Mohylové pohřebiště v Kamenici (dnes součást města Korçë)

Důkazy o paleolitické populaci neandrtálců na území Albánie byly objeveny na jihu země v Xarrë (v kraji Vlora) a v jejím středu, nedaleko Tirany, v pohoří Dajti.[1] Mezi objevené předměty v jeskyni poblíž Xarrë patří nástroje z pazourku a jaspisu, zatímco v Dajti šlo o kostěné a kamenné nástroje podobné těm z aurignacienské kultury. Ve střední a jižní Albánii bylo nalezeno také mnoho artefaktů z doby železné a bronzové, poblíž mohylových pohřebišť.

Archeologové došli k závěru, že tyto oblasti byly osídleny od poloviny třetího tisíciletí před naším letopočtem indoevropskými lidmi, kteří mluvili protořeckým jazykem. Část této historické populace se později kolem roku 1600 př. n. l. přestěhovala do Mykén, kde založila mykénskou civilizaci.[2] Dalším starořecky mluvícím kmenem byli Chaoniané na jihu dnešní Albánie, ti vybudovali město Foiniké (dnešní Finiq). Jejich území se později stalo součástí Epiru, důležitého antického království, jež ovlivňovalo i starořecké dějiny.[3]

Dalším z příchozích kmenů byli Thrákové, kteří se usadili zejména na západě země. Důležitou skupinou kmenů pro albánskou etnogenezi pak byli Ilyrové, kteří se na albánském území začali objevovat kolem roku 2000 př. n. l.. Byli to lidé mluvící indoevropským jazykem. Ilyrský kmen Albanoi dal zemi její dnešní název.[4] Ovšem jen pro svět, v Albánii samotné převládá označení Shqipëria, které bylo odvozeno od slovesa mluvit či "mluvit jasně, srozumitelně".[5] Nejdůležitější ilyrský kmen, který ovládal většinu dnešní Albánie, se však nazýval Ardiaei.[6]

Antika  Pozůstatky Apollonie

Starověké antické zdroje často hovoří o oblasti dnešní Albánie jako o Ilýrii.[7] Je ovšem sporné, zda šlo skutečně o státní útvar, ilyrské kmeny se patrně nikdy zcela nesjednotily. Ilyrské území nakonec začali kolonizovat zhruba v 7. století př. n. l. Řekové. Z této doby například pochází Butrint, město na jihu země.[8] Dnes je památkou UNESCO.[9] Další významnou řeckou osadou na území dnešní Albánie byla Apollonia, na jejíž akademii studoval i císař Augustus.[10] Řekové v takových osadách vytvářely uzavřenou oligarchii (jak si povšiml i Aristotelés ve své Politice), která ovládala většinové a původní ilyrské obyvatelstvo (v případě Apollonie to byl ilyrské kmen Taulantů). Další z řeckých kolonií byl Epidamnos (Římany nazývaný Dyrrachium, dnes Drač). Thúkydidés vnitřní spory v Epidamnu označil za příčinu peloponéské války.[11]

Řekové Ilyry silně ovlivnili, nikdy je však zcela neovládli. Zejména Ardiaeiové, s hlavním městem ve Skadaru, si udržovali nezávislost a jejich král Agron a jeho manželka Teuta, jež vládla po jeho smrti, vytvořili silný stát, který se nadechoval k mohutné expanzi. Ta však narazila na moc Říma, který vyhlásil království Ardiaeiů roku 229 př. n. l. válku, pod záminkou, že podporuje pirátství.[12][13] Tím začaly tzv. ilyrské války. Skončily roku 167 př. n. l., kdy Římané porazili a uvěznili posledního nezávislého ardiaeiského krále Gentia.[14] Tím byl dokončen římský zábor ilyrského, tedy dnešního albánského území.

