němž fungovala tzv. Republika Arcach, pod faktickou arménskou okupací. Během války bylo na obou stranách spácháno mnoho zvěrstev a pogromů, například neblaze proslulý masakr v Chodžaly, kde arménské polovojenské jednotky povraždily 600 ázerbájdžánských civilistů.[25][26] Celkem bylo zabito asi 30 000 lidí a více než milion lidí bylo vysídleno, z toho přes 800 000 Ázerbájdžánců a 300 000 Arménů.[27] (K další eskalaci konfliktu došlo v letech 2016 a 2021).

     Sovětská vojska v Baku během černého ledna

    Gorbačovovo vedení Sovětského svazu bylo na Kavkaze diskreditováno tím, že není schopno zabránit konfliktu mezi dvěma členy federace. Ázerbájdžánci začali žádat nezávislost, nepokoje vyústily v tzv. černý leden, kdy nejprve vypukl pogrom na Armény, z nichž asi stovka byla zabita, načež zasáhla sovětská armáda a zabila 147 demonstrantů.[28] Zásah podle všeho neměl za cíl chránit Armény (ti z velké části již z města utekli), ale měl zabránit nacionalistické Ázerbájdžánské lidové frontě, aby definitivně převzala moc. Zásah ovšem rozčílil i ázerbájdžánské komunisty, kteří vydali prohlášení, že šlo ze strany Moskvy o agresi.

     Ayaz Mütəllibov

    V květnu 1990 zvolil Nejvyšší sovět Ázerbájdžánské SSR (v listopadu 1990 přejmenovaný na Nejvyšší medžlis) prezidentem Ayaze Mütəllibova. V únoru 1991 došlo ke změně názvu státu na Ázerbájdžánskou republiku. V reakci na puč konzervativních bolševiků v Moskvě v srpnu 1991 přijal 18. října 1991 Nejvyšší medžlis Ázerbájdžánu Deklaraci nezávislosti, která byla potvrzena celostátním referendem v prosinci 1991 (krátce poté Sovětský svaz oficiálně zanikl) – 18. říjen je tak dnes v Ázerbájdžánu slaven jako Den nezávislosti. V prosinci 1991 se Ázerbájdžán stal dohodou z Alma-Aty zakládajícím členem Společenství nezávislých států (SNS). Demonstrace a nátlak opozice vedly poté k odstoupení Mütəllibova.[29]

     Abulfaz Elčibej

    V květnu 1992 se stoupenci Mütəllibova pokusili opět převzít moc, ale neúspěšně. Za prezidenta byl demokraticky zvolen Abulfaz Elčibej, který však byl záhy svržen vojenským převratem proruského plukovníka Surata Husejnova. V prezidentských volbách dne 3. října 1993 zvítězil bývalý vůdce sovětského Ázerbájdžánu Hejdar Alijev. Poté, co Alijev podepsal smlouvu o těžbě ropy v Kaspickém moři se západními společnostmi, pokusil se Husejnov o další státní převrat.[30] Ten byl ale rychle potlačen a Husejnov uprchl do Ruska. Jednání s ruskou vládou (odblokovaná ropnými koncesemi pro ruskou společnost Lukoil) vyústila v roce 1997 v Husejnovovo vydání do Ázerbájdžánu, kde byl obviněn z velezrady a odsouzen na doživotí (roku 2004 dostal milost). V roce 1995 čelil Alijev dalšímu pokusu o puč, tentokrát vedeném velitelem speciálních jednotek OMON Rovšanem Javadovem. I tento pokus byl ale zmařen.[31] Poté, co byl Alijev v roce 2003 s těžkou nemocí léčen ve Spojených státech, odstoupil z funkce prezidenta. Zemřel 12. prosince 2003 v Clevelandu. Krátce předtím jmenoval svého syna Ilhama Alijeva předsedou vlády.

