Slezština (lechický jazyk)

Slezština je západoslovanský jazyk používaný v Horním Slezsku, v současnosti menšinově. Patří k lechické větvi stejně jako polština a kašubština, vykazuje však mnoho společných rysů s češtinou či slovenštinou a zejména v oblasti slovní zásoby a syntaxe je silně poznamenána německými vlivy.

Status slezštiny je sporný. Ve 20. století ji většina jazykovědců řadila mezi dialekty polštiny a demografické změny po druhé světové válce, jakož i asimilační politika státu, se negativně odrazily na vitalitě jazyka. Současná běžně mluvená podoba kolísá od „čisté“ slezštiny, která je pro Poláky méně srozumitelná než slovenština pro Čechy, přes jazyk smíšeného typu po regionálně zabarvenou polštinu s určitým přízvukem a specifickou slovní zásobou (pak se dá slezština považovat za dialekt polského jazyka). V Česku se slezština používá zejména na západním Těšínsku, kde je silně ovlivňována češtinou a samotnými uživateli nejčastěji označována jako ponašymu.

Ve 21. století zesílily snahy o kodifikaci spisovné slezštiny a nastal rozmach slezsky psané literatury, slezština se též stále více začala objevovat na internetu a ve veřejném prostoru. Při sčítání lidu v roce 2021 se k ní jako obcovací řeči (jako jediné anebo společně s polštinou) přihlásilo 457,9 tisíc obyvatel Polska, pro české území podrobné údaje nejsou dostupné, protože deklarace slezského mateřského jazyka byly sčítány spolu s češtinou. Otázka uznání slezštiny menšinovým jazykem je zejména v Polsku dlouhodobě předmětem politického sporu, který částečně souvisí s problematikou slezské národnosti a požadavků na autonomii Horního Slezska. V roce 2019 polský parlament počtvrté zamítl poslanecký návrh zákona na přiznání slezštině statutu regionálního jazyka, další návrh byl podán v únoru 2020.

Podle klasifikace Alfreda Zaręby, autora Jazykového atlasu Slezska (Atlas językowy Śląska, 1969–1996), se tradiční slezština dělí na deset nářečních skupin: kluczborskou, opolskou, nemodlínskou, prudníckou, hlivickou, hlivicko-opolského pomezí, slezsko-malopolského pomezí, těšínskou, jablunkovskou a slezsko-lašského pomezí. Alternativní členění navrhl Stanisław Bąk, jenž vymezil osm nářečních skupin: dolnoslezskou, opolskou, strzeleckou, nemodlínskou, hornohlohovskou, hlivickou, těšínskou a slezsko-malopolského pomezí. S ohledem na současnou sociolingvistickou situaci se hovoří o třech základních interdialektech slezského jazyka: severozápadním (opolském), centrálním (v katovické a rybnické konurbaci a přilehlých oblastech tzv. průmyslového Horního Slezska) a jižním (na Těšínsku). Někteří považují za součást slezštiny rovněž lašská nářečí, která však patří již k česko-slovenské větvi. Slezština se též částečně používá mezi hornoslezskými emigranty v Německu a ve Spojených státech, kde existuje její zvláštní varianta: texaská slezština.