Římská říše umožnila na území dnešní Albánie rozvoj a potlačila meziklanové spory. Vznikly přístavy, mnohé pevnosti, akvadukty a silnice Via Egnatia.[15] Na konci 4. století se do země rozšířilo křesťanství. Po rozdělení Římské říše Albánie spadala pod Východořímskou, neboli Byzantskou říši. Její součástí zůstala až do roku 1204. Vymizení ilyrské etnické identity zůstává nevyjasněnou otázkou, patrně souvisí se slovanskými invazemi do oblasti v 6. a 7. století. Právě ze 7. století pochází poslední písemná zmínka o Ilyrech.[16]

Středověká knížectví  Albánská knížectví ve 14. století

Byzantinský vliv ohrožovalo Bulharsko, a později další státy, hlavně ze severu Raška, Zeta a Benátská republika. Z roku 1079 pochází první písemná zmínka o Albáncích, v díle byzantského kronikáře Michaela Attaleiatese.[17] Velké křesťanské schizma rozštěpilo v 11. století i Albánii, sever se stal katolickým, jih pravoslavným.

Na přelomu 12. a 13. století vznikl první albánský státní útvar, bylo jím Arbešské knížectví. Jeho prvním vládcem byl archont Progon, střediskem město Kruja. Stát existoval 65 let, než se musel podrobit Epirskému despotátu.

Několik let po rozpadu Arbašského knížectví uzavřel francouzský a sicilský král Karel z Anjou, v součinnosti s papežem, dohodu s albánskými vládci a slíbil, že bude chránit jejich starověké svobody. V roce 1272 tak založil Albánské království a dobyl pro něj území na úkor Epirského despotátu. Následně bylo v zemi velmi šířeno katolictví, zejména díky Karlově sestřenici Heleně z Anjou, za jejíž vlády bylo postaveno kolem 30 katolických kostelů a klášterů především v severní Albánii.

Do své Srbské říše území nakrátko začlenil Štěpán Dušan. Albáncům se pak podařilo založit řadu dalších, menších států, jako byl Artský despotát (1359–1416), Albánské knížectví (1328–1415), Kastriotské knížectví (1389–1444), Knížectví Muzaka (1280–1417, 1444-1450) nebo Knížectví Dukagjini (1387–1444).

Neustálé válčení způsobilo rozsáhlé migrace obyvatelstva, které utíkalo buď na jih země, nebo na Apeninský poloostrov.

Osmanská nadvláda  Skanderbeg

Ve 20. až 30. letech 15. století začali postupně zemi ovládat Osmané, v roce 1431 obsadili většinu Albánie. Tisíce Albánců následně uprchly do západní Evropy, zejména do Kalábrie, Neapole, Ragusy a na Sicílii, jiní hledali ochranu v nepřístupných albánských horách. Proti Osmanům se postavila Lezhská liga vedená Gjergjem Kastrioti Skanderbegem, který dokázal úspěšně na 20 let jejich vliv dočasně odstranit. Stal se tak legendou a klíčovou figurou, k níž se vztahuje moderní albánský nacionalismus.[18]

 Abdyl Frashëri

Osmané v Albánii ale nakonec vládli dalších pět století. Vytlačili křesťanství do hor a zavedli islám i vlastní kulturu.[19] Katolíci konvertovali ve většině v 17. století, pravoslavní v osmnáctém. Obchod pomohli rozhýbat Židé vyhnaní ze Španělska, jimž Osmané dovolili se v Albánii usadit - zejména město Vlora se stalo prosperujícím obchodním centrem.[20] Dlouhodobě však osmanský systém znamenal úpadek - zatímco v 19. století docházelo v okolní Evropě k rozvoji, Albánie se stala zaostalou zemí s vysokým podílem negramotnosti (téměř všechny ženy byly nevzdělané) a skoro žádným průmyslem.

Někteří Albánci v osmanském režimu dosáhli na mocenské pozice. To se týkalo například vlivné rodiny Köprülü, z níž pocházelo šest velkovezírů, včetně Köprülüzade Fazıla Ahmeda nebo Kary Mustafy Pašy.[21][22] Albánský původ měl pravděpodobně i místokrál Egypta Muhammad Alí Paša. Dva osmanští sultáni, Bájezíd II. a Mehmed III., měli albánské matky.[23]

Proti Osmanské nadvládě propukala různá povstání; mezi lety 1756 a 1831 získal na severu země moc rod Bušatliů.[24] Mezi lety 1787 a 1822 pak jih země ovládl Ali paša janinský.[25][26] Od 2. poloviny 19. století existovalo albánské národní obrozovací hnutí, někdy zvané Rilindja nebo Rilindja Kombëtare.[27] Na přelomu 70. a 80. let téhož století vznikla první moderní nacionalistická organizace Prizrenská liga, která pod vedením Abdyla Frashëriho začala požadovat autonomii země.[28] Liga vyhlásila v roce 1881 povstání, které Osmani však potlačili a Frashëriho uvěznili.