    Ve volbách 15. října 2003 byl Ilham Alijev zvolen prezidentem Ázerbájdžánské republiky. V této funkci byl potvrzen prezidentskými volbami dne 15. října 2008. Klan Alijevců si udržuje moc tvrdými represemi a budováním diktatury, která stojí na příjmech z ropy. Dochází k potlačování svobody slova, perzekucím nezávislých novinářů či držení politických oponentů ve vězení.[32]

     Ilham Alijev při jednání Bezpečnostní rady během druhé války o Náhorní Karabach

    V červenci 2020 byl obnoveny ozbrojené střety v Náhorním Karabachu. Ty se nepodařilo uklidnit a v září vypukla regulérní válka, tzv. druhá válka o Náhorní Karabach. Ázerbájdžánská armáda útočila s podporou Turecka, hlavní velmocenské opory alijevského režimu, Arméni se spoléhali na pomoc putinovského Ruska, která však nepřišla v takové míře, v jakou věřili. Šestitýdenní boje přinesly Ázerbájdžánu územní zisky. Podle mírové smlouvy, podepsané pod Putinovou patronací, si obě strany ponechaly kontrolu nad právě ovládanými územími – Arménie tak sice udržela většinu Náhorního Karabachu, ale Ázerbájdžánu musela odevzdat tři okresy (Kelbadžar, Ağdam a Lačin).[33] Z původních 11 450 km², které byly před válkou pod kontrolou Republiky Arcach, se její území zmenšilo na 3 170 km². Tento výsledek byl v Ázerbájdžánu oslavován jako velké vítězství, naopak v Arménii způsobil nepokoje a krizi.[34] Během bojů padlo 2 783 ázerbájdžánských vojáků a asi 4 000 arménských.[35] V pozemním koridoru mezi Arménií a oblastí Náhorního Karabachu začaly dle mírové smlouvy působit síly ruské armády.[36] To označili pozorovatelé za geopolitické vítězství Ruska, stejně tak ale hovořili o posílení vlivu Turecka v oblasti.[37]

    Arménský separatistický stát se stal závislý na úzkém Lačinském koridoru, jímž udržoval spojení s Arménií. Podle příměří z roku 2020 měl být kontrolován Ruskem, brzy se však ukázalo, že ho fakticky kontroluje Ázerbájdžán.[38] Od prosince 2022 byl koridor zablokován Ázerbájdžánem.[39] Tím se situace arménského Karabachu stala neudržitelnou. V květnu 2023 Arménie uvedla, že je ochotná uznat Karabach za součást Ázerbájdžánu.[40] V září 2023 Ázerbájdžán porušil příměří, provedl bleskový vojenský úder na Arcach a celé území Náhorního Karabachu dostal pod svou kontrolu.[41][42] Samotná Arménie ani arménský spojenec Rusko separatistům z Arcachu nepomohlo, Rusko patrně kvůli rostoucím sporům s Arménií a svému válečnému vytížení v konfliktu na Ukrajině.[43][44] Vzápětí po dobytí Karabachu začal exodus arménského obyvatelstva z něj.[45][46] Republika Arcach oznámila konec své existence k 1. lednu 2024.[47]

    Azykh Cave - cradle of civilization in Caucasus. AzerNews.az [online]. 2020-06-03 [cit. 2021-05-28]. Dostupné online. (anglicky)  Gobustan Rock Art Cultural Landscape. UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2021-05-28]. Dostupné online. (anglicky)  PHILLIPS, E. D. The Scythian Domination in Western Asia: Its Record in History, Scripture and Archaeology. World Archaeology. 1972, roč. 4, čís. 2, s. 129–138. Dostupné online [cit. 2021-05-28]. ISSN 0043-8243.  AYDAMIROV, Gudrat. Zoroastrianism Religion in Azerbaijan and its Reflections from Past to Present. New Era International Journal of Interdisciplinary Social Researches. 2022-04-15, roč. 7, čís. 13, s. 21–35. Dostupné online [cit. 2023-05-17]. DOI 10.51296/newera.177. (anglicky)  Albania. iranicaonline.org [online]. [cit. 2021-05-27]. Dostupné online. (anglicky)  TOUMANOFF, Cyril. Introduction to Christian Caucasian History: The Formative Centuries (IVth-VIIIth). www.jstor.org [online]. [cit. 2022-03-05]. Dostupné online. (anglicky)  Albanians, Caucasian | Encyclopedia.com. www.encyclopedia.com [online]. [cit. 2021-05-28]. Dostupné online.  DUDWICK, Nora. The Case of the Caucasian Albanians: Ethnohistory and Ethnic Politics. Cahiers du Monde russe et soviétique. 1990, roč. 31, čís. 2/3, s. 377–383. Dostupné online [cit. 2021-05-28]. ISSN 0008-0160.  DE WAAL, Thomas. Now comes a Karabakh war over cultural heritage | Eurasianet. Eurasianet.org [online]. 16. 11. 2020 [cit. 2021-05-28]. Dostupné online. (anglicky)  CLIFTON, John M.; CLIFTON, Deborah A.; KIRK, Peter. The Sociolinguistic Situation of the Udi in Azerbaijan. undefined. 2005. Dostupné online [cit. 2022-03-05]. (anglicky)  Eldegüzid dynasty | Iranian dynasty. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-05-28]. Dostupné online. (anglicky)  Kara Koyunlu | History, Meaning, & Capital | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-03-05]. Dostupné online. (anglicky)  MELVILLE, Charles. History: From the Saljuqs to the Aq Qoyunlu (ca. 1000-1500 C.E.). Iranian Studies. 1998, roč. 31, čís. 3/4, s. 473–482. Dostupné online [cit. 2022-03-05]. ISSN 0021-0862.  DOWLING, Timothy C. Russia at War: From the Mongol Conquest to Afghanistan, Chechnya, and Beyond [2 volumes]. [s.l.]: ABC-CLIO 1166 s. Dostupné online. ISBN 978-1-59884-948-6. (anglicky) Google-Books-ID: KTq2BQAAQBAJ.  SOULEIMANOV, Emil. The Evolution of Azerbaijani Identity and the Prospects of Secessionism in Iranian Azerbaijan. Connections. 2011, roč. 11, čís. 1, s. 77–84. Dostupné online [cit. 2021-05-28]. ISSN 1812-1098.  GASIMOV, Zaur. Observing Iran from Baku: Iranian Studies in Soviet and Post-Soviet Azerbaijan. Iranian Studies. 2021-02-10, roč. 0, čís. 0, s. 1–23. Dostupné online [cit. 2022-03-05]. ISSN 0021-0862. DOI 10.1080/00210862.2020.1865136.  Musavat. www.encyclopedia.com [online]. [cit. 2021-05-27]. Dostupné online.  SMITH, Michael G. Anatomy of a Rumour: Murder Scandal, the Musavat Party and Narratives of the Russian Revolution in Baku, 1917–20. Journal of Contemporary History. 2001-04, roč. 36, čís. 2, s. 211–240. Dostupné online [cit. 2023-08-13]. ISSN 0022-0094. DOI 10.1177/002200940103600202. (anglicky)  BROERS, Laurence. Armenia and Azerbaijan: Anatomy of a Rivalry. [s.l.]: Edinburgh University Press 400 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4744-5052-2. (anglicky) Google-Books-ID: vNidwgEACAAJ.  MCLAUGHLIN, Daniel. Shusha still stands as symbol of vicious pogrom. The Irish Times [online]. [cit. 2021-05-27]. Dostupné online. (anglicky)  HASANLI, Jamil. The Sovietization of Azerbaijan: The South Caucasus in the Triangle of Russia, Turkey, and Iran, 1920-1922. [s.l.]: University of Utah Press 470 s. Dostupné online. ISBN 978-1-60781-593-8. (anglicky) Google-Books-ID: KKaTswEACAAJ.  DAVIDIAN, Davidian. The Curious Treaty of Kars. Modern Diplomacy [online]. 2018-09-11 [cit. 2022-03-05]. Dostupné online.  CORNWALL, J. H. M. The Russo-Turkish Boundary and the Territory of Nakhchivan. The Geographical Journal. 1923, roč. 61, čís. 6, s. 445–450. Dostupné online [cit. 2022-03-05]. ISSN 0016-7398. DOI 10.2307/1780823.  