Nezávislost  Ismail Kemali ve Vloře roku 1912

V roce 1911 začalo albánské povstání s Gerčským memorandem jako programem. Albánie vyhlásila 28. listopadu 1912 nezávislost, po první balkánské válce.[29] Vznikla tak tzv. Nezávislá Albánie, její deklaraci nezávislosti sepsal a vyhlásil Ismail Kemali. V Londýně byla 29. července 1913 podepsána mírová smlouva, která Albánii stanovila definitivně jako autonomní, suverénní a dědičné knížectví, jehož existence a neutralita byla garantována šesti velmocemi (Rakousko-Uhersko, Německo, Francie, Itálie, Spojené království a Rusko) a do zvolení knížete měla nejvyšší moc vykonávat Mezinárodní kontrolní komise. Mnoho etnických Albánců ovšem zůstalo za hranicemi nového státu, čímž bylo zaděláno na řadu problémů do budoucna.

 Kníže Vilém a jeho žena Sofie přijíždí roku 1914 do Albánie

Jako zájemci o albánský knížecí trůn se přihlásili např. italský markýz Giovanni Kastriota Skanderbeg d'Auletta, maďarský aristokrat baron Franz Nopcsa nebo španělský šlechtic Don Juan de Alandro Kastrioti y Perez de Velasco, kteří odvozovali svůj původ od hrdinného Skanderbega, neměli však podporu velmocí a tak nepřicházeli v úvahu. Stejně dopadli i kandidáti z Albánie nebo černohorský král Nikola, neuspěli však ani kandidáti velmocí, většinou katolíci. Volba nakonec padla na Wilhelma Wieda z Neuwiedu v Porýní, jehož matkou byla nizozemská princezna a jeho vzdáleným příbuzným byl císař Vilém II. Rozhodujícím faktorem bylo, že byl protestant a tedy přijatelný pro všechny. Wied dorazil do Albánie 7. března 1914 a za své sídelní město si vybral přístav Durrës (Drač).

Největším problémem první etapy nového státu se stali muslimští proosmanští monarchisté, zejména z venkovských oblastí, kteří zahájili povstání, jež bylo dosti úspěšné. Vzápětí vypukla první světová válka a členové Mezinárodní kontrolní komise jeden po druhém začali i s vojenskými jednotkami opouštět Albánii. Po definitivním odchodu těchto jednotek, nenacházeje jiné východisko, opustil i kníže Vilém Albánii s tím, že neabdikuje a že během jeho dočasné nepřítomnosti „se bude moci lid v klidu rozmyslet a najít pro sebe správnou cestu“. Nastal chaos a vzpoura místních Řeků na severu země, na niž reagovala invazí Itálie.[30] Vznikl tak italský protektorát. Od roku 1916 se Albánie stala rovněž jedním z bojišť války (v rámci soluňské fronty), území držela po většinu času rakousko-uherská armáda.

Republika a monarchie  Ahmet Zogu neboli Zog I. roku 1938

Politický zmatek pokračoval i po skončení první světové války. V zemi chyběla jednotná vláda a Albánci měli důvodné obavy, že Itálie, Jugoslávie a Řecko usilují o zničení nezávislosti Albánie. Italské síly nadále kontrolovaly oblasti na severu, které okupovaly od roku 1914. Kontrolu nad severní Albánií se snažili převzít i Jugoslávci (viz též Mirditská republika), Řekové zase chtěli ovládnout jižní Albánii (tzv. Severní Epirus). V roce 1918 zdevastovala srbská armáda 150 vesnic v údolí Driny. Zasáhl americký prezident Woodrow Wilson, který zdůraznil svou podporu nezávislosti Albánie uznáním oficiálního albánského zástupce ve Washingtonu a prosadil, aby 17. prosince 1920 Společnost národů přijala Albánii za řádného člena.[31] V Británii lobbovala ve prospěch Albánců známá "královna horalů" Edith Durhamová. Mezitím byla italská armáda vyhnána albánskými dobrovolnickými jednotkami. V roce 1920 došlo i k významné změně; hlavní město bylo přesunuto z Drače do Tirany, tehdy malého dvacetitisícového města.