O jedné z největších exkláv světa jste zřejmě nikdy neslyšeli. Novinky.cz [online]. Borgis, 2020-08-09 [cit. 2022-03-05]. Dostupné online.  KRUPKA, Jaroslav. Krvavý masakr v Náhorním Karabachu: Civilisty nikdo nešetřil, zemřely i děti. Deník.cz. 2022-02-26. Dostupné online [cit. 2022-03-06].  Osudy z černé zahrady: roztříštěný život Náhorního Karabachu. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 16. srpna 2013 [cit. 2019-11-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-11-12.  A Conflict That Can Be Resolved in Time: Nagorno-Karabakh - Harvard - Belfer Center for Science and International Affairs. web.archive.org [online]. 2015-12-08 [cit. 2022-03-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-12-08.  KRUPKA, Jaroslav. Pogrom na Armény v Baku: Muže házeli do zapálených domů, ženy týrali. Deník.cz. 2020-01-12. Dostupné online [cit. 2021-05-28].  ERGUN, Ayça. Post-Soviet Political Transformation in Azerbaijan: Political Elite, Civil Society and The Trials of Democratization. Uluslararası İlişkiler / International Relations. 2010, roč. 7, čís. 26, s. 67–85. Dostupné online [cit. 2021-05-27]. ISSN 1304-7310.  Azerbaijan - The Coup of June 1993. countrystudies.us [online]. [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.  EFRON, Sonni. Azerbaijan Coup Attempt Crushed : Caucasus: Loyal forces storm a building and overcome mutinous police units, president reports.. Los Angeles Times [online]. 1995-03-18 [cit. 2022-03-06]. Dostupné online. (anglicky)  Ázerbájdžán | Člověk v tísni. www.clovekvtisni.cz [online]. [cit. 2017-03-09]. Dostupné online.  Válka o Náhorní Karabach je u konce, oznámil arménský premiér. Dohodu označil za ‚bolestivou‘. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.  Hanebný mír, zuří Arméni. V Karabachu však mířili k totální porážce. iDNES.cz [online]. 2020-11-10 [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.  Ázerbájdžán oznámil počet padlých v Náhorním Karabachu. ČT24 [online]. Česká televize, 2020-12-03 [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.  DORAZÍN, Martin. Rusko rozmisťuje své síly v Náhorním Karabachu. Mají oddělit znepřátelené strany konfliktu. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.  Přichází čas dravců. Erdogan v Karabachu pronikl do ruské sféry vlivu. iDNES.cz [online]. 2020-11-13 [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.  PITTHARDOVÁ, Veronika. Ázerbájdžán škrtí Lačinský koridor. Baku nás nechá vyhladovět, bojí se Arméni. iDNES.cz [online]. 2023-08-27 [cit. 2023-09-28]. Dostupné online.  Západ nechává Ázerbájdžán spolknout Náhorní Karabach. Pasivita se mu může vymstít. E15 [online]. 20. září 2023. Dostupné online.  Arménie je ochotná uznat Karabach za součást Ázerbájdžánu. Novinky.cz [online]. Borgis, 2023-05-22. Dostupné online.  PUKOVCOVÁ, Klára; HRON, Jan. Ázerbájdžánský vpád do Karabachu má 27 mrtvých, v Jerevanu vypukly potyčky. iDNES.cz [online]. 2023-09-19 [cit. 2023-09-28]. Dostupné online.  Stačil den a máme Karabach, těší Alijeva. Nikol je zrádce, ryčel dav v Jerevanu. iDNES.cz [online]. 2023-09-20 [cit. 2023-09-28]. Dostupné online.  HAVLICKÁ, Kateřina. Bez ruského posvěcení by eskalace v Karabachu nebyla možná, říká expert. iDNES.cz [online]. 2023-09-19 [cit. 2023-09-28]. Dostupné online.  HRON, Jan. Ať se NATO postará. Náhorní Karabach odhalil rozepře mezi Ruskem a Arménií. iDNES.cz [online]. 2023-09-20 [cit. 2023-09-28]. Dostupné online.  Exodus z Karabachu propukl naplno, Alijev chce i koridor přes Arménii. iDNES.cz [online]. 2023-09-26 [cit. 2023-09-28]. Dostupné online.  Do Arménie již uprchla téměř polovina karabašské populace, uvádí její vláda. iDNES.cz [online]. 2023-09-27 [cit. 2023-09-28]. Dostupné online.  Karabašská republika přestane existovat. Neuznaný stát zrušil své instituce. iDNES.cz [online]. 2023-09-28 [cit. 2023-09-28]. Dostupné online. 
    Read less

Phrasebook

Ahoj
Salam
Svět
Dünya
Ahoj světe
Salam dünya
Děkuji
Çox sağ ol
Ahoj
sağol
Ano
Bəli
Ne
Yox
Jak se máte?
Necəsən?
Dobře, děkuji
Yaxşı, təşəkkür edirəm
Co to stojí?
Neçəyədir?
Nula
Sıfır
Jeden
bir

Where can you sleep near Ázerbájdžán ?

Booking.com
487.349 visits in total, 9.186 Points of interest, 404 Destinations, 34 visits today.