V roce 1924 vypukla revoluce, která vyústila ve zrušení monarchie a vytvoření republiky. Klíčovými postavami nového státu byli Fan Stilian Noli a Ahmet Zogu.[32] Ten byl nejen premiérem v letech 1922–1924 a později prvním prezidentem Albánie (1925–1928), ale nakonec, po vzniku království v roce 1928, se stal i králem a v letech 1928–1939 vládl jako Zog I. K jeho dosazení na trůn napomohly jugoslávské síly. Zog se však krátce po začátku své vlády obrátil k Bělehradu zády a začal spolupracovat s Mussolinim. Toto spojenectví (do nějž patřilo též Maďarsko a Bulharsko), které bylo zaměřené právě proti Jugoslávii, mu nakonec překazil vliv evropských mocností.

Druhá světová válka  Italský protektorát Albánie

Pouze pět měsíců před začátkem druhé světové války, 7. dubna 1939, Albánii obsadila fašistická Itálie (druhý italský protektorát) a titul albánského krále obdržel od italské vlády král Viktor Emanuel III. V říjnu 1940 sloužila Albánie jako základna pro neúspěšnou italskou invazi do Řecka. Regiony Kosovo a Kamerie byly připojené k Albánii, proto Albánci podporovali Mussoliniho a tolerovali zapojení do loutkového království Viktora Emanuela. Odmítli však podílet se na holokaustu Židů. V Albánii nebyl během války zabit ani jediný Žid a Albánie se stala jedinou evropskou zemí, kde žilo po válce více Židů než před ní.[33][34] Na pronásledování Židů v Makedonii se nicméně podílela albánská 21. horská divize SS „Skanderbeg“. Spáchala též řadu válečných zločinů na Srbech.

V září 1943 zemi okupovalo nacistické Německo. K moci se tak dostalo extrémně nacionalistické hnutí Balli Kombëtar, za italské vlády nelegální. Jeho programem bylo uchování Velké Albánie, tedy Albánie v hranicích po připojení Kosova a dalších území. Tím vznikl program novodobého albánského nacionalismu, který není zcela deaktualizován ani dnes a ovlivňuje dosud balkánské dění.[35] Balli Kombëtar nakonec ale nejvíc bojovala s vnitřním nepřítelem, stále sílícími komunistickými partyzány.

Komunistické protifašistické partyzánské hnutí porazilo nacionalisty v průběhu roku 1944. 29. listopadu 1944 pak osvobodilo zemi i od Němců, za cenu zhruba 28 000 padlých. V jeho čele stál Enver Hodža, ten mezi lidmi získal ohromnou oblibu a stal se velkou autoritou.[36] Okamžitě po skončení bojů získala jeho Albánská strana práce (PPSH) moc a začala provádět komunistické reformy a represe - jen v letech 1944 až 1948 bylo popraveno deset tisíc lidí a sto tisíc dalších uvězněno (při počtu obyvatel 1,1 milionu).[37]

Komunistický režim  Mao Ce-tung a Enver Hodža

Mezi lety 1945 a 1990 měla Albánie jeden z nejtvrdších komunistických režimů v Evropě a ocitla se v mezinárodní izolaci. Nejprve přerušila kontakty se západem, zejména po incidentu v Korfském průlivu v roce 1946.[38] Poté se rozkmotřila s Jugoslávií (mj. kvůli sporům o Kosovo) a roku 1961 i se Sovětským svazem a dalšími zeměmi východního bloku.[39][40] Orientovala se pak zejména na Čínu, ale i s ní se v 70. letech Hodža rozešel ve zlém.[41] Roku 1968 vystoupila Albánie na protest proti okupaci Československa z Varšavské smlouvy.[42] Paranoidní diktátor Hodža rozesel po krajině betonové bunkry, jejich počet se odhaduje na půl až tři čtvrtě milionu.[43] Ke známým obětem komunistického režimu v Albánii patří Koči Dzodze, Beqir Balluku nebo vědkyně Sabiha Kasimatiová. Přesný počet obětí komunistického režimu v Albánii není znám, tisíce lidí se ztratily beze stopy, pojmenováno bylo 5 577 zavražděných. Asi 48 tisíc lidí bylo uvězněno z politických důvodů v koncentračních táborech, včetně asi 10 tisíc žen a dětí.[44] Odhaduje se, že komunistický režim nese vinu za smrt asi 25 tisíc Albánců.[45] Všudypřítomnosti tajné policie Sigurimi se připisuje to, že v Albánii nikdy nevzniklo silné disidentské hnutí.

Praktikování jakéhokoli náboženství bylo přísně zakázáno, za šíření náboženství hrozilo tři až deset let vězení. Došlo k uzavření všech 2169 kostelů a mešit, zákazu obřadů i náboženských symbolů. Mnoho památek bylo zničeno. Albánie se tak stala první (a jedinou) oficiálně ateistickou zemí na světě.[46] Hodža ji takovou vyhlásil slavnostně roku 1967 a v roce 1976 bylo i do ústavy zapsáno, že „stát neuznává žádné náboženství a provádí ateistickou propagandu, aby do lidu vložil vědecký materialistický pohled na svět".

K nečetným úspěchům Hodžova režimu patřilo odstranění negramotnosti, krevní msty a průlom v postavení žen.

Postkomunistická Albánie  Policisté při nepokojích v roce 1997

V letech 1990–1992 byla ukončena komunistická vláda a zřízena pluralitní demokracie.[47][48] Opět bylo povoleno náboženství, tak dlouhou dobu krutě potlačované. První svobodné volby se uskutečnily v březnu 1991. V nich ještě uspěli komunisté, avšak v dalších volbách roku 1992 již triumfovala Demokratická strana Albánie.

 Edi Rama

Ta se však při transformaci země dopustila některých chyb, které nemají v celém postkomunistickém světě obdoby - především šlo o oficiální státní podporu tzv. pyramidových schémat, tedy podvodných investičních nástrojů. Přestože před nimi Mezinárodní měnový fond prezidenta Sali Berišu varoval, ten pyramidové investiční firmy vytrvale obhajoval a vyzýval Albánce k investicím do nich. Mnozí prodali i své domy a dobytek, aby získali prostředky pro investice. Pyramidové hry se začaly hroutit na konci roku 1996. Mnoho ožebračených investorů se připojilo k původně pokojným protestům proti vládě a žádali své peníze zpět. V únoru 1997 propuklo nepřehledné násilí, když vládní síly (policie a republikánská garda) nejprve střílely do demonstrantů, načež v březnu z pouličních bojů prchly a nechaly své zbrojnice otevřené. Ty byly okamžitě vyrabovány protestujícími, různými spontánně vzniklými milicemi a také zločineckými gangy. Následný chaos a rozvrat, někdy zvaný albánská občanská válka, stál život dva tisíce lidí.[49] Přiměl OSN v dubnu 1997 zahájit tzv. operaci Alba, v rámci níž do Albánie vstoupily mírové síly OSN vedené Itálií.[50] Záminkou byla ochrana cizinců, kteří se neúspěšně snažili uprchnout ze země, hlavním cílem byla ale obnova základního řádu: restrukturalizace soudního systému a albánské policie.

Albánie tak musela s transformací začít znovu, přičemž oproti svým sousedům ztratila desetiletí a navíc vycházela z horšího základu. Korupce, špatná infrastruktura a organizovaný zločin tak zůstaly trvalými problémy. Navíc se zhoršily vztahy se Srbskem (Jugoslávií), zejména proto, že Albánie přímo podporovala organizaci UÇK, jež úspěšně dosáhla odtržení Kosova od Jugoslávie. Na druhou stranu albánští politici dosáhli v mezinárodněpolitické oblasti jistých úspěchů, když se Albánie 1. dubna 2009 stala plnoprávným členem NATO. Dne 28. dubna 2009 rovněž požádala o vstup do Evropské unie a 24. června 2014 získala status kandidátské země. Klíčovou silou v zemi se od vyhraných voleb v roce 2013 stala Socialistická strana vedená Edi Ramou.[51] V roce 2021 vyhrála volby již potřetí za sebou.[52] Rama zahájil celou řadu demokratizačních a modernizačních reforem. Jeho velkým snem je také připojení Kosova k Albánii.[53]